Inspirativní esej francouzského filosofa předjímá vznik nového čtenáře, který se vymaní z bezmezné moci autora a intelektuálních autorit a bude s textem nakládat, jak se mu zlíbí. Text zůstává překvapivě aktuální i pětatřicet let po svém prvním vydání.
Americký futurolog Alvin Toffler ohlašoval zrození „nového lidského druhu“, který zplodí masová konzumace umění. Distinktivním rysem tohoto vznikajícího druhu, táhnoucího jako zvěř za potravou a nenasytného v mediální pastvě, bude jeho „samohybnost“. Vrátí se k nomádství dávných časů, jen tentokrát bude lovit v uměle vytvořených lesích a stepích.
Zneuznaná aktivita
Čtení tvoří jen jednu, ovšem zásadní část spotřeby. Ve společnosti, která je čím dál více písemná, řízená a organizovaná mocí upravovat věci a reformovat struktury na základě skripturálních vzorů (ať už vědeckých, ekonomických či politických) a pomalu se proměňuje v kombinované „texty“ (administrativní, městské, průmyslové), můžeme binominální soustavu produkcespotřeba často zaměňovat za její obecný ekvivalent, tedy binominální soustavu psaníčtení. Moc ustavená vůlí (reformní, vědeckou, revoluční nebo pedagogickou) přepisovat dějiny na základě skripturálních činností prováděných nejprve v přesně ohraničeném prostoru měla za důsledek zásadní oddělení psaní a čtení.
Psycholingvistické výzkumy věnované porozumění rozlišují u čtení mezi „lexikálním“ a „skripturálním“ aktem. Ukazují, že dítě se učí číst paralelně s tím, jak se učí dešifrovat znaky, nikoli díky tomu. Číst smysl a rozpoznávat písmena představuje dvě zcela odlišné aktivity, i když se místy prolínají. Jinak řečeno, jedině kulturní paměť osvojená poslechem, orální tradicí, vytváří a obohacuje postupy sémantického dotazování, jehož očekávání ujasňuje, upřesňuje a opravuje dešifrování psaného textu. Samotnému čtení vždy předchází ústní komunikace, která ho také umožňuje. Texty však tento „vliv“ téměř nikdy nezmiňují. Všechno se tedy děje, jako by konstrukce významu, která má podobu očekávání nebo anticipace spojené s orálním předáváním, byla kusem kamene, jejž dekódování grafických materiálů postupně sochá, zmrzačuje, ověřuje a drolí, aby tak umožnilo čtení. Grafémy pouze tvarují očekávání.
Přes všechno úsilí odhalovat pod nadvládou psaného autonomii čtení byla stávající situace vytvořena nejméně třemi stoletími dějin. Sociální a technické fungování současné kultury tyto dvě aktivity hierarchizuje. Psát znamená tvořit text, číst znamená přijmout text vytvořený někým jiným bez možnosti zanechat v něm vlastní stopu. V tomto ohledu četba katechismu nebo Písma svatého, kterou kdysi duchovenstvo doporučovalo dívkám a matkám, přičemž jim zároveň zakazovalo nedotknutelný svatý text psát, nyní pokračuje „čtením“ televizních pořadů nabízených „konzumentům“ – ti pro změnu nemohou přenést své vlastní psaní na obrazovku, na níž se zjevuje tvorba někoho jiného. Vztah, který existuje mezi čtením a církví, se reprodukuje ve vztahu mezi čtením a církví médií. V tomto směru tvorbě společenského textu intelektuály – těmito novodobými „kněžími“ – stále odpovídá jeho recepce zástupy pravověrných, kteří se musí spokojit s opakováním modelů vypracovaných profesionálními manipulátory jazyka.
Zpochybníme nyní bohužel nikoli tuto dělbu práce, která je až příliš reálná, ale pasivizaci čtení. Číst totiž znamená putovat předem daným systémem – textem. Nedávné analýzy ukazují, že každé čtení mění svůj objekt, tedy že (jak poznamenal už Jorge Luis Borges) „jedna literatura se od jiné odlišuje méně textem než způsobem, jakým je čtena“. Nakonec je systém verbálních nebo ikonických znaků zásobárnou forem, kterým teprve čtenář dá jejich význam. Jestliže je tedy kniha výtvorem čtenáře, musíme nahlížet na jeho činnost jako na lectio, tvorbu vlastní čtenáři. Ten nezastává místo ani skutečného, ani implikovaného autora. Objevuje v textech něco jiného, než co bylo jejich „záměrem“. Odděluje je od jejich pramene (ztraceného nebo nepodstatného). Kombinuje fragmenty a tvoří neznámé v prostoru organizovaném jejich schopností umožnit nekonečnou pluralitu významů. Je taková aktivita vyhrazena jen literárním kritikům, privilegovaným v otázkách čtení, tedy znovu jakési kategorii kleriků? Nebo se může rozšířit na všechny konzumenty kultury? Základní odpovědi by měla poskytnout historie, sociologie nebo pedagogika.
Bohužel četné práce věnované čtení poskytují pouze částečné vysvětlení tohoto problému nebo jsou založené jen na zkušenosti vzdělanců. Výzkumy se týkají hlavně výuky čtení. Do historie a etnologie se pouštějí jen velmi opatrně kvůli nedostatku stop, které by zanechalo čtení klouzající napříč všemi typy „psaní“, mnohdy jen velmi málo prozkoumanými (například člověk „čte“ krajinu, jako se čte text). Častější jsou výzkumy v oblasti sociologie, ale většinou mají statistický charakter – spíše propočítávají korelace mezi přečteným, sociální příslušností a místem výskytu, než že by analyzovaly samotnou činnost čtení, její modality a typologii. Zbývá literární oblast, dnes mimořádně bohatá (od Barthese po Riffaterrea nebo Jausse) a znovu privilegovaná vysoce specializovaným psaním. Spisovatelé posouvají „radost ze čtení“ do bodu, kde se spojuje s uměním psát a s potěšením ze znovu čteného. Přece se však právě v této oblasti líčí bloudění a vynalézavost, které si pohrávají s očekáváním, překážkami a normativností čteného díla. Tady se už připravují teoretické modely schopné o čtení vypovídat. A přesto příběh čtenářova putování texty zůstává z velké části neznámý.
Trezor významu
Z analýz, které sledují pohyb čtení po stránce v jeho oklikách a odbočkách, v metamorfózách a anamorfózách textu vytvářených putujícím okem, v imaginárních či meditativních vzletech vyvolaných několika slovy, v přesahu prostoru psaní striktně uspořádaného v textových plochách, v pomíjivých tancích, na první pohled vysvítá minimálně to, že nedokážeme udržet rozdělení na čitelný text (knihu, obraz a podobně) a akt čtení. Ať už se jedná o noviny nebo Prousta, text má význam jen díky svým čtenářům. Mění se s nimi a uspořádává se podle kódů percepce, nad nimiž nemá moc. Stává se textem jen ve vztahu k vnějškovosti čtenáře, díky souhře implikací a lstí mezi dvěma vzájemně se doplňujícími druhy očekávání: tím, které upravuje čitelný prostor (doslovnost), a tím, které upravuje postup nezbytný pro aktualizaci díla (čtení).
Kde se tedy bere nepřekonatelná zeď, která ohraničuje „podstatu“ textu a která izoluje jeho sémantickou autonomii od všeho ostatního a činí z ní tajný řád „díla“? Kdo staví hráz tvořící z textu jakýsi ostrov mimo dosah čtenáře? Tato iluze odsuzuje konzumenty k podřízenosti, protože odteď jsou před mlčenlivými „cennostmi“ takto vymezeného „pokladu“ vždy vinni nevírou a neznalostí. Představa pokladu ukrytého v díle, trezoru významu, není přirozeně výmyslem čtenáře, ale společenské instituce, která výrazně určuje podobu jeho vztahu k textu. Čtení je z určitého úhlu pohledu ocejchované vzájemným poměrem různých sil (mezi mistry a žáky nebo mezi producenty a konzumenty), jejichž nástrojem se stává. Užívání knihy privilegovanými čtenáři jí dodává punc tajemnosti, jejímiž vykladači se pak stávají. Staví mezi texty a čtenáře hranici, kterou nelze překročit bez cestovního pasu vydaného jedině těmito oficiálními interprety. To oni transformují své vlastní legitimní čtení do nezvratné doslovnosti. Všechna ostatní čtení, rovněž legitimní, pak jsou jen kacířská (to znamená, že nejsou ve shodě s významem textu), anebo bezvýznamná (tedy odsouzená k zapomnění). Z této perspektivy je „doslovný“ význam dokladem a důsledkem společenské moci elity. Díky samotné povaze plurality čtení se text stává kulturní zbraní, soukromým revírem, preambulí k zákonu, který legitimizuje „doslovný“ výklad odborníků a novodobých kleriků disponujících patřičným společenským oprávněním.
Společenská hierarchizace tedy zakrývá objektivní praxi čtení nebo ji činí nerozpoznatelnou. Církev, strážkyně společenské propasti mezi kleriky a „věřícími“, dříve zajišťovala Písmu postavení seslaného „Listu“ nezávislého na čtenářích a v podstatě „vlastněného“ exegety. Autonomie textu reprodukovala sociokulturní vztahy uvnitř instituce, jejíž pověřenci určovali, co bylo třeba číst. Jak její moc slábla, odhalovala se mezi čtenáři a textem reciprocita, kterou instituce skrývala, jako kdyby tím, že se stáhla do ústraní, odkryla nekonečnou mnohost „psaní“ tvořených čtenáři. Kreativita čtenáře roste tou měrou, jakou slábne instituce, která ji ovládala. Tento proces, zjevný od reformace, znepokojoval už pastory 17. století. Dnes oddělují text, vlastněný mistrem nebo producentem, od jeho čtenářů sociopolitické mechanismy školství, tisku nebo televize. Ale za divadelní kulisou této nové ortodoxie se skrývá stejně jako dřív tichá transgresivní ironická nebo poetická aktivita čtenářů či televizních diváků udržovaná v tichosti mimo vědomí „mistrů“.
Čtení je tedy situováno v bodě, kde se setkává společenská stratifikace (vztahy mezi třídami) s postupy poetiky (konstrukce textu čtenářem). Společenská hierarchizace pracuje na tom, aby přizpůsobila čtenáře „informaci“ šířené elitou nebo poloelitou. Návody, jak číst, ovládají čtenáře tím, že svou vynalézavostí zacelují praskliny kulturní ortodoxie. Jedno ze dvou vyprávění ukrývá před „mistry“ to, co s nimi není v souladu, a druhé totéž šíří strukturami soukromého života. Společným úsilím z četby činí cosi neznámého, z čeho na jedné straně vystupuje jediná správná zkušenost vzdělanců a na straně druhé, vzácně a kuse jako bubliny ze dna hlubokého jezera, náznaky sdílené poetiky.
Cvičení všudypřítomnosti
Autonomie čtenáře závisí na proměně společenských vztahů, které zásadně a přesně určují jeho vztah k textům. Tato proměna je nutný úkol. Ovšem revoluce by znovu byla jen totalitarismem elity, která by pouze nahradila normativní výchovu elity předcházející, kdyby nemohla počítat se skutečností, že už existuje i jiná zkušenost, jakkoli pokoutně získaná a omezovaná, a ne pouhá pasivita. Politika čtení musí být vybudována na analýze, která už dlouho popisuje účinné praktiky a činí je tak politizovatelnými. Samotné vyzdvižení některých aspektů činnosti čtení ukazuje, jak čtení uniká zákonům informací.
„Myslím a sním… Mé čtení by tedy mohlo být mou opovážlivou absencí. Mohlo by mé čtení být cvičením všudypřítomnosti?“ ptá se francouzský psychoanalytik Guy Rosolato. To je prvotní, ba dokonce iniciační zkušenost: číst znamená být jinde, tam, kde nejsou druzí, v jiném světě. Znamená to stvořit tajné dějiště, místo, kam člověk vstupuje a odkud odchází podle libosti. Znamená to vytvořit temná zákoutí, do nichž nedohlédne nikdo podřízený technokratické transparentnosti a neúprosnému světlu, které podle Geneta ztělesňuje peklo sociálního odcizení. Dramatička Marguerite Durasová k tomu poznamenala: „Možná člověk čte vždy ve tmě. Četba odhaluje temnotu, vyvěrá z noci. I když čteme uprostřed dne, venku, okolo knihy se vždy udělá tma.“
Čtenář je tvůrcem zahrad, které zmenšují a smršťují svět. Je Robinsonem, který prozkoumává ostrov, a přitom je posedlý svým vlastním karnevalem, jenž nechává do systému psaného společností a textem vstoupit mnohost a různost. Je tedy autorem románů. Zbavuje se místa, pohybuje se v „nemístě“ mezi tím, co tvoří a co ho mění. Chvíli, jako lovec v lese, psaní pozoruje, stopuje, směje se, trefuje se, anebo se jako hráč nechává nachytat. A vmžiku naopak při čtení ztrácí svou iluzorní realitu, jeho kousky ho vyhánějí z jistot, které dávají jeho já místo na společenské šachovnici. Kdo vlastně čte? Jsem to já? To je běžná zkušenost, pokud mám věřit nepočitatelným a necitovatelným svědectvím, pocházejícím nikoliv jen od vzdělanců. Platí i pro čtenáře měsíčníku Moje psychologie nebo časopisu Chatař a chalupář. Na úrovni popularizace nebo odbornosti, jakou procházejí Amazonky nebo Odysseové každodennosti, vůbec nezáleží.
Čtenáři jsou cestovatelé na hony vzdálení spisovatelům, tvůrcům nějakého vlastního místa, dědicům dávných oráčů na poli jazyka, kopáčům studní a stavitelům domů. Pohybují se po území druhých jako nomádi pytlačící na textových polích, která nepopsali, zmocňující se egyptských pokladů, aby se z nich mohli radovat. Psaní shromažďuje, skladuje, odolává času tím, že vytvoří nějaké místo a zmnožuje svou produkci rozpínavostí reprodukce. Čtení se proti běhu času nijak nechrání (zapomínáme se a zapomínáme i to, co jsme četli), neudržuje příliš to, co získalo, a každé místo, kterým prochází, je jen opakováním ztraceného ráje. Čtení totiž nemá místo: Barthes čte Prousta ve Stendhalově textu, televizní divák vidí krajinu svého dětství ve zpravodajské reportáži. Jakým místem byla přitahována divačka, jež o pořadu, který včera viděla, říká „Bylo to pitomé, a stejně jsem se dívala“? Ale to platí i pro čtenáře. Jeho místo není tady nebo tam. Je zároveň uvnitř i venku, ztrácí jedno i druhé místo tím, že je slučuje, spojuje hotové texty, jejichž je buditelem a hostitelem, nikdy však majitelem. Proto také obchází zákon každého textu zvlášť, stejně jako zákony společenského prostředí.
Ústup těla
Tuto aktivitu lze chápat jako „kutilství“, které Claude LéviStrauss analyzuje v Myšlení přírodních národů (1962, česky 1996), tedy jako uspořádání vzniklé z toho, co máme k dispozici, jako produkci „bez vztahu k projektu“, přepracovávající výsledky předchozího budování či destrukce. Ovšem oproti „mytologickým vesmírům“ LéviStrausse, tato produkce sice možná také upravuje události, nevytváří však celek. Je to mytologie rozptýlená v čase, je to posloupnost nespojitých fragmentů času rozsévaných opakovaně a s různým stupněm požitku v paměti a ve vědění. Jiným příkladem může být subtilní umění, jehož teorii vypracovali středověcí básníci a romanopisci. Propašovávali novinky přímo do textu a do tradičních forem. Rafinovanými postupy vnášeli do schváleného spisu tisíce odlišností. Ten jim sice sloužil jako rámec, ovšem v ničem neomezoval jejich hru. Tyhle poetické lsti, nevytvářející vlastní (napsané) místo, se udržují po celá staletí a dostaly se i do současné literatury, která je natolik přístupná vytváření odboček a metaforizací, že si někdy čtenář jen opovržlivě odfrkne.
Při těchto a dalších zkoumáních se zaměřujeme na četbu, kterou už necharakterizuje jen „opovážlivá nepřítomnost“, ale také výpady a ústupky, taktiky a hry s textem. Přicházejí a odcházejí, střídavě polapené, hravé, protestující, unikající. Bude potřeba odhalit pohyby samotného těla, zdánlivě poddajného a tichého, které čtení svým vlastním způsobem napodobuje. V ústraní a samotě čítárny čtenáři snadno uniknou nevědomá gesta, mumlání, tiky, protahování se, převracení, neobvyklé zvuky, zkrátka divoká instrumentace těla. Na druhou stranu, čtení se na své nejzákladnější úrovni stalo v posledních třech stoletích věcí oka. Už ho nedoprovází ani hlasová artikulace, ani pohyb žvýkacích svalů jako dříve. Číst bez polohlasité nebo hlasité výslovnosti je moderní zkušenost, po celá staletí neznámá. Dříve čtenář zvnitřňoval text, svůj hlas propůjčoval tělu někoho jiného, byl jeho hercem. Dnes už text nevnucuje subjektu svůj rytmus, neprojevuje se hlasem čtenáře. Tento ústup těla, podmínka jeho autonomie, je vzdálením se od textu. Představuje pro čtenáře jeho habeas corpus.
Protože tělo z textu ustupuje a nadále je ve hře jen pohyblivost oka, geografická konfigurace textu ovlivňuje čím dál méně čtenářových aktivit. Čtení se odpoutává od zemského povrchu, který ho určoval. Autonomie oka pozastavuje spoluúčast těla na textu, vyvazuje ho ze skripturálního místa, činí z psaného textu objekt a zvyšuje možnosti pohybu, které má subjekt.
Při obhajobě čtenářovy opovážlivosti opomíjím spoustu aspektů. Už Barthes odlišoval tři typy čtení: takové, které se zastavuje u radosti ze slov, takové, které chvátá ke konci a omdlívá nedočkavostí, a takové, které kultivuje touhu psát. Erotické, lovecké a zasvěcující čtení. Jistě jsou i další čtení – snové, bojovné, sebevzdělávací a další, o nichž tu nemůžeme mluvit. Každopádně zvýšená autonomie čtení čtenáře stejně neochrání, protože jeho představivost se snaží ovládnout média. Vtírají se do všeho, co ze sebe čtenář nechá přejít do vrstev textu – do jeho obav, snů, vyfantazírovaných i chybějících autorit. A s tím počítají mocnosti, které z čísel a faktů dělají rétoriku, jejímž cílem je tato podléhající intimita. Ale tam, kde se vědecký aparát (tedy ten náš) využívá ke sdílení iluze těchto mocností, s nimiž je bezpochyby solidární, je vždy namístě si připomenout, že není dobré dělat z lidí blázny.
Autor je filosof.
Z knihy L’invention du quotidien (Gallimard, Paříž 1980) přeložila Míla Janišová. Redakčně kráceno.