Americká elektronická skladatelka, která se letos představila i českému publiku, se na nahrávce Platform pokouší zhudebnit digitální současnost – a vytvořit pro ni nový hudební jazyk. Společenskou kritiku doprovází přesvědčení, že moderní technologie s sebou kromě nových možností sdílení a jejich zneužití nesou také novou intimitu.
Na pódiu stojí dvě postavy: jedna s kšiltovkou na hlavě se krčí u laptopu, zatímco druhá s dlouhým zrzavým copem drží mikrofon a civí do obrazovky počítače, jako by z něj chtěla vyčíst noty. Tato hudba je ovšem zapsaná v jedničkách a nulách. Z jejich kombinací vznikají zvukové plochy, odkazující stejně tak ke klubové hudbě jako k akademicky precizní kompozici a minimalismu. Mísí se zde fragmenty hlasů s pípáním Skypu a téměř chorálovým zpěvem. Ten je někdy skutečně lidský, jindy zase jako by zpíval stroj. Za zády obou vystupujících se prostřednictvím živého chatu na velké plátno promítají vzkazy jako „Fuck off nazis“ nebo „Fuck Angela Merkel“. Textový editor zde slouží jako nástěnka, kam může každý napsat, cokoli ho napadne. Americká elektronická skladatelka Holly Herndon a novomediální umělec Mat Dryhurst tímto způsobem chtěli při svém letošním vystoupení na festivalu Creepy Teepee setřít hranici mezi pódiem a publikem. Koncert byl zároveň prezentací nového alba Platform.
Jindy zase během vystoupení Dryhurst před očima publika otevírá profily těch, kteří na facebookové události koncertu odklikli „zúčastním se“. Performance akcentuje dvě nejdůležitější témata letošní angažované nahrávky Holly Herndon. Jsou to vzájemná síťová kolaborace s utopickým cílem decentralizovat internet a otázka bezpečí v kyberprostoru. Desku Platform lze chápat jako politický manifest informační éry i jako zoufalý výkřik touhy po soukromí v době, kdy dobrovolně sdílíme často i ty nejintimnější detaily.
Když prší loga
Holly Herndon – která vystudovala elektronickou hudbu na oaklandské Mills College (mimo jiné u aktivisty a průkopníka počítačové hudby Johna Bischoffa, skladatele Jamese Feie či improvizátora Freda Frithe) a nyní působí jako doktorandka v Centru pro počítačový výzkum v hudbě a akustice při Stanfordově univerzitě – se v jednom z rozhovorů svěřila, že za svůj domov považuje emailovou schránku. Když se díky Edwardu Snowdenovi a Chelsea Manningové dozvěděla o dohledu americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) nad soukromými aktivitami na internetu, cítila se prý, jako by se jí někdo hrabal v šuplíku s osobními věcmi. „Vím, že mě znáte lépe, než se znám sama,“ zpívá Herndon ve skladbě Home, zatímco v pozadí je slyšet tříštění skla a rychlé vzdalující se kroky. Je to jakási lamentace nad přístroji, kterým už nemůže věřit, a proto se s nimi rozchází. Ve videoklipu pak na sebe nechává Herndon pršet loga známá z powerpointových prezentací NSA zveřejněných Snowdenem. Nizozemský kolektiv vizuálních umělců Metahaven (viz A2 č. 24/2014), který za videem stojí, tak ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdyby pařížští situacionisté měli po ruce místo sprejů gifové obrázky.
Skoro se nechce věřit, že album Platform vyšlo díky britskému labelu 4AD i na vinylu. Toto klasické médium totiž odkazuje přesně opačným směrem než tematika samotné nahrávky. Vinyl je přece jen spojený s dobou, kdy skutečným centrem moci nebylo Sillicon Valley, ale Wall Street, kdy ještě písničkáři s kytarou mohli napsat pamflety, které hýbaly společností, a kdy se revoluce, aspoň ta hudební, odehrávala v klubech či na festivalech. Platform ovšem mluví jazykem generace, která se při svých výpravách za novým hudebním výrazem pomalu, ale jistě přesouvá z klubů na streamovací servery, jejichž prostřednictvím mohou hudebníci a producenti volně sdílet svou tvorbu, aniž by se hnuli od počítače.
Hlas digitální duše
„Že jim schází emoce nebo duše?“ podivovala se Herndon nad recenzemi na své nahrávky Car (2011) nebo Movement (2012). Digitální zvuková krajina se pokládá stále za něco chladného a nelidského. Pro Holly Herndon ale není nic emocionálnějšího. Ve svých sloupcích pro server Fader jí ostatně přitakává muzikolog Adam Harper, podle něhož je každý hlas z kyberprostoru zároveň i hlasem lidským. Vytvořil ho přece člověk. Herndon vychovaná berlínskou klubovou scénou své kompozice skládala za pomocí algoritmu „net concrète“, odkazujícího k francouzské tradici „music concrète“, která nebyla na rozdíl od většiny ostatní vážné hudby založená na notaci, ale na konkrétních zvucích. Její umělecký i životní partner Dryhurst vyvinul software, pomocí něhož Herndon mohla nahrávat, jak surfuje na internetu, mluví s někým po Skypu nebo se jenom proklikává adresáři počítače. Tak si vybudovala samplovací archiv ze svého přirozeného prostředí a následně z něj mohla tvořit beaty.
Na albu Platform ovšem do hudby Holly Herndon vstupujeme především prostřednictvím jejího hlasu, tentokrát už ne tak syntetického jako dříve, ale skutečně lidského. Technika komponování však zůstává v zásadě stejná. Potkává se tu hlas školený sborovým zpěvem v kostelích rodného Tennessee, kde ji vychovávali věřící rodiče, s plochami sestavenými z hlasových útržků a upozorňujícími na přítomnost, ve které se my všichni můžeme stát samply.
Škrábání akrylových nehtů po smartphonu, tiché šeptání nebo zvuk dlaně dotýkající se holé kůže, jimž nasloucháme prostřednictvím specifických videí na YouTube, v nás mají vyvolávat pocity příjemného mrazení nebo mravenčení. Tento libý efekt známý pod zkratkou ASMR (samostatná smyslověmeridiánová reakce) využila Herndon ve skladbě Lonely at the Top. Má to být další cesta, jak „polidštit“ internet. Zároveň však tímto trackem, na němž spolupracovala umělkyně Claire Tolan, která má svůj ASMR pořad na berlínském komunitním rádiu, pokládá palčivé otázky týkající se kapitalismu.
Proti totalitě průmyslu
Laptop jako brána do kyberprostoru je pro Herndon „hypercitovým“ nástrojem. Je v něm celý její život: Skype, bankovní účet, emaily, vztahy. „Dokáže z něj vyjít tak emotivní obsah, o jakém se houslím může jenom zdát,“ řekla v rozhovoru pro britský Guardian. Podle ní nepotřebujete drahé syntezátory – nelíbí se jí ona nálepka autenticity s cenovkou na retro nástrojích. Podobně směšné jí ostatně přijdou i těžkopádné vinyly. K tomu, abyste se vyjádřili, ať politicky nebo hudebně, vám totiž stačí laptop a připojení na internet.
Skutečným nositelem punkového DIY étosu, k němuž se Herndon často odvolává, je internet a dostupné cloudové platformy. Ty mění způsob, jak posloucháme hudbu. Nutí nás, abychom nebyli jen pasivními příjemci, ale také vytvářeli něco sami za sebe. Tím, co byly pověstné tři akordy pro punk, je pro roztříštěnou přítomnost Soundcloud: také on stojí v předních liniích boje proti totalitě hudebního průmyslu.
Ovšem každý náznak subverze se dá zpeněžit, stalo se to přece už mnohokrát – i zakladatelé populární streamovací platformy jsou uprostřed dlouhého vyjednávání s hudebním gigantem Universal Music Group. Před nějakou dobou také Soundcloud zavedl obdobu systému Content ID známého z YouTube. Ten má vyhledávat copyrightovaný obsah, aby ho majitelé práv mohli zablokovat nebo zpeněžit. Dají se tak oprášit slova z jednoho staršího textu internetového skeptika Jevgenije Morozova, jehož knihy Herndon ráda cituje: „Pro jednoho je to internetová svoboda, pro dalšího internetový imperialismus.“ Něco takového se možná Holly Herndon – sama spíš technooptimistka – snažila sdělit svým novým albem. Každopádně se jí do něj podařilo otisknout ducha doby.
Autor je hudební publicista.
Holly Herndon: Platform. 4AD, 2015.