Přijedeli do Prahy „žijící legenda světové sociologie“, jak psaly české zpravodajské servery, je to výjimečná příležitost říct si o pořádný „vějíř“ dobrých rad do života a receptů na „žhavé otázky současnosti“: Co třeba s dnešní uprchlickou krizí, pane profesore? Co vypovídá o nás a jak se k ní můžeme, či dokonce máme postavit?
Zygmunt Bauman, ona zmiňovaná legenda, pochopitelně žádné odpovědi neměl, protože jednoduše nejsme v situaci, kdy by byly po ruce. Vystačil si s tvrzením, že uprchlíci jsou spíše zprávou o mizerném stavu západní společnosti, která nejen že nerozumí globálním pohybům, jež v ní vřou, ale především nechápe samu sebe. To ostatně na Západě není nic nového, je to dokonce v jistém smyslu definiční znak západní organizace společnosti a zároveň dějinný pohon vývoje. Až doposud jsme ale byli zvyklí, že toto zrcadlo (ne)pochopení nastavujeme sami sobě a že rozpory, které v něm vidíme, dokážeme vyřešit prostou analýzou příčin a dialektickým překonáváním protikladů. Teď už to ale tak není, připomněl v Praze profesor Bauman, a Západ najednou neví, čí je.
A přitom je to tak baumanovsky jednoduché, alespoň co se analýzy týče. V přímém přenosu všudypřítomné elektronické mediality sledujeme putování simmelovského Cizince tkání společnosti, která jen obtížně chápe, že svět není ani pevný, ani tekutý, nýbrž plave v obojím živlu najednou, takže stará pravidla platí jen provizorně, dokud je tekuté dění světa nespláchne a nezdiskredituje. Nezbavíme se nánosů kultury, náboženství, národnosti a podobných resentimentů a reziduí historie, při řešení globálních problémů nám však příliš nepomáhají, spíše naopak, musejí se totiž vyrovnávat s konkurencí nánosů jiných, jinde získaných a usazovaných. Ale to, že je chápeme jako konkurenci, je vlastně špatný výklad. Jde o „pouhé“ doplňky našich nánosů, tak jako jejich nánosy jsou jen doplňky těch, které za své považujeme my.
Cizinec – jak se právě teď opravdu děje – odhaluje naše slabiny, naše předsudky, ale ukazuje i základní kameny společnosti, bez nichž si nedokážeme představit život. Nejenom v tom, co momentálně bráníme, ale možná hlavně v tom, co kritizujeme a jedním dechem bráníme. A to je mimo jiné sociální systém, který Cizinec a priori bude vždycky zneužívat, i kdyby o něm nevěděl vůbec nic. Zneužívá ho úplně stejně jako my, jako ti, kdo tento systém vymysleli. Společně jej zpochybňujeme a znovu problematizujeme, tak jako znovu pracujeme na černo a všelijakým dalším cizáckým způsobem podrýváme systém, který přitom považujeme za základ naší civilizace.
A tak pod baumanovským pohledem sledujeme paradoxní pohyb Cizince, jenž se z radikální jinakosti stává jinakostí naší, jinakostí vlastní. Jinak řečeno: Cizinec se proměňuje v cizince zcela obyčejného, vyděděnce, který žije uprostřed této společnosti jako garant jejího základu. Cizinec ve vlastní zemi, to je přesně to, co podle Baumana – kdyby to chtěl v Praze říct – vystupuje jako nejsilnější a možná nejhrůznější zjištění uprchlické krize. Ne snad proto, že by nám někdo naši zemi bral, nýbrž proto, že k ní sami máme cizinecký, odcizený vztah.
Zygmunt Bauman hraje ve světě podobnou roli jako Václav Bělohradský v českém prostředí. Vymýšlí metafory, rétorické figury, jimiž se snaží uchopit či alespoň popsat složitost reality, kterou žijeme. Snaží se vymknout z kloubu převládající politický diskurs, který vytváří mezi námi a realitou ideologické sklo. Některým metaforám se to daří víc, jiným hůře, ale vždy platí, že pracují v páru, v doplňku jednoho a druhého. Spolu a proti sobě. Potřebují se, bojují proti sobě, ale nemohou se od sebe odtrhnout. Jejich zvláštní propojenost je sama o sobě znakem doby, razítkem na čele Zeitgeistu, kterému se smějeme, kterého se bojíme, ale jemuž pořád nerozumíme.
Vytrvalé myšlení této „neurčité dvojice“ (Platón by se zlobil, ale proč vlastně?), tohoto čistého rozdílu, podle Baumana jednou (snad) přinese prozření. Ale doba ještě nedozrála, ještě zraje, jak v Praze naznačila legenda, třeba když tak pěkně veřejně hovořila o diferenci online a offline světa. Online svět není nerealita, ale je to fantazma, které je jakýmsi paralelním blikavým obrazem skutečnosti. Měkkou verzí světa, softworldem. V offline světě prožíváme všechno natvrdo. Dotýká se našich těl, jazyka, citů, vztahů úplně jinak. Ne snad hlouběji, bytostněji, jako spíše trvaleji (trvání ve smyslu durée).
Výlet legendy světové sociologie do Prahy – zdá se – přece jen přinesl více než jen opakování výkladu o nerozlučnosti a nepřekonatelnosti metaforických neurčitých dvojic, jimiž se snažíme pochopit a uchopit pohyby současného světa. I v uprchlické krizi se totiž jeden z těchto nerozlučných párů prosazuje jako dominantní a vůdčí. Cizinec – vnější i vnitřní – se stane důležitou figurou proměny a řešení teprve ve chvíli, kdy se k nám dostane v režimu offline. Po vypnutí bariéry sítě. Tak jako legenda, která, jak už teď po pražské procházce víme, skutečně dýchá, mluví, přemýšlí a žije. Offline.
Autor je komentátor Hospodářských novin.