Špinavý zvuk, špinavá realita

Ve videoklipu se někdy podaří vytvořit mo­delovou scénu, která je jakýmsi opisem hudební produkce. Může to začít cvaknutím, když kazeta zapadne do autorádia. Ozve se zastřená polština, namotávání ohrané pásky doprovází šum a zvuky připomínající praskání nehtů. V temné noci září pouliční lampy a osvětlují špinavé periferní ulice. Po stisknutí tlačítka ve dveřích auta se s bzučením spustí okénko: za volantem sedí polský rapper Robert Piernikowski a producent Przemysław Jankowiak, vystupující také pod pseudonymy Etamski nebo 1988. Společně tvoří avantrapovou dvojici Syny a z pošramocených reproduktorů hraje jejich letošní debutové album Orient.

Kulturní šok

Piernikowského odříkávání „Jsem první, ale první v náhodném pořadí“ střídá šumění mořského břehu, na kterém se vlny přeměňují v pěnu: „V moři se potopila loď, moře bude plné slz osamělých matek.“ Polský rapper na albu svého nového projektu Syny vzpomíná na rodné město Svinoústí – přístav na severozápadě Polska. Možná právě odsud pocházejí typické ruchy v jeho hudbě, které mu v hlavě uvízly už v dětství, a všudypřítomné šumy, které jako by byly ozvěnou šumění Baltského moře. Z izolace ostrovního města se milovník hip hopu a obdivovatel zakládajícího člena Wu­Tang Clanu rappera GZA v roce 2000 vydal do Poznaně. Zde objevil undergroundovou scénu, jejímž centrem byl klub Kisielice. Po čase se seznámil s vizuálním umělcem Konradem Smoleńským, který zrovna vyšel z poznaňské univerzity, kde studoval intermediální tvorbu.

Smoleński byl vůdčí osobností uměleckého kolektivu a digitálního labelu Pink Punk. Piernikowski se k jejich aktivitám připojil, i když měl úplně jiné hudební kořeny – bližší než hardcore mu byl hip hop. Pro Pink Punk ale neměl být žánr určující, na translokální scéně se potkávala elektronická avantgarda, mluvené slovo blízké rapu, noise rock nebo droneová hudba. Tato otevřenost se promítla do Piernikowského pozdější tvorby s alternativní hiphopovou skupinou Na­­­pszyklat, která oslovila publikum daleko za hranicemi Polska.

Název třetího a posledního alba Napszyklat zněl Kultur Shock (2011). Eklektická nahrávka dokázala s neuvěřitelným citem konfrontovat žánr ulice, tedy hip hop, s minimalistickou elektronikou, a také propojit západní rappery s těmi východními, k nimž patří třeba slovenský veterán Bene, dnes působící v duu Modré hory (viz A2 č. 10/2014). Nahrávání se zúčastnil také MC Dälek, proslavený fúzí rapu s prvky noiseu a industrialními beaty na svých raných nahrávkách, například na desce From Filthy Tongues of Gods and ­Griots (2002). Na albu se objevilo také české duo DVA se svým fantaskním jazykem, hravým popem a ovšem také zalíbením ve zvucích vnějšího světa, typickým pro Piernikowského.

Neprostupný dým

Napszyklat seznámil s DVA promotér a hu­debník Prokop Holoubek z agentury Bumbum Satori. Ten také polskou skupinu představil českému publiku a zastupoval ji u nás. Napszyklat přispěli i na českou kompilaci Brzo na mě přijde řada (2011), sestávající z coververzí skladeb brněnské alternativy osmdesátých let. Na přípravě kompilace se podílela Lenka Zogatová, která těsně před pádem komunismu pořádala v Brně utajené koncerty Nico nebo Swans. „Jako rodačka z Jablunkova si Napszyklat hned oblíbila a na kompilaci nesměli chybět,“ vzpomíná Holoubek. Na­­pszyklat tehdy opatřili hiphopovým beatem starou skladbu Fetiš od Ošklidu, jedné z pozapomenutých skupin Petra Váši, který se později proslavil svým pojetím „fyzického básnictví“. Už v Ošklidu se tento performer více než na hudbu soustředil na aranžmá vokálů. Což bylo Napszyklat, odchovaným rapem, blízké.

Pokud bychom na domácí scéně chtěli najít někoho s podobně eklektickým přístupem k hiphopové formě, byli by to zřejmě Kyklos Galaktikos, kteří se navíc k Piernikowského projektům Napszyklat a Syny sami hlásí. Na svém posledním albu Mezi lovci mezer (2014) se Kyklos Galaktikos halí do provokativních dadaistických hříček. V nich odkazují k barvitým fantasy příběhům Terryho Pratchetta, citují básníka Ivana Wernische nebo malíře Vladimíra Kokoliu. Od klasických hiphopových beatů se posunuli k improvizaci se syntezátory, minimalistickým repeticím a te­­rénním nahrávkám. Kyklos Galaktikos dnes při svých vystoupeních používají samplery, syntezátory, počítače a různě pospojované krabičky. Podobné vybavení bychom mohli vidět i na koncertech Syny, pódium a s ním i oba hudebníci nicméně bývají zahalení do dýmu umělé mlhy (o působivosti jejich performance se mohli přesvědčit návštěvníci loňské Expozice nové hudby v Brně).

VHSky z Polska

„Ten beat šumí jako VHSky z Polska, které jsme viděli stokrát,“ rapuje Bene na Kultur Shocku. Ve zkratce se tak dá shrnout i zvuk desky Orient od Syny. Kazeťák je tu stejně důležitý hudební nástroj jako sampler, s jehož pomocí skládají Syny mnohovrstevnaté podklady. Patrná je Jankowiakova preciznost, kterou předvedl už na svých předchozích instrumentálních albech. Tam ukazoval, jak by to asi znělo, kdyby mimozemský průzkumník ohledával lesní faunu, a prací s terénními nahrávkami připomínal atmosféričnost domácích Gurun Gurun. Puntičkářství se na Orientu snoubí s nehledaností, avantgardní elektronika se mísí se špinavým pouličním duchem hip hopu devadesátých let. Syny se pokoušejí o jakousi jeho reinterpretaci – ponechávají mu syrovost, a přitom ho vtahují do kontextu vysokého umění. Dávají tedy rapu status, který mu byl v jeho době zapovězený. Rozhodně nejde o žádné vykalkulované retro obracející se k nostalgii posluchačů. Syny vede intuice.

Chvílemi dezolátní, někdy záměrně přepálené beaty a surrealistický rap, v němž se polská každodennost proplétá s paranoidními výjevy a tématy stáří a smrti, v posluchači vyvolávají stejné znepokojení jako tajemní finští rappeři Paavoharju. Ti nahrávají ve vybydlených domech a opuštěných skladištích, a otiskují tak do své hudby i nevyslovené příběhy vnějšího prostředí. Piernikowski se svěřuje, že právě náhodné zvuky jsou pro něj nepostradatelné. Nedokonalosti ohraných pásků, šumy a ruchy jsou pro něj výrazovými prostředky, protože – jak sám říká – i realita je špinavá.

Autor je hudební publicista.