Asteničnost ruské duše

Hrdinové Astenického syndromu – stejně jako ti vaši – neumějí korigovat své hodnoty a priority v měnících se okolnostech života. Myslíte, že je to obecná charakteristika Rusů v postsovětském období?

Když se ten film objevil, působil jako diagnóza a jeho název vlastně přímo diagnózou je. Byla to diagnóza stavu společnosti po jednasedmdesáti letech likvidace, pustošení, po katastrofě, která pokračuje ze setrvačnosti dodnes. Film začíná jako tragédie a končí jako groteska, což je velmi přesný popis tohoto prostředí. Existují dva stavy nepřijetí života. Jeden je pasivní, když od sebe život vytěsňujete, stav úplné anémie, usínání, to je astenický syndrom. Druhým je stav agrese. Myslím, že někde mezi těmi dvěma stavy, ale ne uprostřed, se nachází postsovětské teritorium. Ve své době byl tento film velmi odvážným vyjádřením. Ukazuje podstatu sovětského teritoria tváří v tvář tehdejší víře v humanismus, v to, že se otevřely dveře, že nakonec budeme zachráněni, že vše je dovoleno a člověk se konečně může realizovat. A proto je aktuál­ní i dnes. Když se na něj podíváte, pochopíte, proč se postsovětský prostor nerozvíjí.

Váš filmový styl je jiný, s Muratovou vás ale sbližuje snaha o komplexní předestření morální kolize, které hrdinové čelí. Jak by vypadal váš film o přestavbě?

Ale to není film o přestavbě, to je film o stavu člověka v daném místě a v dané době. Žádná přestavba nebyla, to byl jen slogan. Je to klišé zplozené stranickými pohlaváry, jež mělo skrýt přeskupení moci. Jedna strana zkrátka ustoupila druhé. U moci byla komunistická strana, která měla k ruce svůj represivní aparát. Nyní jsou u moci bezpečnostní služby, které převálcovaly i komunistickou stranu. To je vše, co se stalo. Ve skutečnosti to nebyla žádná revoluce.

Nicméně postavení člověka ve světě se zcela proměnilo…

Ne, vztahy mezi lidmi se nijak nezměnily. Podívejte se, co se děje. Jaká je dominantní ideologie a většinový názor na postsovětském území? Rusko je podvědomě pořád ve válce a na okolní svět hledí jako na nepřátelský. Odkud se to bere? Podívejte se na Astenický syndrom. Tam každý bojuje s každým a nikdo nikoho neslyší. Všichni se snaží vykřičet. Když se na Rusko podíváte pohledem Kiry Muratovy, pochopíte, jak bytostná je dokumentárnost jejího snímku.

V tomhle ohledu mi Muratova připomíná prozaika Andreje Platonova. Stejně jako on dokáže zcela přesně vystihnout podstatu jevu, nehledě na její ornamentální stylistiku.

Oba totiž našli jazyk. Platonov vycítil jazyk nové doby, zachytil hrůzu z toho, že jsme oběťmi jazyka. Dovoluje nám totiž věci popisovat, ale ne je uvidět. Jak říká Wittgenstein, jazyk určuje sám sebe a nic víc. Chceme vidět, co je kolem nás, ale nevidíme to, jazyk nám to neumožňuje. Platonov našel jazyk – proto ho Stalin tak nenáviděl. A vycítila ho i ­Muratova. Bohužel v současné ruské kinematografii nejsou filmy, které by mohly zpřítomnit, co se děje. Protože nemají jazyk, nemají slova, nemohou se přiblížit skutečnosti.

Své filmy obvykle točíte v provincii, ačkoli by se zdálo, že zásadní změny v identitě ruského národa probíhají právě ve velkých městech. Vás toto prostředí nezajímá?

Myslím, že podstatné věci, které určují naši budoucnost, se odehrávají v provincii. Je to jako v pohádce: zajíc, kachna, vejce, jehla…

Myslíte Kostěje Nesmrtelného?

Ano, Kostěj Nesmrtelný, to je duše. A duše je někde tam, v nyní absentujícím folkloru. Kdyby teď v Rusku začal Majdan nebo nějaké podobné hnutí, těžko by tam zpívali ruské národní písně, jak tomu bylo v Kyjevě. Nic takového už tu není. Když jsem v roce 1998 točil ve Smolenské oblasti, hledal jsem tam stařenky, které lidové písně ještě umějí zpívat. Mladší generace už to neumí, je to vymírající kultura. Vymřela spolu s vesnicemi a také je to výsledek teroru a stálého ničení historie. Lidé, kteří neznají svou historii, jsou snadno ovladatelní. A vojáci, ty zbytečné oběti válek, pocházejí právě odtud, ti nejsou z center. Ve velkých městech žijí lidé, kteří odlétají a usazují se v Evropě. Všimněte si, že většina dětí členů ruské vlády žije za hranicemi. Představte si, že lidé, kteří řídí tuto zemi, tu neplánují budoucnost pro sebe ani pro své děti. To je přece naprostá kognitivní disonance. A lidé, kteří v Rusku žijí a nechystají se nikam stěhovat, nechápou, že jsou rukojmími ponechanými napospas osudu.

Je možné jim to sdělit a aktivovat je?

Problém je v tom, že k opravdovému protestu jsou třeba lidé, kteří položí tuto otázku skutečně naléhavě. To znamená, že jsou ochotni za dosažení svých cílů zaplatit nejvyšší cenu. Takové lidi ale nevidím. Stejný problém je i v kultuře – neexistují hrdinové. Kdo je hrdinou ruských filmů? Nikdo. Hrdinu si můžete vymyslet, ale nebudete se s ním moci identifikovat jako divák. Hrdina se u nás mohl objevit ještě tak do druhé světové války, ale poté už prakticky vymírá. My se přece obracíme k masovému vědomí, ke kolektivním snům, a pro kolektivní sny taková postava už neexistuje. Jací byli sovětští hrdinové? Ty přece nemůžeme nazvat opravdovými hrdiny. Rjazanovovi hrdinové nejsou z těch, kteří mohou něčemu vzdorovat, nejsou jako neporazitelný Rambo, ani jako Hérakles, ani jako Odysseus. Jsou to lidé ochotní dělat kompromisy, kteří žijí v morálně podmíněném světě – a to už nejsou hrdinové. Neexistují ani na poli politiky. Není tam nikdo, kdo by mluvil přímo, každý mluví tak nějak okolo, aby se vyhnul přímému vyjádření.

To je vůbec příznačné pro psychologii lidí odrostlých v Sovětském svazu…

Ano, po druhé světové válce. To je velmi důležitý předěl, kdy bylo zničeno vše, co mohlo vytvořit podstatu společenského života. Lidé se ocitli mezi dvěma zly, mezi Stalinem a Hitlerem. A pro ty, kteří nechtěli bojovat za Stalina ani za Hitlera, na tomto světě nezbylo místo.

O lidech, pro něž nezbylo místo, má být i váš další hraný film Babij Jar, inspirovaný válečným masakrem, při němž německé jednotky postřílely desítky tisíc ukrajinských Židů.

Zatím ještě hledáme možnosti financování. Ukrajinské ministerstvo, které rozděluje prostředky na kinematografii, moc nefunguje. Každopádně já jsem v těch místech vyrůstal a celý ten příběh mnou prostupoval. Je to vzpomínka, kterou se všemožně snažili vykořenit. Pomník se tam objevil až v roce 1976 nebo 1977 a velký sovětský památník ještě později. Podle mě je to mimořádně důležitá událost, bez jejíhož pochopení se nemůžeme dál pohnout – bude nás brzdit jak koule na noze. Je třeba o ní říct pravdu a mít odvahu ji uslyšet. Nebude to jednoduchý film. Chtěl bych pravdu ohmatat ze všech stran, aby se divák dostal dovnitř. Nejdůležitější je, že se vše opakuje a my se dále dopouštíme té strašlivé tragédie, kterou je naše zaslepenost. Člověk, který je přinucen k okamžitému rozhodnutí o osudu svém i své rodiny, nechápe, kde se nachází a co se kolem něj děje. A právě proto se ta tragédie stala možnou.