Název lego vznikl z dánského „Leg Godt!“, tj. „Hraj si dobře!“. Americký prozaik ve svém textu bilancuje nad osudem jednoho z největších fenoménů dětství a ptá se, v čem vlastně spočívá kouzlo této stavebnice, ale i hry samotné. Zda „hrát dobře“ znamená „hrát správně“.
Čtverečky a obdélníčky. To jsme měli my. Čtverečky, obdélníčky a kolečka s okousanými černými gumovými pneumatikami. Zkosené červené „střešní“ kostičky, jichž se jaksi při stavbě domu nikdy nedostávalo. Stromky tvarované mnohem víc jako skutečné stromy než jako ty dnešní pravidelné dendrity. Prosklená zaklapávací okna a dveře – další čtverečky a obdélníčky. Šest barev – jednoduchá červená, bílá, modrá, žlutá, zelená a černá. A to bylo všechno.
Krásný nový lego svět
Světle modrá, tyrkysová, oranžová, vínová, kaštanová, zlatá, stříbrná, švestková, růžová – růžové Lego?! – a několik odstínů šedé. Každá z původních základních a odvozených barev má nyní nejméně pět podob, což například staviteli Bojového vozidla Rebelů umožňuje vytvořit na trupu modelu vrstvu rzi pomocí celé palety červených a šedých výstupků. Ještě pořád cítím něco podivného, jakýsi kratičký záchvěv mravního rozhořčení, když zvednu z podlahy fialový nebo skořicový kousek lega. Co se tvaru týče, lego kostičky už dávno opustily svůj pravoúhlý svět a nahradily ho podivnou geometrií nepravidelných mnohostěnů, nesmírným bestiářem hybridních kousků, čehokoliv na objednávku, prázdných kostiček, oboustranných součástek, průhledných udělátek, blyštivých roztomilostí, zrůdiček, jež mají nacvakávací výstupky nebo úchopné trubičky na více stranách najednou. A pak tu máme lidi – minifigy, jak se jim mezi legomily říká. Frankensteinové, Indiáni, Rytíři Jedi, dále pak výrobci pizzy, středověcí rytíři s kuší a Vikingové, potápěči s kyslíkovou bombou, také řidiči autobusu, Spiderman, Harry Potter, Allan Iverson – množství nejrůznějších povolání a osobností, jež se dá mezi obyvateli Legosféry nalézt, je tak velké a propracované, že jej zvládne pojmout snad jen mozek osmiletého dítěte. Pamatuji se na pocit opovržení, jež jsem vůči těmto homunkulům s cylindrovitou hlavou choval v době, kdy se poprvé objevili a kdy právě můj původní zájem o lego začal opadat. Tenkrát přece neměli namalované obličeje. Místo hlaviček měli zářivě žluté prázdno. Ruce a nohy nešlo ohýbat a vůbec působili trošku jako mrzáčci z noční můry. Ale co jsem na minifigách nesnášel nejvíc, byla míra, jíž určovali všechno, co jste kolem nich chtěli postavit. Stejně jako Le Corbusierův modulor nebo da Vinciho Vitruviánský člověk se minifigové v průběhu svého růstu stali mírou všech věcí – zbraně jim musí padnout do strnulého úchopu, zárubně dveří se musí přizpůsobit jejich šošolkám, kokpity se musí přizpůsobit jejich nacvakávacím zadnicím.
A právě toto vnucování svých vlastních potřeb, předem daných hranic a obrysů i celého systému hry mi nejvíce vadil, když se lego opět probudilo k životu, přibližně v době, kdy byly mému nejstaršímu dítěti tři roky. (Nejvíc je bavili Indiáni, nebo spíše „Indiáni“, a to především Indiánka Tiger Lily z Petera Pana, tak jsme zakoupili dost komplikovanou stavebnici plnou minifigů s válečným malováním, koníky, týpí, kánoí, skalnatým útesem.) Ale zdá se, že spolu se závratným zdokonalováním tvarů a barev, jež se odehrálo během mé dlouhé nepřítomnosti v Legosféře, se změnil i samotný smysl hraček.
Na úsvitě Legosféry
Když jsem si s ním začal na konci šedesátých let poprvé hrát, uchovávalo si lego výrazné rysy svého uměřeného, pokrokového skandinávského původu. Abstraktní, minimalistické, jasné formou i stylem odkazovalo na převládající estetiku poloviny století s jejím důrazem na užitečnost a lidskou zdokonalitelnost. Bylo přímým potomkem slavných „dárků“ Friedricha Fröbela, dřevěných kostek, jež se stavěly na sebe a ovlivnily v dětství Franka Lloyda Wrighta. Lego propojovalo poznatky i cíle jak matematiky, tak pedagogiky a představovalo systém, jenž mohl děti naučit, jak odvodit složité obrazce na základě pár základních pravidel souvztažnosti a geometrie. Lego také mělo a dodnes má silný vliv na dětské smysly, neboť skládání a rozkládání kostiček uspokojuje jak prsty, tak sluch. Známé objekty, jež s nimi člověk vytvářel, tj. letadla, domy, auta, tváře, byly předkládány na podivné mřížce. Byl to svět rozmělněný nebo zjednodušený do velkých, hutných pixelů.
Kvůli omezenému repertoáru tvarů a téměř nemilosrdně danému souboru axiomů určujících způsob, jak mohou nebo nemohou být poskládány, neměly výtvory z lega nikdy budit zdání reality (a nikdo v to ani při hraní nedoufal). Konstrukce z lega neměla být přesným modelem světa. Byla to idealizovaná představa, přibližný obraz, nejlepší verze toho, co jste se pokoušeli udělat. Všechny domy a města, které jste z lega postavili, jeho letiště, tramvajové koleje či jednokolejka, úzké komíny a travnaté plochy nevyjímaje, v sobě automaticky měly určitý sociálnědemokratický pořádek, někdy dokonce až sterilitu (jednou z pozoruhodných vlastností akrylonitrilbutadienstyrenu, materiálu, z nějž jsou vyrobeny lego kostičky, je, že je sterilní).
Ukázněné, funkční, utopické, zpola vymyšlené, abstraktní, v základních barvách – když jsem před pár lety navštívil Helsinky, zdálo se mi, že je poznávám, podobně jako poznáte město ze snů.
Klony útočí
Na konci devadesátých let, když jsme s manželkou koupili tu první indiánskou stavebnici, ona abstrakce byla mrtvá. Legosféře vládl pevnou rukou do očí bijící realismus. Lego se prodávalo v krabičkách s návodem, jenž umožňoval člověku složit v parádních měřítkách a do detailu (díky neuspořádanému množství kousků podivných tvarů) přesné repliky závodních Formulí I stáje Ferrari, pirátských galeon, tryskáčů. Lego nabízelo nejen běžná společenská prostředí pro hru vymyšlená výrobci hraček v posledních padesáti až sto letech – Divoký západ, středověk, džungle, farma a městská ulice –, ale také sérii koncesovaných Star Wars modelů, což byl první z mnoha dalších vstupů do prostředí značek, konglomerátů a prefabrikovaných výtvorů. Namísto psaných návodů, které jsem si pamatoval a které obsahovaly tipy, co by se z té či oné krabičky čtverečků a obdélníčků mohlo udělat, byly nové sety opatřeny tlustými, nesrozumitelnými manuály beze slov, které zobrazovaly jedno číslované políčko po druhém, stránku po stránce kroky, jež musíte udělat, pokud si přejete – a proč byste jinak asi otravovali tátu, ať vám hračku koupí? – získat nakonec přesně takový landspeeder, co ho má Luke Skywalker (snad jen trošku menší). Pokud bylo dříve stavění z lega nepředvídatelné a dobrodružné, teď mělo daleko více společného se skládáním puzzlů. Stále rychleji se přirozeně blížilo ideálnímu, předem danému a především poskytnutému řešení.
Tahle změna se mi z duše protivila. Když jsme se synem složili dohromady Obranný letoun TIE nebo Naboo starfightera, většinou po několikatýdenním boji, téměř šíleném pátrání po jednom malinkém černém kousku sterilního styrenu velikosti nehtu na malíčku a dvou až třech záchvatech dlouhotrvajícího zoufalství, byl výsledný objekt tak nedotknutelně krásný a náš čas vložený do stavby tak drahný, že myšlenka na to hrát si s ním, nebo jej dokonce rozložit, byla naprosto nepřípustná. Ale nebouřil jsem se ani tak proti obtížnosti, jež je koneckonců důležitým prvkem rébusů a přirozeně patří k cestě vedoucí od zkoumání k vlastní tvorbě, jako spíš proti autoritářské povaze nového lega. Ačkoliv jsem obdivoval a s potěšením zhlédl Příběh hraček (1995), vždycky mi ten film kazí jeho ortodoxní podtext – naznačuje se zde totiž, že existuje správný a špatný způsob, jak si můžeme s hračkami hrát. Mladý hrdina Příběhu hraček Andy zachází s hračkami víceméně tak, jak to jejich výrobci zamýšleli – kovbojové jsou kovbojové, Mr. Potato Head s „rozzlobenýma očima“ je odpovídající zloduch s knírem –, přičemž nejzřetelnějším ukazatelem toho, že lehce psychotický kluk ze sousedství jménem Sid je „ten špatnej“, je, že mění a porušuje pravidla řádné hry (pavoukovi typu Erector například nasadí střapatou hlavu panenky). Sid je zlý, krutý, bezcitný a pomatený – je to jasné, protože oblékl figurku wrestlera do šatiček pro panenky. Zdá se, že podobná ortodoxie, systém kontroly a samo sebou přijímané poslušnosti vůči pravidlům daným v návodu a nesmiřitelným požadavkům samotného realismu zavládly jako Temná strana Síly v kdysi jasné Republice Lego.
Vzpoura Rebelů
Ale měl jsem mít ve svoje děti větší důvěru, stejně tak jako ve všezachraňující moc nespoutané fantazie. Realismus lega byl jako všechny ostatní realismy odsouzen k zániku. Zčásti to byl nevyhnutelný výsledek hříček a omezení vlastních systémů lega spolu s rozpory, jež byly způsobeny jeho různorodými kombinacemi. Namalované obličeje a perfektně vymodelované helmy, zbraně a výstroj nakonec nijak minifigům z jejich vrozené hlouposti nepomohly. Je to podobné jako s počítačovou animací – technologie v souboji s lidským tělem vždycky prohraje. Při zobrazování lidí musí dělat kompromisy, jež podkopávají realismus celku. Ale technologická omezení se na neúspěchu realismu podílejí jen zčásti. Realismus vymezený přesností, objektivitou, věrností zachycované zkušenosti nemůže nikdy dostát neuspořádanosti, nepravděpodobnosti a různorodým spojením typickým pro vysněnou skutečnost.
Děti píší své vlastní návody v novém jazyce vytvořeném z věcí, jež jim dáme, a věcí, jež se odvíjejí z prapodivných dějů uvnitř jejich hlav. Síla lega je odhalena, až když se modely rozbijí nebo jsou zpola dokončené hozeny do šuplíku. Posadíte se, abyste něco udělali, začnete se hrabat v šuplíku nebo krabici, hledáte jednu určitou kostičku nebo osičku a lego se v šuplíku prohání se zvláštně hlasitým chřoupáním. Někdy nemůžete ten správný kousek najít, ale padne vám do oka tu nástroj, tu průhledný oranžový kužel nebo helma s rohy. Když jsem si s legem hrál spolu s dětmi, znovu a znovu jsem vždycky propadl kouzlu toho známého rachtání. Je to zvuk samotné kreativity, zvuk tvořivé mysli při práci. Procesu, při němž děláte něco nového z věcí, jež vám předala vaše kultura a o nichž víte, že je budete při té práci potřebovat, a o něž zároveň během ní klopýtáte.
Všechny děti, včetně těch hodných, v sobě mají kousek šíleného Sida, tvůrce zrůdiček a hybridů. Moje děti vždycky používaly aerodynamické, technicky dokonalé kousky několika Star Wars setů smíchané s dinosauřími čelistmi, lego aqualungy, lego holenními kostmi a vytvářely neuvěřitelně krásné vesmírné rakety, jež se svou podivuhodností vyrovnaly záhadám jiných galaxií a mimozemských civilizací daleko lépe než ty vyrobené Georgem Lucasem. Figurkám inspirovaným mangou přidaly ichtyosauří ploutve. Abraham, když byl skoro ještě batole, tak nejradši oblékal zeleného lego goblina do fosforeskujícího kostýmu lego ducha (takového, co se tiskne na povlečení) a vždycky ho posadil na koně Siouxů. Jako zbraň mu dal do ruky drobný meč a pak pořádal souboje s minifigem Darthem Vaderem, který měl osedlaného vraníka a v ruce luk a šíp. Tak dnes funguje estetika na území Legosféry – ani modernistická čistota raných let, ani jednotící vize temného impéria moderního marketingu, ale estetika šuplíku s legem, pelmelu, pastiše, jenž ničí svoje složky ve stejné chvíli, kdy je využívá a znovu objevuje. Rocháte v šuplíku a vytahujete, co vás zrovna upoutá, kousíčky povědomé z filmů a dějin a vlastní fantazie, a děláte cosi nového, co ještě nikdy nikdo neviděl ani si to nepředstavil.
Michael Chabon: To the Legoland Station. In: Manhood for Amateurs, London, HarperCollins, 2009, s. 51–57.
Z anglického originálu přeložila Anna Vondřichová.