Cesta do krajiny smrti

Otto Dov Kulka je rodák z moravského No­vého Hrozenkova. Narodil se v roce 1933. V září 1942, tedy v devíti letech, byl s rodinou deportován do ghetta v Terezíně a o rok později, v září 1943, putovali do takzvaného rodinného tábora v Osvětimi. Tento transport představoval zvláštní výjimku mezi deportacemi z Terezína do vyhlazovacích táborů na východě, včetně tábora v Osvětimi. Vězni nebyli podrobeni takzvané selekci, při níž byli obvykle ti, kteří byli označeni jako práce neschopní, okamžitě posíláni na smrt. Všechny společně umístili do vyhrazené části táborového komplexu Osvětim II – Březinka a rodiny byly ponechány pohromadě. Po půl roce relativně mírného zacházení, v březnu 1944, však byl celý tábor hromadně nahnán do plynových komor a vyvražděn. Kulka byl jedním z několika málo přeživších.

Po válce emigroval do Izraele. Vstoupil do kibucu Kfar HaMaccabi a přijal hebrejské jméno Dov. V roce 1958 začal studovat historii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a po absolutoriu v roce 1966 zde nastoupil na katedru Dějin židovského národa.

Kulka se ve své historické práci zabýval především širším kontextem genocidy Židů v třetí říši a na okupovaných územích. Jeho doktorská práce, obhájená v roce 1975, se týkala „židovské otázky“ v třetí říši, jejího významu v ideologii a politice nacionálního socialismu a jejího vlivu na postavení a osudy Židů. Jeho další práce jsou věnované problémům antisemitismu v nacistickém Německu či výzkumu postojů německé populace ve třicátých letech 20. století k Židům a k politice NSDAP.

Vzpomínky a historie

Kniha Krajiny Metropole smrti (Nofim mi­metropolin ha­mavet, 2013) je unikátní především svým žánrovým zařazením. Bylo by možné dokonce říct, že Kulka zde vytvořil nový, vlastní žánr. Jakkoli se text tváří jako vzpomínky, nejde vůbec o typickou autobiografii, která navléká na linii životního příběhu jednotlivé epizody a zasazuje je do širšího rámce historické epochy. Kulka představuje útržky ze svých vzpomínek a konfrontuje je s distancovaným historickým výkladem dotčených skutečností. Popisuje svou cestu proti času, hledání reálných podkladů svých postupem času už značně zmytizovaných paměťových stop.

Ústředním tématem, klíčovou zkušeností jedenáctiletého židovského chlapce, který strávil více než rok dětství v Osvětimi, je stín všudypřítomné smrti. Pro tábor jako takový má tedy Kulka ve svém slovníku osobní mytologie metaforu Metropole smrti; je to místo, kterému vládne Velká smrt, poslední horizont jeho života, neustále připomínaný hustým dýmem vycházejícím z komínů krematoria. Vedle toho zákona velké, nevyhnutelné smrti stojí ale ještě zástup malých, dennodenních smrtí. Kulka zde popisuje i osobní zážitek smrti. Když jednou jako obvykle podával strýci ešus s jídlem na přilepšenou skrz plot z ostnatého drátu, dotkl se ešusem pletiva a ucítil náraz elektrického proudu. Ten den totiž byl plot kvůli povstání sonderkomanda v krematoriích pod elektrickým proudem. „V tom okamžiku mi bylo jasné, že jsem po smrti, protože jakmile se někdo dotkl plotu nabitého elektřinou, byl na místě mrtev. Ale současně jsem viděl, že ačkoli se vznáším nad zemí a nemůžu dýchat, můžu se rozhlédnout po světě kolem sebe, a vida, vůbec nic se nezměnilo. (…) Smrt není smrt – svět se nezměnil, vidím svět a vnímám ho jako dřív.“ Kulku nakonec zachránili lidé na druhé straně plotu, kteří ho dřevěnou holí šťouchli do hrudi, a on se svalil na záda. Zbyly mu spáleniny na dlaních, a ty se změnily v hnisavé rány, jež musel skrývat, aby při selekci nebyl zařazen mezi práce neschopné.

Šoa jako součást světa

Komplexní a jedinečná zkušenost, jíž byl prožitek dětství v „Metropoli smrti“, vytvořila pro Kulku ovšem specifickou zábranu. Jak sám přiznává, nedokázal nikdy číst knihy nebo sledovat filmová díla o tom, co se dotýkalo jeho vlastní zkušenosti. Bylo to jiné, cizí, nepochopitelné. A toto rozdvojení mezi vlastním zážitkem a reflektovanou, zpracovanou látkou, se týkalo nejen zpracování uměleckého, ale i historiografické reflexe. Ve svých vědeckých zkoumáních se tedy Kulka důsledně vyhýbal jakékoli autobiografické zmínce, jakémukoli zapojení vlastní zkušenosti do historiografického zpracování. Věřil totiž, že v neosobním, přesném a spolehlivém jazyce vědy dokáže přesvědčivěji vyjádřit všemu lidskému se vymykající rozměr historické události, jíž byl účastníkem – „konečného řešení židovské otázky“. Nikdy se ovšem, jak sám přiznává, ve vědeckém zpracování nepřiblížil té poslední fázi násilného konce, „vyvražďování, ponižování a týrání lidských bytostí“. Nakonec tedy dospěl k předání svého poselství v tomto jedinečném žánru komentovaných a reflektovaných útržků vzpomínek. Poselství, které říká: „Poté co Metropole smrti, Neúprosný zákon a Velká smrt jednou existovaly, se svět už nemůže – a nikdy nebude moct – zbavit skutečnosti, že jsou součástí jeho bytí.“

Je to závažná a zavazující zpráva – šoa není jen historickou událostí, je od té chvíle součástí světa, včetně toho našeho. Už jednou se stalo něco, co bylo naprosto nepředstavitelné, co se absolutně vymykalo i těm nejhorším obavám a očekáváním. A může se to kdykoli přihodit znovu. Ve dvojí rovině: v rovině události – může se opakovat totéž, masové a organizované ponižování, týrání a vyvražďování; a v rovině zkušenosti – může se také stát, že dojde k něčemu mnohem horšímu, než co si dnes vůbec dokážeme představit. Měli bychom na to být připraveni, abychom tomu mohli čelit.

Autor je překladatel a historik.