S výjimkou prvního půlroku v klasicistní budově pankrácké devítiletky jsem absolvoval povinnou školní docházku výhradně v novostavbách školních areálů expandujícího Jižního Města. Vše bylo vždy nové a moderní a vůně právě položeného linolea se mi stala samozřejmostí, kterou jsem bolestně postrádal ve všech příštích ústavech a institucích, kterými jsem byl nucen procházet. Školám se přezdívalo podle barev skleněných fasád, a tak jsem po modré a hnědé zakotvil v červené, situované na severní okraj Milíčovského hvozdu k rybníku Vrah, u kterého seděla o desetiletí dříve dívka, která hledala Egona Bondyho.
Zde, v prostředí opravdu nových začátků, vybudovala manželská dvojice vysokých pionýrských funkcionářů masivní a fungující pobočku této mládežnické organizace, do které jsem nadšeně vstoupil, protože k dětství patří nadšení. V počátečním období, nežli se podařilo získat první prostory v budově školy, probíhaly schůzky přímo v jejich bytě a já jsem, jak tušíte, patřil k průkopníkům vzmáhajícího se hnutí a stal se členem tvrdého jádra, díky čemuž jsem měl k oběma funkcionářům velmi blízko. V jejich knihovně jsem se poprvé seznámil s tvorbou Jaroslava Foglara, načež jsme s jejich starším synem vedli, vedle oficiální pionýrské kariéry, také alternativní a ilegální činnost klubovou, zcela v intencích skautského periodika Vpřed, a trpěli tak už od dětství ideovou schizofrenií. V krátkém čase se funkcionářským manželům podařilo kompletně obsadit suterén obou školních budov a velmi zásadním způsobem ovlivňovat chod celé školní instituce. Nebylo sjezdu strany, na který bychom nebyli namísto vyučování odváženi krásnými autobusy ke zdravicím a ze kterého bychom si neodváželi igelitovou tašku s pochoutkami a stranickými suvenýry, nebylo zahraniční delegace, která by neprošla moderním areálem naší školy, nebylo výročí, při němž bychom nezpívali v krojích rozjařeným soudruhům s přehazovačkami sovětské písně, dokonce velmi privátně, v ředitelně, kde probíhala už neoficiální část oslav, spojená s občerstvením, a kde si mě po zdařilé interpretaci Kaťuši dojatá a opilá ředitelka školy přitiskla do svého nikotinového dekoltu, soudruzi s přehazovačkami aplaudovali a já jsem od té doby závislý na slávě a uznání.
Vrcholem všeho snažení, a předpokládám i diplomatického úsilí, byla ohlášená návštěva prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka, po kterém měla být naše škola pojmenována. Ale jelikož byl naživu, nestali jsme se školou nesoucí jeho jméno, ale pouze školou Prvního československého kosmonauta, což nás do jisté míry frustrovalo. Nicméně kosmonaut přijel a my se dozvěděli, že se naší funkcionářské dvojici podařilo čestný titul strhnout i pro naši pionýrskou organizaci. To byla radost. A já, jakožto člen tvrdého jádra, jsem vesmírného hrdinu po školních chodbách doprovázel a Vladimír se na mě usmíval. V pionýrské organizaci jsem prožil mnohé z toho nejkrásnějšího ve svém životě.
Později, vlivem západní propagandy, promiňte, kultury, a nastupující puberty, můj zájem o dění v pionýrském hnutí ochabl a omezil se na formální návštěvy šachového kroužku, kde jsem prohrával jednu partii za druhou až do chvíle, kdy se mnou nikdo nechtěl hrát, a já, i přes hrozby svých rodičů, že to budu mít v posudku, z Pionýrské organizace SSM vystoupil.
A to by bylo, pane vyšetřovateli, asi tak všechno, a závěrem bych rád prohlásil, že mi je jasné, že levicovou hrozbu i tak představuji.
Jo, ale víte co? Funkcionářská dvojice nezapomněla na moje zásluhy, projevila velkorysost a napsala mi posudek krásný, bez poskvrny.