Loni skončil po čtrnácti letech existence rožnovský klub Vrah. Ten byl od počátku spojený s punkovým přístupem a lokálními skupinami jako Uštkni nebo Telefon, ale stal se pojmem nejen na místní nezávislé scéně. Mluvili jsme s jeho spoluzakladatelem a provozovatelem Martinem Valáškem.
Historie Vraha sahá hluboko do devadesátých let. Jak to začalo?
Někdy kolem roku 1994, nikdo už si přesně nevzpomíná, začaly v jedné garáži na sídlišti v Rožnově zkoušet kapely. Z veřejných zkoušek se staly koncerty, a ty se pořádaly tak dlouho, až se z garáže stal DIY klub Garáž. Odehrávaly se tam i první ročníky Setkání svobodných duší. To byl takový letní punkový potlach, kam jsem – stejně jako další nadšenci – dojížděl. Sám jsem se do Rožnova přistěhoval z Polska, kde jsem chvíli žil, až o pár let později. V Garáži se děly všemožné věci, dokonce mě jednou prohlásili králem festivalu a dostal jsem nechutný putovní župan. Znal jsem se s Rožnováky dlouho, tamní kapele Telefon jsem vydal první album. Měl jsem jasno, že po návratu z Polska půjdu do Rožnova. Nechtěl jsem čekat, co mi kdo naservíruje, mým snem bylo zapojit se do tamního dění na všech polích podzemní kultury. Časově se to sešlo. Tehdy, koncem devadesátých let, se začalo hledat stálé místo pro koncerty, protože chodilo pořád víc lidí a garáž uprostřed sídliště nestačila. Ukázalo se, že existuje hlad po jiné kultuře, než jakou měl na programu místní kulturák. Vytoužené útočiště jsme našli v prostorách bývalého školního statku. Budova, kterou později všichni znali už jenom jako Vrah, stála daleko od zástavby, v průmyslové zóně na okraji města, kde nikomu nevadil hluk. Až po letech vyrostly kolem domy, ale se sousedy jsme měli dobré vztahy. Objekt jsme najali od Pozemkového fondu. Jakkoliv to zní divně, byli jsme tehdy padesátiprocentní squatteři. Smlouva byla na část prostoru, ale měli jsme s přimhouřením oka povoleno používat ho celý. Se soukromým majitelem to samozřejmě padlo.
Kolik lidí se na provozu podílelo?
To bylo proměnlivé. Na začátku jsme byli čtyři, s tím, že nám pomáhalo několik dalších dobrovolníků. Celkem nás bylo asi patnáct. Dokonce u nás fungovala jakási struktura – technici, barmani, propagace, dramaturgie, samozřejmě s posuvnými hranicemi, ale je lepší rozdělit, kdo se o co bude starat, aby se pak nesvalilo vše na jednoho. Ne vždy se to povedlo, pamatuji akce, kdy jsme ve dvou zvládli celou organizaci, což může znít jako nesmysl, ale vždy se našel někdo v publiku, kdo pomohl na baru nebo u vchodu. To byla jedna z věcí, která mě na provozu Vraha fascinovala. I o ty, které jsem osobně neznal, jsem se mohl opřít.
Ve Vrahu byla kromě koncertního sálu i místnost s kuchyňkou a knihovnou plnou desek a fanzinů, kde jste pořádali občas i večeře. Jedna americká kapela ze Sub Popu se prý lekla, když vešla dovnitř. Okamžitě nasedli do dodávky a odjeli…
Jmenovali se Pleasure Forever. Přijeli celkem brzy, v klubu byl v tu chvíli jeden člověk. Borci si s manažerem prohlédli vnitřek, nic moc nekomentovali a odjeli s tím, že se jedou najíst do hospody. No a už nepřijeli, raději si udělali den volna v Praze. Pravda je, že to uvnitř nebudilo moc důvěry. Asi tam na ně nebylo dost čisto. Právě to ale dělalo specifickou atmosféru, samozřejmě dohromady s dobrou akustikou. Nesmělo vám vadit, když vám pod nohama proběhla myš nebo se vám kolega v noci vychcal na distro… Té druhé místnosti, se říkalo Malárie. Okupoval jsem ji se svým vydavatelstvím. Byl to takový chillout, kde bylo k dispozici něco ke čtení, ale spíše se tam posedávalo, klábosilo, jedlo, prodávaly se desky a kapely se tam připravovaly na koncert.
Jak v začátcích probíhalo pořádání koncertů?
Počátky organizování koncertů byly z dnešního pohledu trochu partyzánské, ale fungovalo to. Od polských přátel jsem něco pochytil, ale zkušenosti jsem získával hlavně v terénu. Třeba taková banalita jako benzín… Platil zákon, že cizinci musí nakupovat benzín za devizy – na hranicích koupili poukázky, které pak použili na pumpě. Samozřejmě to bylo dražší. Obcházeli jsme to tak, že jsme zastavili kousek za pumpou, já pak naklusal s kanystrem a zaplatil českou cenu. Pro západní Evropu jsme byli ještě koncem devadesátých let exotická destinace, kde všechno probíhalo trochu jinak.
Proč vlastně Vrah skončil? Budovu poničil silný déšť, majitel ji opravil, ale vy jste se pak stejně stěhovali…
Nebyli jsme si jistí, jestli po rekonstrukci utáhneme nájem. Vzhledem ke stavu budovy jsme totiž dříve byli domluvení na nižší částce. Většina z našeho kolektivu přesto chtěla klub obnovit. Jenže při opravách nechali zatéct dovnitř – sundali střechu a ani to nepřikryli plachtou. Zničilo to vnitřek klubu. Vyplynulo z toho, že majiteli na nás nezáleží. Rovnou jsme mu řekli, ať s námi nepočítá.
Bylo těžké klub udržet? Jak jste se při práci stíhal starat ještě o koncerty?
Dříve jsem do práce nechodil, stejně jako další z osádky Vraha, a proto jsme se tomu mohli věnovat naplno. V mém případě se navíc organizování pojilo s vydavatelstvím a distribucí, což byla má tehdejší obživa. Teprve posledních pár let chodím normálně do práce. Jednou to přijít muselo. Mám ale tolerantní milující ženu, takže jsem si čas na Vraha našel. Taky jsme se snažili pořádat méně koncertů – jednak aby nebyli lidi přesycení a jednak abychom nasbírali potřebnou energii. Odmítat kapely je ale těžké, takže jsem to občas s dramaturgií přehnal. Ke konci jsme už pracovali všichni a lidské zdroje chyběly. Nevýhodou malých měst jako Rožnov je odliv mládeže na školy do větších sídel. Možná proto bylo tak těžké sehnat posily z mladších ročníků. Neměli jsme to komu předat.
Ve zprávě nazvané Jdeme z Vraha jste psali, že na koncerty chodilo stále méně lidí. Bylo by pro vás myslitelné zažádat o grant, případně využít crowdfunding?
Občas přispíval někdo, kdo tam bydlel, nebo já z peněz Malárie Records – v době, kdy se vydavatelství dařilo. Jednu dobu se skládaly na část nájmu kapely, které tam zkoušely. To ale dlouho nevydrželo. Více se osvědčil model benefičních koncertů, kde hrály spřízněné kapely Telefon, Psi, Uštkni nebo Výbor Veřejného Blaha, a výdělek šel na placení dluhů a účtů. A když bylo nejhůře, brali jsme, kde se dalo. Jeden čas jsme byli v červených číslech a pomohla nám de facto celoevropská solidarita – lidé a kolektivy dobrovolně přispěli, dražily se raritní desky a fanziny. Organizovali to naši přátelé, kteří si vážili toho, co děláme. I když už na koncerty třeba nejezdili, na klubu jim záleželo. Uvažovali jsme i o jiných způsobech financování, ale grant a jiné oficiální cesty nás moc nelákaly. Ne že bychom to úplně odmítali, ale zdálo se nám to příliš zavazující. Crowdfunding jsme plánovali využít po rekonstrukci. Chtěli jsme zavést klubové průkazky pro podporovatele, kteří by tak mohli přispívat na provoz. To měla být cesta, jak klub dále provozovat, aniž bychom se budili stresem, kolik musíme ještě složit na nájem.
Teď pořádáte koncerty po okolních vesnicích. Chystáte se opět někde usadit?
Ještě když existoval Vrah a neměli jsme peníze na nájem, uvažovali jsme, že si nenajdeme jiný prostor, kde bychom mohli organizovat akce stejným způsobem. Mysleli jsme, že se nám podaří najít něco levnějšího, menšího. Nepodařilo. Vrah ale není vázaný na nějakou konkrétní budovu, je to spíš společenství. Třeba právě vynucená pauza bude prospěšná k tomu, aby si lidi uvědomili, že jim něco schází. Pro nás vždycky byla a bude důležitá především idea a kolektiv. Vrah je teď na útěku. Kam doputuje nebo kde se ukryje, teprve ukáže čas.
Martin Valášek (nar. 1966) od začátku devadesátých let pořádal koncerty a vydával fanzin Malárie. Nějakou dobu žil v Poznani, odkud řídil své hudební vydavatelství, pojmenované rovněž Malárie. Koncem devadesátých let se přestěhoval do Rožnova pod Radhoštem a zapojil se do dění na lokální undergroundové scéně (mj. do organizování festivalu Setkání svobodných duší). Klub Vrah, který spoluzakládal, se stal centrem místní nezávislé kultury a také zastávkou na turné mnoha českých i zahraničních kapel.