Právě proběhnuvší summit Africké unie za účasti generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna kromě obecných proklamací „přestaňte bojovat“ nic konkrétního nepřinesl a Keňa upadá do chaosu.
Když jsem se před třemi lety chystal do Keni poprvé, běžel zrovna v českých kinech film Hotel Rwanda. Po jeho zhlédnutí jsem začal vážně pochybovat, jestli čtyřměsíční výprava do východní Afriky spojená s prací na rozvojovém projektu je rozumný plán pro nadcházející léto.
Odjel jsem a nelitoval – práce v Nairobi dávala smysl, padla spousta negativních předsudků a obav, jež běžně Evropan o Africe má, a nakonec jsem se podíval i do Rwandy. Do země, jež na dálku asociuje jedinou představu (genocida), ale na vlastní kůži působila nekonečně pozitivněji – krásná, hornatá krajina, příjemní a milí obyvatelé, všude kolem sladká „francouzština po africku“. Jeden by nevěřil, jak se tu něco takového mohlo stát.
Po třech letech se situace zopakovala. Právě jsme se ve tříčlenném štábu chystali do Keni připravovat dokument z nairobských slumů, když po prosincových volbách propukly nepokoje. Opět se na mysl vkrádá otázka: jak se to mohlo stát? Vždyť Keňa byla doposud považována za jednu z nejvzornějších demokracií na africkém kontinentu, nikdy od získání nezávislosti nepropadla válečnému běsnění a naopak byla často oporou a zárukou stability pro oběti konfliktů z okolních zemí – ať už šlo o Somálsko, Súdán, Ugandu či Rwandu.
Ráj a slumy
Keňa si dlouhodobě pěstuje image demokratické a mírumilovné země, jež má zahraničním návštěvníkům co nabídnout. Od nezapomenutelného safari přes panensky čisté pláže s bílým pískem a otevřenost místních obyvatel až po obchodní příležitosti. Keňa má ale dvě tváře, dramaticky odlišné, a žádné město to neukazuje lépe než metropole Nairobi – střed a západ města jsou obchodním, politickým i administrativním centrem celé východní Afriky, s luxusními hotely, prosperujícími společnostmi, ambasádami i agenturami OSN. Východ Nairobi nabízí zcela jinou podívanou – největší slumy na kontinentu, v nichž se na několika kilometrech čtverečních tísní téměř 3 miliony obyvatel a jejich počet v důsledku demografického vývoje a migrace z venkova nadále roste.
Ani s proklamovanou otevřeností a demokratičností politického režimu to není tak jednoznačné. Je veřejným tajemstvím, že vysoká politika je záležitostí několika rodinných klanů a zájmových klik. Podle Transparency International patří Keňa mezi dvacet nejzkorumpovanějších zemí na světě. Ani masivní podpora západních zemí (přesahující v úhrnu výrazně 1 mld. dolarů ročně), ani tučné příjmy z turismu (tvořící zhruba 3 procenta HDP) neprospívají společnosti v širším měřítku. V zemi stále chybí základní dopravní infrastruktura a 60 procent Keňanů žije pod hranicí absolutní chudoby.
Každý, kdo je elementárně obeznámen se situací v zemi, ví, že letošní volby zdaleka nebyly „jedněmi z mnoha“ v 45leté historii keňské nezávislosti. patnáctiletém prezidentování otce-zakladatele Jomo Kenyatty a následné 24leté, stále autokratičtější vládě jeho pravé ruky, Daniela arapa Moiho, to byly teprve volby v roce 2002, kdy široká prodemokratická koalice v čele se stávajícím prezidentem Kibakim přerušila čtyři desetiletí trvající nadvládu jediné strany – KANU (Keňská africká národní unie). Kibaki ale řadu svých hlavních slibů nesplnil, jeho ministry provázely velké korupční skandály, a šanci tak dostala nová opoziční platforma (Orange Democratic Movement) a její vůdce Raila Odinga.
Kibaki, nebo Odinga?
Prosincové volby se tak staly do velké míry referendem nespokojenosti keňské veřejnosti se stávající politikou. ODM získalo téměř polovinu křesel v parlamentu a boj o funkci prezidenta Kibaki „včas“ zastavil. Utnul sčítání hlasů ve chvíli, kdy stále těsně vedl, přinutil volební komisi, aby ho vyhlásila vítězem, a ve vší tichosti se nechal narychlo jmenovat prezidentem. Evropská unie, jinak zpravidla zdrženlivá, volby zpochybnila téměř okamžitě. Po několika týdnech její stanovisko potvrdila i oficiální zpráva keňské volební komise: Kibaki vyhrál o 230 000 hlasů, leč zhruba 370 000 odevzdaných lístků není možné spolehlivě verifikovat.
Odinga si tuto pochybnou porážku nenechal líbit a začal podněcovat „nenásilné protesty“ nespokojených. Jeho kritici však poukazují jednak na jeho bezbřehý populismus, s nímž před volbami sliboval na různé strany možné i nemožné, jednak na skutečnost, že pochází ze stejné politické líhně jako Kibaki. Je synem prvního keňského viceprezidenta, už od osmdesátých let byl velmi aktivní (částečně v exilu) za Moiho režimu a před pěti lety právě on dopomohl do prezidentského křesla Kibakimu.
Uděláme jim totéž!
Zdá se, že oba rivalové promrhali zhruba třítýdenní povolební období, kdy by smír mezi nimi pravděpodobně znamenal upokojení rozjitřené nálady v celé zemi.
Dnes už je situace jiná a stále výrazněji ji diktuje děsivá logika kmenových antipatií. Kibaki je přece jeden z Kikujů, nejpočetnějšího a tradičně vládnoucího keňského kmene; a tak jako si prý Kikujové uzurpovali po získání nezávislosti většinu země i bohatství, „ukradl“ Kibaki letošní volby. Za to musí Kikujové pykat – jinak by si brzy podrobili celou zemi. Proto dochází k násilnému vyhánění a masakrům kikujského obyvatelstva v oblastech, kde většinu tvoří další nejpočetnější kmeny – Luo (k němuž náleží i Odinga) a Kalendžin.
A z druhé strany zaznívá: „Luové nás pochytali, zavřeli a upálili jako psy. Teď totéž uděláme my jim!“ Jen jeden zdroj zní dnes hrozivěji než dramatické záběry světových médií – a to jsou některé z místních internetových diskusí.
Čím více se spirála násilí roztočí, tím obtížnější ji bude zastavit. Už pár dní po volbách Odinga odmítl protestovat u keňských soudů, protože jsou prý zdlouhavé, nevýkonné a plné Kibakiho lidí. Místo toho volá po ozbrojených silách OSN, případně Africké unie – i keňská policie a armáda totiž funguje na kmenovém principu a je loajální především vůči stávajícímu vedení. Stále více to tedy vypadá, že Keňa, ještě před pár týdny stabilní a respektovaná výspa demokracie západního střihu, sama sebe z bláta nevytáhne.
Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.