Osmnáctiletá Kortney Mooreová seděla zrovna na hodině tvůrčího psaní. Vtom oknem proletěla kulka a trefila učitele do hlavy. Tolik Novinky.cz. Kdyby v článku namísto anglického jména stálo například Kačenka Moláčková, připsal bych autorství těchto dvou vět Jaroslavu Haškovi.
Svět je hnusný a já s ním.
Při všem respektu k tragédii a obětem, který v naší kultuře rychle vyprchává, je jasné, že tragická smrt učitele tvůrčího psaní, toto přímé svědectví popravy a vraždy, bylo tou jedinou účinnou lekcí, která bude pozdějším literárním autorům co platná. Ovšem za bláhového předpokladu, že žáci tohoto kvazioboru jsou něco platní literatuře.
V předvečer oregonského masakru jsem šel kolem Městské knihovny a dozvěděl se, že jistý mladý muž je mistrem povídkářského žánru a bude v knihovně své mistrovství vyučovat. To mě zaujalo a nejspíš proto jsem si u UMPRUMu vzpomněl, že jsem od tohoto autora kousek něčeho četl, pravda, dost nevyspalý, v jednom pelhřimovském knihkupectví, a z tohoto mého zážitku jasně vyplývalo, že žádným literárním mistrem není, otočil jsem se proto a vrátil se ke knihovně, abych se zeptal vrátného, kde mohu tuto skutečnost oznámit, aby nedošlo k mýlce a frekventanti kursu dostali o svém budoucím guruovi pravdivé informace. Vrátný mi řekl, že je to tu každému upřímně jedno. To mi tak nějak dávalo smysl. A kdybych býval už věděl o oregonské tragédii, tak bych se od UMPRUMu nevracel.
Svět je hnusný a já s ním.
Nejhnusnější je násilí. Hnusnější je však pachuť, která zůstává, když se k němu v pravý čas na správném místě neuchýlíte. Třeba když vidíte jistého literáta a vysokého literárního činovníka a funkcionáře naklánět se u prodejního stánku nad kvalitní (překladovou) literaturou a nepostrčíte ho podrážkou své tenisky do zadnice, aby do knih upadl a v přímém fyzickém modu ochutnal svým nestydatým rypáčkem, jak se opravdu píše. Po ochutnávce jsem ho zároveň mohl upozornit na to, že pokud si bude, společně se svými proradnými soukmenovci a soukmenovkyněmi, nadále s ročním zpožděním vypůjčovat moje myšlenky a pak mě (v jistém nepochopitelném zmatení) kritizovat za to, že je používám konfrontačně a v zájmu svého ega, budou se podobné násilné výboje opakovat a množit. Namísto násilí jsem odešel směrem k železničnímu mostu, abych nemusel sdílet stejný břeh řeky s konkrétním pitomcem. Připadalo mi to tak nějak po křesťansku cennější. Mýlil jsem se jako vždycky, když pustím do svého života zákeřný jed religiozity.
Svět je hnusný a já s ním.
Hudební skupina Alkehol má ke svým koncertům vytištěný parádní plakát. Je na něm ukřižovaný Ježíš, který má okolo krku pověšenou elektrickou kytaru a v každé přibité ruce pivní půllitr. Zájmový Kristus. Neznám lepší symbol literárního mainstreamu, který u nás ke všemu neštěstí a zoufalství nezačíná na určitých číslech prodeje, ale v přijetí touhy po oficiálním statusu a prostituci ve společenském magazínu. Oboroví Ježíšové. Jeden jak druhý. Fejkoví spasitelé kultury a trpitelé uměním, čtoucí (nejspíš už definitivně pomateným) lidem v jedoucím vlaku, protože vlak byl stvořen právě pro zvěrstva autorských čtení, podobně jako oni byli stvořeni k dovršení vší trapnosti.
Osmnáctiletá Kačenka Moláčková seděla zrovna v Městské knihovně na hodině tvůrčího psaní. Vtom oknem proletěla kulka a trefila učitele do hlavy.