Neschopnost rozpoznat šílenství

Šílenství je od dob Erasmovy Chvály bláznivosti nebo přinejmenším Cervantesova Dona Quijota etablovaným tématem vysoké literatury. Pro tu argentinskou to platí možná ještě víc než pro literaturu leckteré jiné země: ne nadarmo se jeden z nejlepších argentinských románů, který napsal Roberto Arlt v roce 1929, jmenuje Sedm bláznů. A pokud bychom měli jmenovat novějšího argentinského autora, u něhož je šílenství tematizováno nejplodněji, zaznělo by nejspíše jméno Juana Josého Saera.

Saer se dočkal českých překladů teprve posmrtně. Možná i proto, že jeho psaní mělo pramálo společného s latinskoamerickým románovým boomem (přestože stejně jako jeho slavní vrstevníci obdivoval Faulknera a své prózy budoval ze souvětí často ještě delších a složitějších). Po románu Pastorek (1983, česky 2013) vydalo nakladatelství Runa v těsném sledu dva vzájemně provázané Saerovy romány z devadesátých let: Pátrání (La Pesquisa, 1994) a Oblaka (Las Nubes, 1997). Různé formy šílenství můžeme v prvním z nich sledovat v kulisách Paříže konce minulého století, ve druhém pak v liduprázdném argentinském vnitrozemí na počátku století devatenáctého.

Vyprávění a každodennost

Román Pátrání zprvu působí jako dobře napsaná detektivka, ve které policista Morvan, důsledně racionální velitel speciálního policejního oddělení, pátrá po sériovém vrahovi bohatých pařížských dam v letech: „Stařeny vysvlékal a ještě živé nožem rozřezával, což dokládaly potoky krve prýštící z ran a modřiny po úderech. (…) Patrně mu nikdy nechyběla lstivost ani důvtip a na své cestě příbytky poskvrněnými šílenstvím a krví nezanechal ani jedinou stopu, jež by vedla k jeho vypátrání.“ Celou věc však komplikuje paralelní dějová linie, v níž tři intelektuální bohémové z argentinského provinčního města pátrají po autorovi rukopisu rozsáhlého avantgardního románu, který se našel v pozůstalosti jistého Washingtona Noriegy. Mohl být autorem sám Noriega? Těžko říct, ale kamarádi o tom pochybují.

Střídání pařížských a latinskoamerických kulis není žádnou Saerovou inovací (stačí připomenout Cortázara, Carpentiera nebo Asturiase), stejně jako propojení dvou zdánlivě disparátních dějových linií. Ke konci se však ukáže, že celý příběh o Morvanově pátrání je vyprávěním u piva v argentinské hospodě u autobusového nádraží. Vypravěčem je jeden ze tří kamarádů, který se právě vrátil z Paříže, aby vypořádal záležitosti rodinného majetku. Do popředí tak vystupuje další Saerovo klíčové téma, kterým je samotná narativita. Text jako by kroužil kolem otázky, kterou spisovatel pokládá sám sobě v jednom ze svých esejů: „Jakým způsobem se do našeho každodenního života vplétají narativní prvky, fikčnost a románovost?“ Ostatně i policejní pátrání po sadistickém vrahovi ústí v hypotetické příběhy: s jednou verzí nás seznamuje vypravěč, kdežto jeho argentinský kamarád mu u piva a doutníku představí svoji vlastní verzi. Mohl být vrahem sám Morvan? Stejně jako trojice Argentinců je i čtenář ponechán svým pochybnostem.

Krocení pomatené mysli

Nejmladší ze tří kamarádů z Pátrání je nálezcem a sporadickým komentátorem rukopisu, který předá druhému z trojice přátel, a ten ho pošle třetímu, který se mezitím vrátil do Paříže – a právě tento rukopis tvoří tělo románu Oblaka. Jde o memoáry jistého doktora Reala, humanisticky založeného psychiatra a asistenta doktora Weisse, který se pokusil založit první psychiatrickou léčebnu v Jižní Americe. Píše se rok 1804 a Real má za úkol dopravit pětici nových pacientů z protějšího břehu řeky Paraná do léčebny poblíž Buenos Aires. Cesta se však kvůli povodním, požárům a vrtochům pacientů poněkud protáhne.

Podobně jako v Pastorkovi se Saer představuje jako mistr popisu nezměrné a liduprázdné přírody svého rodného kraje v povodí řeky Paraná. Psychiatr Real je však při své misi vystaven nejen přírodním nástrahám, ale také rozkladnému vlivu každodenního soužití se skupinou šílenců. Svůj racionální přístup si dokáže udržet, i když připouští, že „rozum, který je schopen nastolit řád dokonce i bleskům padajícím z nebe, se při krocení pomatené mysli nehodí“. Zároveň je však nevyhnutelně privilegovaným vyslancem rozumu, který u druhých vidí „neschopnost rozpoznat šílenství“. Převoz pacientů (mezi nimiž nechybí maniodepresivní blouznivec nebo jeptiška upadající do stavů sexuálního vytržení) do prvního jihoamerického blázince má přitom silný symbolický rozměr: končí epocha, kdy blázni žili mezi ostatními lidmi, a začíná doba, kdy mají žít odděleně na místě, které jim vyhradil rozum, aby sám sebe ochránil. Skoro jako bychom četli jakousi románovou ilustraci k Foucaultovým Dějinám šílenství.

Vedle otázek nad Saerovými texty zde zůstávají otázky nad knižní podobou jeho českých vydání. Říká se, že Saerovy texty jsou vzájemně provázané, jako by šlo o zlomky jednoho celistvého opusu, čemuž sám autor přitakává v rozhovoru připojeném k českému vydání Oblaků. U přítomných dvou titulů je navíc vzájemná spjatost zcela evidentní. Jejich česká vydání sice spojuje jméno překladatele a nakladatelství, ale navzdory tomu, že vyšla pár měsíců po sobě, se v různé míře liší zpracováním obálky, sazbou, typem papíru i úrovní redakce a částečně i překladu (útěchou budiž, že jazykově dopadla lépe novější z obou knih). Zpřístupňovat romány Juana Josého Saera je náročný a chvályhodný počin – čeština je mimochodem první slovanský jazyk, do nějž jsou jeho texty překládány. Pokud si však vedle sebe položíme tři dosud česky vydané Saerovy knihy, snadno nám mohou připomenout skupinku bláznů, jejichž moudrost je na první pohled nezjevná.

Autor je komparatista.