Za divokou přírodou není třeba cestovat do odlehlých míst či exotických krajin, a dokonce ani za hranice měst. Vzpomínky na dětství prožívané v blízkosti žižkovských křovin a parků ukazují, že archetypální prožitek přírody se u mužů a žen může různit.
Nejsem typ člověka, který by trpěl přemrštěným sentimentem pro zapomenuté kouty, ať už zanesené sutinami či divokým houštím. Pocházím z pražského Žižkova, proletářské čtvrti, a neútěšností a chudobou jsem byla v dětství obklopena dost na to, aby se ve mně žádné rozněžnění v tomto směru nerozvinulo. Neprahla jsem po nedotčené samotě, měla jsem jí dostatek. Žižkov se o nedělích a prázdninách vylidňoval, jiné děti odjížděly za svými pravidelnými mírnými divočinami v mezích zákona a mně zůstávala černobílá zaklínadla dlažebních kostek a vyprahlé kočičí hlavy pražské vozovky.
České etnikum odjakživa tíhne k přírodě; uvádí ho do stavu sebedojetí nad ušlechtilými pnutími vlastní duše, a jakmile se Čech ocitne v jejím lůně, hned také řečenou duši uvádí do provozu. Češi vyznávají přírodu velekýčem chataření a čundráctví, hnijí dojetím při pokleslých zpěvech s kytarou u táboráku (hřeje ruce, barví tváře) s mastným špekáčkem na klacku. Já přírodu nenáviděla. Byla nepříjemná na dotek – píchala do zadku, zraňovala nahá chodidla, nastavovala očím suché větve, do obuvi strkala ostrá stébla, čvachtala v holínkách a nastražovala kravská lejna. Sláva, nazdar výletu…!
Pojď do křoví
Pokud se ovšem divočinou myslí neprobádaná, nezkrocená zeleň, pak v žižkovském provedení to bylo převážně „křoví“, zejména to nahoře na kopci. Hrálo zásadní roli v dětské mytologii, přičemž výzva „pojď do křoví“ bylo první porno mého života. V dětské (možná jenom holčičí?) černé kronice byl křovinatý kopec prostředím ohrožujícím, a ta hrůza měla mystický rozměr neznámého, ale tušeného a zaručeně zcela zavalujícího a ochromujícího nebezpečí. V holčičí řeči to bylo formulováno jako „zatáhnout do křoví“. K této hrůze existovalo už jen komplementární „zatáhnout do sklepa“. Co je nahoře, je i dole.
Možná stojí tedy otázka divočiny poněkud genderově: je divočina – ať už městská či jakákoli jiná – stejně zvoucí a vzrušující vizí pro ženy jako pro muže? Kluci si s frazeologismem „pojď do křoví“ rádi v ústech pohrávali. Se zlomyslným leskem v očích a pobaveným úšklebkem, aniž příliš spoléhali na možnost jeho naplnění. Byl pro ně fatou morganou, troubením halali, voláním divočiny, klučičí červenou knihovnou.
V křoví žižkovského kopce se ovšem za nocí skrývala i hrůza vyššího řádu, která naháněla strach i klukům. Za noční tmy mohla z hustých větví vyvstat metafyzicky děsivá a fyzicky ochromující postava, pochmurný stín, golem. Jaksi samozřejmě byl chápán v mužském rodě. Každé houští plodí přízraky. Moje městská divočina se rozprostírala mezi vysoko zdviženým palcátem Jana Žižky z Trocnova a křovinatým lůnem žižkovského kopce.
Počátek světa
Erotický obsah volání divočiny a jejích skrytých míst výstižně vyjádřil francouzský malíř Gustave Courbet ve svém kontroverzním komorním plátně Počátek světa (1866). Malířův pohled se zaměřil na nenuceně otevřené ženské lůno s tmavým houštím, které je zde centrem obrazu a ohniskem pozornosti malířova oka; vidíme pouze bezprostřední okolí ženského lůna, však je také nazývá počátkem světa. Přes neoddiskutovatelnou pornografičnost je obraz zároveň neskutečně krásný – proporce, úhly, křivky a jejich přechody, harmonická kompozice, to vše poskytuje dojem vyvážené celistvosti a završenosti, jakkoli pokud jde o tělo ženy, je to drastická vivisekce. Pokud ten obraz přesto nešokuje, musí to být tím, že možná spíše než tělo evokuje krajinu. Zvlněnou krajinu, kde se v úvalu, kryta houštím, nachází sluj. Courbetův obraz nebyl určen pro každodenní použití; ve všední čas byl zastřen záclonkou údajně zelené barvy.
Když malovala Toyen přirození mužská, prováděla obdobnou vivisekci těla mužského, avšak mužský rozkrok tu žádnou mytologizací neprošel, krajinou se nestal. Co z toho vyplývá pro harmonii světa, harmonii přírody? Nevím. Jsme tu dost daleko od idealizované komplementarity principů jin a jang.
Obtížný hmyz. Hmat
Nezkrocená příroda nepronikala do mého života pouze jako flóra, ale také jako fauna. Stejně problematicky. Byla zdrojem vysoce nepříjemných hmatových vjemů, synergicky působících s těmi již zmíněnými hmatovými nesnázemi, jejichž příčinou bylo rostlinstvo všeho druhu. Na rozdíl od zelené přírody lezla fauna za námi až do bytu. Našimi běžnými městskými spolubydlícími byli mouchy, pavouci, mravenci faraoni i mravenci tak vůbec, moli, rybenky, mouční i ovocní červi, vši, švábi, rusi, můry, roztoči, mšice, komáři, masařky, vosy, a když bylo hodně zle, i smrtihlav. Před závorku byly pro děti výchovně vytýkány včelky (pilné a užitečné) a slunéčka sedmitečná (cosi jsme si od nich měly slibovat); štítila jsem se jich také. Štítila jsem se jejich doteku, nepříjemně jemného, přísavného a úchylného jako sáhnutí frotéra. Při vykročení do zeleně se repertoár rozhojnil o klíšťata, ploštice, sršně, „hovada“, housenky, střevlíky, mandelinky, kobylky, hovnivály…
Neuvěřitelná dotěrnost hmyzu neušetřila ani knihy. Usídlili se v nich jak bigotní měšťáci Broučci a Berušky, tak proletářští selfmademani Ferdové mravenci, poté včelky Máji reálného socialismu, a když Ferda mravenec restituoval a ztloustl, překabátil se na Krtečka, ňuňuňu idol dnešního českého etnika. Malí hrdinové malého národa.
Výjimkou byli motýli. Mezi nimi a mnou byly totiž taktilní role obrácené: v tomto případě to byli oni, kdo se plašil mého doteku, kdo se bál setření pelu, které bylo pro ně záhubné – stejně jako pro Sylfidy, jež si od motýlů vypůjčily křídla.
Nejběžnější živočišný druh obývající žižkovský kopec i ulice byl občan vrabec. Byl všudypřítomný, šedý oděv a statistický výskyt z něj činily proletáře městských ulic, větví, elektrických drátů, balkónů a říms. V podvečerních vrabčích příbuzenských fiestách na hustě zabydlené lípě si hejna hlučně sdělovala události dne. Štěbetali ochotně, bez hořkosti nad svým osudem a s hlasitou Lust zu fabulieren. S vrabci jsme si byli tak nějak rovni. Nevnucovali jsme se jeden druhému ani jsme spolu nesoupeřili, nebyli jsme si na obtíž ani nebezpeční a zpestřovali jsme si navzájem svůj všední den – tedy alespoň doufám, že to bylo vzájemné.
Není divu, že vrabce do narativního rozpoložení uváděla právě lípa. Tento voňavý strom příběhy přivolává, představuje tak lepší archetypální aspekt českého etnika. Také mne uváděla lípa do narativního rozpoložení; směřovala jsem vyprávění do jejích kořenů, ty se v mých příbězích divoce rozrůstaly a zalidňovaly.
Vůně, noc
Podprahový život našich vjemů se odehrává v říši čichu a hmatu. Stejně jako leží pravda o lidských bytostech v mezerách mezi slovy, leží také v mezerách mezi polštářky prstů a v dutinách nosních dírek. Proto jsem před divočinou křoví na kopci dávala přednost polozkrocenému houští opojných šeříků v blízkém parku. Nešla jsem za vizí dobrodružství, šla jsem za vůní; za intenzivní noční vůní navlhlých a na dotek hedvábných a lechtajících šeříkových květů. Chodily jsme ve dvou. Nebylo to bez rizika. Noc byla pro holčičky nepřístupná. Rvát v parku šeřík byl zločin. Avšak tím překročením zákona a velebnou mocí Noci se stalo, že ve dne ochočené šeříkové křoví v noci zase zdivočelo. A s tím se dostavil i strach. Měl podobu Hlídače, který se tu někde ve větvích skrývá, šmíruje a číhá, jeho stařecká ošklivost je schována pod placatou čepicí. Vyzbrojen baterkou, kladivem, holí – zmrazí nás pohledem na místě a pak… Intenzivní vůně a vzrušující šimrání však bylo silnější než strach. Odhrnovaly jsme zelené závěsy větví a prostupovaly, ozbrojené velkými nůžkami – ženskou zbraní.
Ani my jsme neuměly svůj vztah ke kráse naplnit jinak než loupeživě a násilně. Vdechování šeříkové vůně omamovalo, pohlcovalo, udržovalo ve stavu vzrušení, ale neumělo vyvrcholit v nějaký druh orgasmu, který by nás ze zakletí té vůně uvolnil… V dětském věku byla mou oblíbenou barvou zelená. Ve zralém věku nicméně už ne.
Autorka je taneční publicistka.