Člověk bez osudu

Nevěřte člověku, který není nebo se nemůže stát „případem“; střezte se ho na každém kroku, při každém gestu; nehledejte žádnou tragédii v jeho nestálosti ani trýzeň v jeho pochybnostech; milujte u něho nepřítomnost fatalismu, abyste v tomto druhořadém rozpoložení nalezli uspokojení své vlastní rovnováhy, své vlastní pohodlnosti. Lidé se instinktivně bojí těch, kdo jsou nebo se stávají „případy“. A není snad jejich sympatie k těm, kteří se jimi nikdy moci stát nebudou, právě výrazem této obavy? Ty, kterých se obávají, budou obdivovat až po jejich smrti, neboť vzdálenost v čase činí fatalitu méně hrozivou, méně tajemnou, méně bolestnou. Avšak u těch, kteří měli přímý, bezprostřední náhled fatality v určitém „případě“, zmizení tohoto případu pouze zmnoží velké stíny, které jeho osud doprovázely, a absurdně zveličí jádro tajemství, které spočívalo v nitru jeho bytosti, přičemž nezvratný charakter smrti ještě zvýší již tak velmi silnou přitažlivost, kterou působil.

Co obnáší mít osud

Pouze existence, která se může stát „případem“, je nekonečně závažná. Ostatní je hra, povyražení a povrchnost, vyčerpání a neschopnost. Většina lidí nemá osud, tj. nevznáší se nad nimi žádná velká fatalita, nesžírá je žádná neúprosná posedlost, nejsou pohlcováni neodolatelnou vášní ani stravováni tajnou neřestí. Všechno se na tomto světě redukuje na to, aby měl člověk nějaký osud, což znamená prožívat čas tak, že máme pocit něčeho nenapravitelného. Potom víte, že časovost bude pouze postupně aktualizovat černé body vaší existence, osvětlovat jisté teze či premisy, za které nejste zodpovědní, a v každém okamžiku vám ukazovat, že pro vás neexistuje žádné zapomnění a žádná spása, která by se vázala k předmětu. Mít osud znamená mít strach z času. Je to tím podivnější, že mezi všemi typy a všemi kategoriemi lidí je ten, kdo je ovládán nějakou vnitřní fatalitou, zároveň tím, komu je v čase nejméně známo překvapení. Ti ostatní, většina, jejichž existence není pro tento svět otazníkem, naopak zažívají neustálé překvapení; protože nemají ani vnitřní osu, ani osobní jádro, odhalení týkající se světa jsou u nich plodem rozmanitosti vnější přírody spíše než výsledkem vnitřní dialektiky. Strach z času se rodí tam, kde člověk cítí, že sled momentů ve vědomí vždy intenzifikuje pocit neúprosné fatality, což činí všechna překvapení bolestnými.

Nemůžeme se stát „případem“ a nepředstavujeme skutečný osud, pokud nemáme několik černých bodů. Bodů tak zářivých, že jsou černé, bodů vyznačujících se palčivou temností, závratnou hloubkou, jež jsou tak nekonečné, že to působí závrať. Tyto body musí přetrvávat, musí vytvářet premisy bytí. Tím se vysvětluje, proč existují lidé, u nichž se jisté obavy stávají nesnesitelnými, a proč nemohou vyřešit své ústřední problémy, proč umírají s každou obsesí. Člověk je „případem“ pouze v té míře, v níž nemůže skoncovat s premisami svého vlastního bytí. Potom využívá obsese, aby se neroztříštil pod jejich tlakem. Lidé, kteří se neustále obnovují, kteří v každém okamžiku likvidují témata reflexe a formy smyslovosti, protože žádná taková ústřední témata a formy nemají, kteří kultivují pitoresknost a estetiku vnitřního života, jsou odpuzováni hloubkou, kterou označují za banalitu, zatímco ve skutečnosti není horší vulgarity ani odsouzeníhodnější fádnosti než jejich eklektismus.

Lze žít jen tak, že umíráme

Přehnaná nestálost člověka bez osudu je zvláště očividná v jeho způsobu myšlení prostřednictvím druhého, se zřetelem k myšlení druhého. Napadá­li myšlenky druhých, není to proto, že by mu nevyhovovaly, ale proto, že ho irituje jejich prostá přítomnost u někoho jiného. Jeho vlastní myšlenky tím pádem ztrácejí veškerou soudržnost a veškerý význam. Nedospívají k imanenci osudu v niternosti bytí, protože toto bytí je zbaveno substanciálního jádra, jedním z jehož výrazů je právě osud. Ten odhalíme tehdy, mámeli k tomu nutnou citlivost zakořeněnou v oblasti, do níž individuace umístila bytost poté, co ji vyčlenila z původní a anonymní zóny existence. Osud nepředstavuje nic jiného než specifické, fatální a imanentní danosti, které charakterizují každý z nesčetných individuálních vývojů a dávají mu jeho skvělost. Držímeli se elementárního a vulgárního významu slova osud, potom nějaký osud mají všichni lidé, neboť procházejí všemi obvyklými modalitami a formami existence. To však nic nedokazuje, leda snad skutečnost, že existuje jakýsi hrubý, materiální vývoj, který k ničemu nezavazuje, protože nevyjímá člověka z obecné anonymity a univerzální fatality. Nuže, osud ve svém správném významu vyjadřuje fatalitu specifickou, individuální a odhalující, jež se vrší na fatalitu univerzální a izoluje se v jejím lůně. Osud si nepředstavujeme ani tak v té míře, v jaké se účastníme univerzální podstaty, jako spíše v té míře, v jaké se snažíme uskutečnit svou podstatu vlastní. Pouze a jedině tehdy, když dosáhneme této podstaty, se budeme moci stát „případem“. Metafyzické kořeny osudu takto ani zdaleka nejsou vyrvány, nýbrž jsou naopak i nadále živeny určitou formou života, který přizpůsobuje svou mízu zvláštním podmínkám. Imanence, podstatnost a nezvratnost – to jsou základní znaky osudu. Životní forma je v něm pohlcena časem, individuální způsob bytí se obrací do univerzální identity. Bytí je během tohoto návratu vydáno všanc nezvyklé metafyzické úzkosti, neboť je neschopno odolat coby zvláštní podstata a nalézt spásu v autonomii podstaty univerzální. Veškerá tragika individuace spočívá ve faktu, že smrt nemůže být přemožena životem, prezentujeli se tento život v individuálních formách a chceli bytí určit svou vlastní podstatu. Lze žít jen tak, že umíráme. Smrt začíná současně se životem. Nezvratnost osudu je jen výrazem naší každodenní smrti. Nicotný člověk to nikdy nepochopí a jiný člověk bude litovat, že jednoho dne na tomto světě vůbec něco pochopil.

Život rezistencí i bojem

Skutečná odvaha začíná pouze v bodě, kde nás jakási zvláštní nutnost přiměje tomuhle všemu porozumět. Co je odpornějšího než vidět, jak cítění osudu ústí do rezignace, pasivity, lhostejnosti? Skutečně žijí jen lidé, kteří mají osud. Jsou jediní, pro koho je život rezistencí a bojem; jediní, kdo mají právo mluvit o heroismu. Skutečná odvaha začíná v bodě, kde – třebaže jsme si jisti, že všechno je zbytečné – nechceme považovat život za řadu promarněných příležitostí. Proto se potom ptáme všech, kteří vyzývají k odvaze: stačí smrt, kterou jste nechali za sebou, k tomu, aby vám dala právo mluvit o životě? Doposud se nepsalo o ničem jiném než o výzvách k zženštilosti, jinak řečeno k vrtošivé, nesoustavné, frivolní a podezřele donkichotské revoltě. Naše odvaha musí začínat pouze v bodě, kdy jsme všechno ztratili, pouze v bodě, kdy život již pro nás nebyl evidencí. Jinak by vše bylo ploché, směšné, bezvýznamné. Znám kohosi, kdo rozmlouvaje o odvaze vychvaluje nevědomost a řeší nejzávažnější problémy s takovou snadností, že si člověk klade otázku, jak mohl s takovým půvabem zmiňovat témata, v souvislosti s nimiž jiní litovali, že nemají dost slz. A potom jsem zaslechl následující tvrzení, stejně nepřípustné jako odpudivé: „Temnota a negace jsou pohodlnější než světlo, tvoření atd.“ Jistě, jsou pohodlnější, pokud představují pasivitu, stupidní či zločinnou netečnost. Když je však temnota skutečností, která se ve vás vzmáhá současně se světlem podle té nejkonfliktnější dialektiky, když hoříte ve všech bezmeznostech noci, které vás stravují jako gangréna, když popíráte vše, protože nic neodolá lásce, když hledáte spásu ve světle, abyste v tomto světle rovněž zemřeli, a to celkovou smrtí, jež by nebyla pouze smrtí temnoty, když se cítíte opuštěni a ve své opuštěnosti odpovědni za existenci tohoto světa, když vám všechna láska připadá suchopárná ve srovnání s vaším ideálem, jímž je pohlcení veškeré existence ve vašem dramatu, které vám jako jediné připadá hodnotné, závažné a definitivní, lze potom tento stav metafyzické zmatenosti, celkové apokalypsy a kosmické závratě ještě označit za pohodlný? Říkám to jednou provždy: v naší beznaději je více naděje než ve fádní vyváženosti lidí bez osudu a v naší smrti je víc života než ve změkčilé harmonii normálních lidí. Nechť je naší jedinou hrdostí mít osud a naší jedinou radostí zemřít kvůli životu, kvůli našemu životu zakrvácenému zločinným paroxysmem napětí!

Není nám zapotřebí útěchy, a proto je náš pesimismus mužný. Nuže, chlapci, nechť nás tedy obemkne štěstí, protože nyní již víme, že tento svět je nesmysl!

Z francouzského originálu Emil Michel Cioran: Solitude et destin (Gallimard, Paris 2004, s. 281–286) přeložil a okomentoval Josef Fulka.