Jsou to dnes už bezmála sto let staré knihy, báječné, obtížné, magnetické. Joyceův Odysseus, Proustovo Hledání ztraceného času, Musilův Muž bez vlastností. Že se těžko čtou? Že jsou nepoddajné, tajnosnubné, extravagantní, tlusté jako ten telefonní seznam v klasické měšťanské metafoře nudného a nestravitelného díla? Ať! To by nebyl Odysseus, kdyby ho šlo zhltnout za pár dní, kdyby nebyl tak dandyovsky posedlý, encyklopedicky nenasytný, zatvrzele okouzlený jazykem a komplikovaně poetický. Obr nemůže být středního vzrůstu. Čtu si v něm znova – a je to vlastně kniha křehká až dojemná. Čím: básnickou ideou plavby jedním lidským dnem, věrností sobě i světu, jejž se tehdy snad ještě zdálo možné znovustvořit a naposledy zahlédnout jako paradoxní fragmentární celek.
Je zvláštní vnímat Joyceovo progresivní gesto třeba na pozadí dobových fotografií Dublinu a Irska – tak starý svět! Pomačkaná saka, hůlky, bryčky, pijani v „nóbl“ nálevnách, matróny v kloboucích, chuďasové. Vždyť Odysseus je ještě o vlas starší než Švejk. O tomhle ztraceném světě píše Bohumil Hrabal v Postřižinách nebo Městečku, kde se zastavil čas. Ostatně právě on si vypůjčil techniku jedné nekonečné věty pro své Taneční hodiny pro starší a pokročilé z poslední kapitoly Odyssea, jakož si pro Svatby v domě osvojil ironicky shovívavý pohled Molly Bloomové na jejího komického chotě.
Proti triumvirátu výše uvedených bardů moderny se vymezil Jiří Trávníček v článku Být Homérem i po Joyceovi v letošním sedmém čísle Hostu. Neučinil tak poprvé, už před lety jsem s ním na toto téma polemizoval. Tehdy označil modernistické opusy za omyly, teď o nich píše jako o ztroskotáních. Když to zjednoduším, má vůči nim jedinou výhradu: nudí a nedají se číst. Schází jim příběh, jsou „fabulačně lhostejné“. Na Trávníčka zareagoval v říjnovém čísle Revolver Revue Štěpán Nosek, který v závěru svého článku Modernismus a kavárna píše, že by bylo upřímnější, kdyby Trávníček přiznal, že „třeba jenom pro dané texty nemá pochopení, neumí je číst, nesnáší je, osobně ho nebaví. To je myslím zcela košer. Rozhodně poctivější než v Hostu čtverácky odhalovat světové literárněhistorické spiknutí.“
Ani já dost dobře nechápu, jaký má dnes smysl vytáhnout proti pevně usazenému literárnímu kánonu s argumentem, jenž patří spíš do hájemství dojmů. Trávníček ovšem přistupuje k modernismu ponejvíc jako „čtenářolog“ zkoumající, co lidé čtou a proč. Což o to, z průzkumu se může vyloupnout leccos zajímavého o vzájemném obcování člověka a literatury. Ale jde stále o zkoumání akcentující jen jednu stranu rovnice: ty, kdo jsou ne snad v pasivním postavení, ale každopádně jsou to ti „na příjmu“. Trávníček chce bránit jejich právo na literaturu jako, řekněme, ušlechtilou zábavu, snad v obavě o její další komunikativnost. Jenže je tu i druhá strana: autor a jeho svoboda hledat, jeho právo vyjádřit složité věci složitě, nesamozřejmě, jinak než dosud. Literatura nevzniká jako pouhá výslednice fixních čtenářských potřeb. Je to akt tvoření a hledání, a to i na straně čtenáře. Trávníček si bere na pomoc vědu a její zjištění, že příběh (ta mysteriózní veličina) je lidskou konstantou, naším „mentálním domovem“. Svou polemiku formuluje jako jakési konečné vítězství příběhovosti. Proti tomu nic, vivat příběh. Však také reklama, filmový průmysl či média mantru, že všemu vládne nějaká story, pohotově adoptovala. Proč by ale tyto poznatky měly hned zrušit a odsunout na smetiště objevy moderny? Ani moderna koneckonců neanulovala účinnost psychologického románu, jakkoli Trávníčkův článek podává její nástup jako nesmiřitelnou „válku“ proti příběhovému realismu. Naratologické poznatky mohou být vodítkem hollywoodským inženýrům či vydavatelům bestsellerů, ale jistě nejsou žádnou normou pro tvorbu. Ta se má vydávat na tenký led, ne opakovat poznatky kognitivních věd.
Literatura nemusí poznávat jen prostřednictvím lineárního příběhu. Příběh není žádný odznak způsobilosti, jímž se dílo musí prokázat, aby dostálo dnešním nárokům. Stejně jako jím není snadnost a čtenářská přístupnost. Jiří Trávníček staví standardní čtenářská očekávání proti modernistům, právě ti však odhalili jako své podstatné téma nesamozřejmost všech očekávání, nemožnost vyjádřit se dosavadními standardními prostředky. Mistrovský stylista Joyce se v Odysseovi, jehož polovina je napsána ještě v jakžtakž regulérním realistickém modu, odpoutal od očekávatelného a vydal se zcela novým směrem. Na rozdíl od mainstreamové literatury, jež nás přibije k pohovce a na chvíli naplní napětím a emocionálním sebepotvrzením, nás Joyce či Proust zavedou tam, kde se věci dějí ještě docela jinak, přičemž s úžasem seznáme, že ona jinakost je i naší nejvlastnější přirozenosti. Joyce se obracel od tradiční ideje umělecké ekonomičnosti k myšlence kompletnosti: život má smysl ve svém úhrnu, ne pouze jako dramatický konstrukt. Literárními prostředky činil to, co vzápětí objevoval kubismus, abstrakce, koláž, filmová montáž. Jenže tam, kde šlo o artikulaci nové senzibility, vidí Jiří Trávníček pouhý omyl, naschvál, „mizernou epiku“. A kdo to čte, je snob.
Spisovatel Jonathan Franzen, známý svým návratem k solidnímu realistickému vyprávění v nedávných románech Rozhřešení (2001, česky 2004) či Svoboda (2010, česky 2013), se ve výborném eseji Pan Obtížný, otištěném v New Yorkeru v roce 2002, vyrovnává se svým literárním guruem, postmodernistou Williamem Gaddisem. Četbu jeho arcidíla Recognitions (Uznání, 1955) popisuje jako iniciační zážitek. Přesto je schopen Gaddisovy pozdější – cenami ověnčené, avšak sotva stravitelné – tituly odmítnout a zdůvodnit proč. Nevyhlašuje však kvůli tomu žádnou svatou válku tomu či onomu principu. Literaturu prostě chápe jako otevřené území, kde se cení přesné, přiléhavé či objevné psaní, není tam však třeba nikoho principiálně peskovat za to, že sešel z jediné možné cesty nebo že nechce vyhovět čtenářům.
Náročné knihy byly vždy. Homérem počínaje přes Rabelaise, Sterna a Melvilla až po dnešní postmodernu. Zdá se, že Thomasu Pynchonovi či Davidu Fosteru Wallaceovi se podařilo poznatky moderní naratologie statečně ignorovat…
Autor je literární kritik, básník a hudebník.