Nepopsaná cigareta nechutná

Divošství a literatura nejdou dohromady; divošská literatura napsaná skutečně divokými divochy neexistuje. Divocha si mnozí představí jako spoře oděného člověka, jenž žije šťastně bez výhod civilizace v souladu s přírodou a provádí tajemné rituály, dost možná dokonce kanibalské obřady. Oproti tomu literatura se spojuje s civilizací, se znalostí písma. Na tomto předpokladu stavěli v antropologii představitelé klasického evolucionismu. Například Lewis Henry Morgan za vývojové fáze lidstva pokládal divošství, barbarství a civilizaci. Nejvyššího stupně divošství podle něj dosáhli lidé vynálezem luku a šípu, civilizace vzniká objevem hláskového písma. Divocha tedy podle této koncepce od literatury dělí dlouhé barbarské věky, v nichž došlo k objevu hrnčířství, domestikaci zvířat a osvojení znalosti tavení rudy. Přestože se jedná o dávno překonané antropologické paradigma, lidové představy divochů nadále sytí idea, že se jedná o živoucí fosilie, poslední svědky původního stavu lidstva. Nelze si v této souvislosti nepřipomenout vynikající film Dennise O’Rourkea Cannibal Tours (Kanibalské vyjížďky, 1988), který dokumentuje turistický výlet skupiny Evropanů na palubě lodi proti proudu řeky Sepik. Vedou duchaplné řeči o divoších, kteří sice nežijí v blahobytu, ale jsou šťastní, tedy alespoň svým způsobem.

Názory turistů stojí na představě divocha a divošství, kterou stvořila evropská imaginace dlouho před tím, než zámořská expanze umožnila ztotožnit divochy s obyvateli nově objevených ostrovů a kontinentů. Divoch od středověku představoval antitezi spořádaného života, jelikož dokázal uspokojovat všechny své potřeby mimo rodinu a církev. Vyznačoval se nahotou a nezkrocenou sexualitou. Zkrátka nechtějí nosit kalhoty, shrnul podstatu věci Michel de Montaigne. Divoch tím vším sice ohrožoval společenský řád, ale zároveň se stal předmětem fascinace a závisti, jelikož svobodně naplňoval všechny své potřeby. Co je divoch zač, naznačuje latina, jež pro něj měla mnoho výrazů: je nejen ferus (divoký), ale také silvestris (žijící v lesích), indomitus (nezkrocený), rudis (syrový) a incultus (neobdělávaný). Divokost tak stojí v přímém protikladu ke kultuře; jde o slovo odvozené od latinského výrazu pro obdělávání půdy. Proto si lze jen stěží představit divocha, jenž za nocí v mihotavém světle táborového ohně louská díla Dostojevského či Musila nebo alespoň Houellebecqa, když už má být sexuálně nezkrocený, nebo píše divadelní hry srovnatelné se Shakespearovými geniálními díly. To však neznamená, že pro ně nemůže mít velmi dobré pochopení, jak dokládá zkušenost antropoložky Laury Bohannanové při terénním výzkumu v západoafrickém kmenu Tivů.

Hamlet a zombie

Před cestou do Afriky Bohannanová vedla o Shakespearovi polemiku se svým britským přítelem, jenž zastával názor, že Američané setrvale čelí problému rozumět tomuto anglickému dramatikovi, zatímco ona naopak tvrdila, že jeho divadelní díla jsou univerzálně srozumitelná, jelikož pojednávají o lásce, nenávisti či pomstě. Přítel jí pak na cestu přibalil výtisk Hamleta a ona ho Tivům na jejich přání převyprávěla.

Tivové antropoložce do vyprávění neustále vstupovali otázkami, opravovali ji a nabízeli vlastní vysvětlení. Nedokázali se shodnout ani na tom, co to je duch, jehož měl Hamlet spatřit a hovořit s ním. Znamení nemůže hovořit, namítli Tivové. Duch není znamení, je to mrtvý člověk, jehož mohou lidé vidět a slyšet, ale nemohou se jej dotknout, vysvětlovala Bohannanová. Měla tedy na mysli zombie, ujišťovali se Tivové. Zkusila to jinak: duch je stín mrtvého člověka. Mrtvý nevrhá stín, odporovali. V naší zemi ano, kontrovala antropoložka. A nedohodli se na mnoha dalších věcech. Nesouhlasili například s názorem Bohannanové, že se nehodilo, aby Klaudius pojal za manželku Gertrudu, vdovu po starším bratrovi, dánském králi. Podle názoru Tivů se zachoval správně, jelikož tím děti nepřijdou o otce, neboť se jím stane strýc. Jen se jim nezdálo, že zesnulý král měl pouze jednu manželku. Rovněž se domnívali, že vdova určitě neměla počkat se sňatkem dva roky ve smutku, pro správu hospodářství je to příliš dlouhá doba. Tivové reinterpretovali celý příběh a ujistili Bohannanovou, že jejich výklad je správný a u ní doma jej jistě všichni s radostí uznají a ocení. A pokud jim chce vyprávět další příběhy, rádi je vyslechnou a antropoložce vysvětlí.

Poslední divoši

V současnosti zůstává na Zemi jen málo míst, o nichž si lidé myslí, že tam dosud žijí skuteční divoši. Jedním z údajně divokých míst této planety má být největší tropický ostrov světa Nová Guinea. Stereotypní obraz obyvatele Nové Guineje obvykle zahrnuje kanibalismus, lov lebek a dlouhé penisové pouzdro hrdě trčící vpřed. To je dávná minulost, za příslušný poplatek vám však nepochybně předvedou alespoň to penisové pouzdro. Neprostupné tropické lesy a vysoké hory dlouho chránily obyvatele ostrova před kolonizací. O východní část ostrova se sice podělilo Německo a Velká Británie již v roce 1884, ale skutečné kolonizaci ostrova bránily přírodní podmínky, a tak poznávání a podmaňování ostrova postupovalo jen pozvolna. Některé skupiny díky tomu zjistily až s odstupem mnoha desetiletí, že o jejich blaho pečují bílí kolonizátoři. Guvernér John Murray, jenž se velmi dobře obeznámil s postuláty evolucionismu, si v souladu s nimi vytyčil cíl pozdvihnout primitivy k nejvyšší možné civilizaci, jaké jsou vůbec schopni. Mimo jiné naučit je číst a psát.

Misionáři od sklonku 19. století usilovali nejen o šíření křesťanství, ale také o vzdělání domorodců. Rovněž koloniální správa podnikala patřičné kroky, aby rostla gramotnost v teritoriu Papua a Nová Guinea. Přesto ke zrodu papuánské literatury dochází až v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Často se jako první papuánský román uvádí The Crocodile (Krokodýl, 1970) od Vincenta Eriho. Někteří však považují za nejstarší papuánskou literaturu Ligeremaluogovu autobiografii. Psal z terapeutických důvodů, neboť propadal do hlubokých depresí ze smrti manželky. Jeho kniha nese příznačný název – Erstwhile Savage (Někdejší divoch, 1932). Lze však nalézt ještě o pár let starší papuánskou literaturu.

Nemám tím na mysli příběhy, jež zaznamenali antropologové či misionáři, ale texty, které napsali sami domorodci. Antropologové i misionáři nepochybně zachytili papuánský folklor. Zřejmě nejrozsáhlejší soubor písní, legend a poezie nashromáždil finský antropolog Gunnar Landtman, jenž v letech 1910–1912 studoval domorodce v deltě řeky Fly. Jeho studie Poetry of the Kiwai Papuans (Básnictví Papuánců z Kiwai, 1913) je nepochybně zajímavá, neboť obsahuje řadu ukázek kiwajského folkloru. Nás však zajímá, co napsali sami Papuánci.

Latiníci z Nové Guineje

Na Nové Guineji se nevyvinul žádný systém písma, jednalo se o aliterární společnosti. Koloniální správa a misionáři se rozhodli to změnit a předsevzali si vzdělávat domorodce a naučit je číst a psát. Tak například vládní antropolog Edgar Francis ­Williams založil v roce 1929 časopis The ­Papuan Villager (Papuánský vesničan), za jehož cíl si určil osvětu a vzdělávání domorodců. Williams hned v prvním čísle uvedl, že to jsou noviny pro Papuánce, nikoli pro bělochy, protože ti mají své vlastní noviny. A vzápětí doplnil, že periodikum se vydává na velmi trvanlivém materiálu, aby mohlo dlouho sloužit, papír tudíž není vhodný ke kouření. Velmi dobře si uvědomoval, že vznešený cíl vzdělávat domorodce může zhatit jejich zvyk balit si cigarety z novinového papíru, který mimochodem přetrval dodnes. I když není nic staršího než včerejší noviny, jak tvrdil Čapek, na Papui je nikdy nevyhazujte. To ostatně doporučoval také manuál australským vojákům operujícím za světové války na území Nové Guineji. I první průmyslově vyráběné cigarety na Papui­Nové Guineji se nejdříve balily z novinového papíru. Později se přešlo na cigaretový papír, jenž však byl vždy potištěný. Pochopitelně, nepopsaná cigareta přece nemůže nikomu chutnat. Místní tabákový průmysl tudíž dbá na čtenářské vyžití kuřáků. Nejsou mi ovšem jasné důvody, proč výrobce Spears zvolil pro své zákazníky poněkud nedokonalou latinu: „Null modo sine ulla enim incandit vitae.“ Možná na Nové Guineji žije více klasických vzdělanců, než by se mohlo na první pohled zdát. Pokud ano, určitě na tom nenese podíl osvětově vzdělávací periodikum Papuánský vesničan, které vycházelo v angličtině.

Jednoduchou angličtinou časopis Papuán­cům vysvětloval například principy parlamentní demokracie, nezbytnost platit daně, výhody lékařské péče a zejména očkování. Naopak je nabádal, aby se přestali věnovat kouzelnictví, protože je to zkrátka hloupost, na což se v Evropě přišlo již před hodně dlouhou dobou. Williams dal v časopisu prostor také samotným domorodcům, kteří mohli do redakce zasílat své texty. Jedná se zřejmě o nejstarší tištěnou papuánskou literaturu. V převážné většině domorodci zasílali legendy a mýty, jež se do té doby tradovaly jen ústně. Jeden z příběhů nese název Pozemšťané a nebešťané. Ve vesnici Hanuabada se vypráví, že před mnoha a mnoha lety se nebe nenacházelo tak daleko od země. Vznášelo se sotva desítky metrů nad ní a obývali jej nebešťané. Na rozdíl od pozemšťanů si nemohli stěžovat na nedostatek jídla. Opakovaně je pozemšťané žádali, aby se s nimi podělili. Nebešťané tak mnohokrát ochotně učinili a shodili pozemšťanům trsy zralých banánů. Jednoho dne jim však došla trpělivost, rozzlobili se, přeťali cukrovou třtinu, jež držela nebe blízko země, a vznesli se hodně vysoko. Proto je na zemi od té doby tak málo jídla, nikdo nám již nehází zralé banány. Hodně papuánských mýtů a legend se vztahuje k jídlu, ať už se jedná o banány, kokosy, vepře, lidi či kasuáry. Misionář Ennio Mantovani proto tvrdí, že náboženský světonázor zkrátka prochází Papuáncům do hlav a srdcí jejich žaludky.

Při jednom z pobytů na Nové Guineji jsem si nechal od studentů základní školy ve vesnici Yawan vyprávět a kreslit příběhy. Sepsali příběhy o původu vepřů a tvaru kokosových ořechů, neposlušných dětech, lidech proměněných v kámen, zvyku platit za nevěstu a zejména různé varianty příběhu o dvou bratřích, s nimiž se lze setkat v mnoha koutech ostrova. Jeden ze zapsaných příběhů vypráví o neposlušném synovi, jenž nedbal na otcovy prosby a nedělal, co mu otec přikázal. Jednoho dne se synek rozhodl, že nepůjde pro vodu, jak jej otec žádal, ale vydá se na lov. Vzal luk a šípy a vydal se do husté buše, aby ulovil něco k snědku. Mezitím si otec řekl, že by se chtěl proměnit v kámen, aby dal synovi lekci. Přání se mu splnilo. V jiném příběhu naopak zkamení dítě. Rodiče mu zakazují lézt na pandánový strom, ono je však neposlechne a jednoho dne se při sběru plodů pandánu zřítí dolů a zabije se. Mrtvé tělo se v mžiku promění v kámen. Pohádky by měly končit poučením a zde je očividné: „Děti, nešplhejte na pandány!“ dodal vypravěč.

Příběhy o dvou bratrech

Jedním z nejrozšířenějších témat novoguinejského folkloru je příběh o dvou bratřích. Například Asmati, jejichž nádhernými řezbářskými výrobky se pyšní mnohá etnografická muzea, spatřují původ kanibalismu a lov lebek v události, k níž došlo mezi dvěma bratry. Mladší bratr úspěšně skolil vepře a vyrobil si z jeho hlavy trofej. Druhý z bratrů se domníval, že z lidské hlavy by byla trofej mnohem lepší a doporučil mu, aby mu sťal hlavu a vyrobil si z ní trofej, což také mladší bratr učinil. Nadále mluvící hlava dávala bratrovi rady, jak má naporcovat bezhlavé tělo a připravit si jej k jídlu. Recepty teplé a studené kuchyně raději vynechám, postačí popis začátku bourání lidského těla. Mladší bratr měl vést jeden dlouhý řez od konečníku přes třísla, bok trupu do podpaží a dále přes klíční kosti druhou stranou zpět ke konečníku, pak již zbývalo jen přesekat žebra, aby se mohla oddělit hruď a břišní části od těla. Poté se mohlo tělo vyvrhnout a připravit k jídlu. Mimochodem stejným způsobem Novoguinejci bourají vepře, což ale není žádné překvapení – člověku se tam na mnoha místech říkalo „dlouhé prase“. Nejen u Asmatů je kulturním hrdinou­zakladatelem mladší bratr. Ten stojí za vším i v jiných příbězích.

Jeden z nich mi sepsal a nakreslil místní učitel v Yawanu. Pojednává o bratřích, kteří se jmenují Nasi a Nokopo. Nasi musí na příkaz staršího bratra vyrazit na lov (zase jídlo), při pátrání po klokanech či kasuárech zajde hluboko do husté džungle. Natrefí na mladého kasuára, kterého bez otálení střelí. Se šípem v těle prchá kasuár stále hlouběji do buše, kde vyčerpáním a následkem zranění zemře. Nasi jej najde, když již padne noc, a tak se rozhodne přenocovat v lese. V noci se kasuár promění v nádhernou mladou Papuánku a obživne. Představí se Nasimu jako majitelka pozemků a vyzve jej, aby si ji vzal. Nasi tak učiní a mají spolu kupu dětí. Navštěvují se se starším bratrem a jejich potomci mezi sebou uzavírají sňatky.

Ovšem ve zdaleka nejčastější verzi příběhu o dvou bratrech, s níž se lze na Nové Guineji setkat, se sourozenci rozkmotří. Starší bratr, který má velmi tmavou barvou pleti, není zrovna ukázkou činorodosti – je to lenoch. Mladší bratr má naopak kůži světlou, vykazuje vysokou inteligenci a předčí svého bratra co do schopností, vynalézavosti a úspěšnosti. Jednoho dne se mladší bratr vrátí z úspěšného lovu a požádá svého bratra, aby připravil nějaké dříví na oheň, zapálí jej a nažhaví v něm kameny, aby si mohli společně připravit tradiční jídlo mumu. Mladší bratr se vydá na zahradu pro nějaké batáty. Když se však po delší době vrátí, zjistí, že bratr si mezitím upekl úlovek v rozpálených kamenech a všechno sám snědl. Mladší bratr se rozhněvá a oznámí, že navždy odchází. Od té chvíle se bude muset starší bratr o sebe starat sám. Někteří obyvatelé Nové Guineje příběh vysvětlují tak, že Evropané jsou potomci mladšího bratra a vracejí se do svého domova. Potomci mladšího bratra se vrátili a podělili se o všechny vymoženosti moderního světa. Přinesli s sebou i písmo, jež Papuánce rázem přeneslo přes dlouhé barbarské věky rovnou do civilizace.

Divoch jako konstrukce antropologů

Písmo vytvářelo hranici mezi antropologem a divochem, představovalo zároveň nástroj, jímž se převádělo divoké na domestikované a důvěrně známé. Rozbory klasických děl antropologie ukázaly, že jejich autoři používali literární postupy, s jejichž pomocí konstruovali své divošské hrdiny, kteří zůstávají neovlivněni evropskou civilizací. Bronislaw Malinowski nám zatajil vášeň Trobrianďanů pro kriket. Ian Hogbin přiznal, že trpěl, jelikož nestudoval skutečně divoké divochy. Margaret Meadovou ani nenapadlo, jak sama uvedla, že by si Samojci mohli někdy přečíst, co o nich napsala. Nesluší se, aby divoch nosil kalhoty, četl a psal.

Naopak antropolog píše neustále. Děti v Yawanu mi nakreslili antropologa. Tyčí se s tužkou a blokem nad malými Papuánci, kteří k němu vzhlížejí. Kdo však píše, neúčastní se, v tu chvíli reflektuje, přemýšlí a tvoří. Skutečnými autory divošské literatury jsou antropologové, kteří si při pobytu v terénu neustále činí poznámky, aby z nich později stvořili texty o obyvatelích divokých krajů. Divošskou literaturu nenapsali divoši.

Autor je kulturní antropolog.