Čtenáři Salmana Rushdieho, Lawrence Sternea či Nikolaje Vasiljeviče Gogola vědí, že věci nosu mohou být zásadní otázkou dějin i osobního života. Kulturně-antropologická perspektiva ukazuje, jakou roli může hrát morfologie tohoto tělesného orgánu při různých kulturních klasifikacích.
Pro antropologa nemůže být žádné téma týkající se člověka banální. Například nos… Když se badatelé zamýšlejí nad znaky a chováním, jimiž se člověk vymyká z přírody, na nos zpravidla zapomenou. Přitom se jedná o unikátní tělesný orgán. Nejde jen o tělesný vzhled, ale především o významy připisované nosu a jeho tvarům. Zůstaneme-li v české kultuře, zjistíme jeho klíčový význam. Jen namátkou: když je nám někdo krajně nepříjemný, říkáme, že ho nemůžeme ani cítit, něčí omezenost konstatujeme tím, že si dotyčný nevidí na špičku nosu. Nesluší se na někoho dělat dlouhý nos, a když to někdo dělá, měl by se chytit za nos. Občas také říkáme, že v něčem čicháme háček, máme na to nos. Do věcí strkáme nos, když se snažíme něco vyčmuchat. Jestliže chceme někoho obalamutit, věšíme mu bulíky na nos, ale umíme lidi rovněž vodit za nos, leccos nám občas nejde pod nos a také někdy nevěříme někomu ani nos mezi očima. Někteří lidé nosí nos nahoru, jsou zkrátka nafrnění. Když se dobře pomějeme, konstatujeme, že jsme si dali do nosu. Kromě toho pro nos v českém jazyce existuje značné množství půvabných pojmenování: knoflíček, čumáček, bambulka, pršák, raťafák, frňák, zobák, čenich či rypák.
Morfologie nosu
Rozmanitost morfologie nosů přivedla některé badatele k myšlence založit na ní klasifikaci ras. Na „orlí nos“, též zvaný římský, se zaměřil americký fyzický antropolog Samuel George Morton. Ten se podle něj typicky vyskytuje u amerických indiánských kmenů, Římanů a obyvatel Blízkého východu (konkrétně u Afghánců, Arabů, židů, beduínů, Núbijců). Výčet ras s orlím nosem zdaleka není úplný, uvádí také skupiny z Polynésie, Indie a dalších lokalit. Tento pojem zlidověl, jak může doložit například film Life of Brian (Život Briana, 1979) z dílny slavné tvůrčí skupiny Monthy Python. Hlavní hrdina ve své době skandálního filmu prožívá pravá muka kvůli svému orlímu nosu, který dokládá, že jeho skutečným otcem byl Říman. Narážek na římský nos najdeme ve filmu více: Nosaret, komentování blahoslavených nosálů, pan Nosál a jeho manželka Nosálová.
Orlímu (římskému) nosu se již v průběhu 19. století začaly připisovat některé specifické významy. Proslulost a popularitu si ve své době získaly názory, jež zveřejnil italský badatel Caesare Lombroso. Ten vysvětloval zločinné chování náturou člověka, neboť se podle něj lidé zkrátka již rodí se sklony ke kriminalitě. Dobře známé slovní spojení deliquente nato (rozený zločinec) přesně vyjadřuje Lombrosův názor na věc. Co se týká nosu, dospěl k závěru, že zločinci mívají nejčastěji nos asymetrický: nos bývá křivý (torto) na pravou nebo levou stranu. Často však mají také zločinci orlí nos. Lombroso se domníval, že tento typ nosu (il naso aquilino) značí velkou vnitřní sílu, charisma a zlobu. Leonard Wolf si všiml, že popis hraběte Draculy odpovídá Lombrosově deskripci deliquente nato. Hrdina Stokerova románu Jonathan Harker popsal Draculu následovně: „Obličej připomínal silně, ano velmi silně, ptáka dravce úzkým, zahnutým nosem s podivně utvářenými nozdrami, dále čelem vysoko klenutým a vlasy na skráních řídkými, jinde však značně hustými.“
Národní nosozpyt
Soustavnou klasifikaci nosů připravil George Jabet pod pseudonymem Eden Warwick. V dílech Nasology (Nosozpyt, 1848) a Notes on Nose (Noticky o nose, 1852) podal typologii nosů a s nimi spjatých mentálních a duševních dispozic. Warwick rozlišil šest typů nosů: orlí, řecký, myslivý, židovský (neboli jestřábí), tupý a nebeský. Poslední dva typy jsou podle Warwicka rozlišitelné jen zcela teoreticky, protože nebeský nos je pouze variantou tupého nosu. Celkově Warwick tvrdil, že se s takovými nosy zpravidla nesetkáme v jejich ideální podobě. Každý konkrétní nos představuje směsici znaků z různých typů nosů, proto se na světě setkáváme s rozmanitostí charakterů, talentů, psychických a mentálních dispozic a schopností.
Kromě toho tento autor zastával svébytnou teorii evoluce národních nosů. Byl totiž přesvědčen, že v minulosti se každý národ vyznačoval určitým typem nosu, jenž odpovídal klimatickým podmínkám, vzdělanostní úrovni, rozvoji poznání a civilizaci vůbec. Lze podle něj například sledovat proměny nosu v dějinách britského národa. Zásadní roli v evolučních proměnách typu nosu u národa sehrává poznání. Gramotnost a vzdělanost národa způsobuje vývojové proměny nosu, ale vzhledem k individuálním rozdílům v intelektu a úrovni vzdělání se tvary v rámci národa diverzifikují. Nelze již proto u mnoha známých národů hovořit o „národním nosu“. Jak dokládá kapitola Jak získat myslivý nos, Warwick připouštěl proměnu nosu v průběhu života jednotlivce. Čtenáři doporučoval méně číst a více přemýšlet. Kdo moc čte, netvoří vlastní myšlenky, tvrdil Warwick.
Kleopatřin dlouhý nos
Dlouhý, velký nos podněcoval evropskou imaginaci, jak dokládá dílo Hanse Sebalda Behama (1500–1550), na němž ztvárnil „tanec nosů“. V 16. století se velký nos označoval jako okurka. Věřilo se, že žena s dlouhým nosem je velmi plodná. Alžbětinský dramatik Philip Massinger spojoval dlouhý nos žen s jejich mírou vášnivosti. Nijak snad proto nepřekvapí, že se dlouhý ženský nos spojoval s ideálem krásy. Proslulost si v této souvislosti získala myšlenka Blaise Pascala: „Kdyby měla Kleopatra kratší nos, tvář celé země by se změnila.“ Jinými slovy, kdyby byla Kleopatra méně krásná, dějiny by běžely zřejmě jinak. Evoluční psychologové na rozdíl od těchto novověkých názorů na krásu spjatou s dlouhým nosem na základě výsledků četných výzkumů tvrdí, že atraktivní je naopak u žen malý nos. Souvisí to prý s mužskou preferencí ženských neoténních znaků v obličeji.
V případě mužského nosu souvisela údajně jeho velikost s rozměry falu, jak dokládá již římský básník Publius Ovidius Naso. O tomto výkladu v novověku nás zpravuje rovněž Michail Michajlovič Bachtin, když podal rozbor verbální souzvučnosti, která umožňovala hrátkami se slovy přenášet významy mezi latinou a francouzštinou. Zejména latinská záporka ne zněla jako francouzské slovo pro nos (le nez), který se podle Bachtina spojoval v dobovém grotesknu s falem. Bachtin rovněž upozornil na rozbory karikatur Napoleona III., jak je podal Heinrich Schneegans. Ten v knize reprodukoval sérii karikatur císaře, na nichž nabývá jeho nos bizarních rozměrů a tvarů. Na některých přisoudil autor císaři jen obrovský nos, na dalších má místo nosu psí čumák a havraní zobák. Zajímavá je karikatura, na níž Bachtin zvlášť neupozornil. Na ní se nachází císař s enormně velkým nosem a před císařem a současně pod jeho nosem stojí mladík, který na císaře dělá „dlouhý nos“.
„Dlouhý nos“ je značně rozšířené gesto, které je podle reprodukované karikatury velmi staré. Výraz i gesto známe z německé (eine lange Nase machen), francouzské (avoir un pied de nez) i anglické jazykové oblasti (long nose). Toto gesto, jež se někdy označuje jako „šanghajské“, se v Evropě užívá celá staletí. Nejstarší známé zobrazení najdeme na rytině La féte des fous z roku 1559, která byla zhotovena podle díla Pietera Bruegela. Jak se zdá, dlouhý nos nemá nic společného s délkou falu nebo s krásou, ale dotyčnému se adresuje přání, aby řádně „protáhl obličej“.
Od chvíle, kdy jsem se začal zabývat nosy, pozorně si je prohlížím na každém, koho potkám. Mnoho z nich bych rád zvěčnil objektivem fotoaparátu, ale ostýchám se majitelů dotázat. Zní to přece jen zvláštně: Prosím, rád bych si vyfotil váš nos, je to úžasný kousek do mé sbírky! A ti, u nichž jsem se osmělil, zpravidla rázně odmítli. Ale nevadí, nosů je všude plno, stačí je v tichosti pozorovat a číst si o nich a jejich funkcích a významech u Campera, Corbina, Darwina, della Porty, Eliase, Freuda, Gogola, Haddona, Hegela, Hérodota, Kordovery, Lavatera, Lerouxe, Montaigne, Nabokova, Seligmana… Cherchez le nez!
Autor je kulturní antropolog a vysokoškolský pedagog.
Text je ukázkou z připravované kolektivní monografie Tělo, která letos vyjde v nakladatelství Pavel Mervart.