Dobrodružství mezi vědou a magií

Roku 1839 začne lékař Vavřinec Szeghalmi psát svému kolegovi dopisy o podivných událostech v jeho domovském Užhorodu. Poté, co je povolán k mladé ženě, z jejíhož lůna vycházejí žáby, se začnou dít podivné věci. Muž s osvícenským vzděláním a racionálním přístupem ke světu tomu zprvu odmítá uvěřit, ale po sérii brutálních vražd, záhadných úmrtí a nevysvětlitelných dějů se začíná smiřovat s tím, že vedle jasného, vědou prozkoumaného světa existují neprozkoumané hlubiny tajemných zvyklostí a nadpřirozených úkazů. Záhy se přesvědčí, že se často nejedná jen o naivní pověry prostých vesničanů a že tradiční intuitivní přístup může být mnohem funkčnější než nejnovější vědecké poznatky.

Knihu Vavřince Szeghalmiho Listy ze světa stínů (Levelek az árnyékvilágból, 2012) určuje právě kontrast dvou typů myšlení – myšlení racionálního člověka vzdělaného na špičkových středoevropských univerzitách se zde střetává se světem lidí ze zapadlého kouta Uher, kde se mísí maďarské a rusínské vlivy a kde stále převládá lidová medicína, víra v uřknutí a přítomnost mrtvých duší. Díky Szeghalmiho otevřenosti a skrytým dispozicím se ve vyprávění začnou postupně oba pohledy prolínat a doplňovat.

Literární operace

Listy ze světa stínů jsou kombinaci historické detektivky, hororu a příběhu s tajemstvím. Ovšem omezovat knihu žánrovými mantinely by bylo ke škodě čtenáře i jí samotné. Jak naznačuje titul, jde o epistolární román, sestavený z dopisů hlavního hrdiny psaných v průběhu jednoho roku. Některé jsou delší, jiné krátké, úsečné a psané ve spěchu, ovšem všechny jsou beletrizované, což je patrné třeba z podrobně rozepsaných dialogů. Vzhledem k tomu, že jsou adresovány lékaři, objevuje se v nich poměrně dost medicínských témat, například podrobný (a tím pádem i mučivý) popis operace očního zákalu, trepanace a odstraňování úlomků lebky z mozku nebo nouzového ošetření čerstvě vyříznutého jazyka rozpáleným pohrabáčem.

Autorství díla, které bylo údajně nalezeno při rekonstrukci staré fary, se připisuje hlavní postavě románu. Její autenticita je ovšem na první pohled velmi nedůvěryhodná, a když v tiráži čteme jméno Krisztián Alt, je jasné, že jde o nepříliš zastíranou mystifikaci. Otázka, zda Alt – jak píše – opravdu vycházel z autentických materiálů, je nakonec zbytečná. Jeho podíl na vzniku prózy vysvětluje nenápadná poznámka v závorce: „Pokud je autorovi známo, ševcovský mistr vdovu nařčenou z čarodějnictví nezabil a vdova neměla syna, který by se byl později mohl ševci pomstít.“ Což znamená, že události, od nichž se celá próza odvíjí, se ve skutečnosti vůbec nestaly. Alt nicméně určitě strávil mnoho času procházením archivů, historických pramenů i starých lékařských spisků a časopisů.

Zdání autenticity je navíc podpořeno stylizovaným archaickým jazykem, který se svou zdobností i syntaktickou stavbou snaží napodobit jazyk první poloviny 19. století. To samo by se snadno mohlo zvrhnout v karikaturu a stát se kamenem úrazu celé knihy, jazyk je ale uvěřitelný a zdařile doplňuje historické kulisy (v českém vydání i díky vynalézavému překladu Roberta Svobody). Jediné, co v knize ruší, jsou poznámky pod čarou, které v mnoha případech poněkud zbytečně vysvětlují význam slov – co je clitoris, samohana, revmatismus nebo vykřičený dům, je každému příčetnému čtenáři jasné.

Čarodějníci, vrahové a zrůdy

Kromě pohanských kořenů střední Evropy autora zajímá vše, co je zdeformované, a to především na lidském těle. Fyzické anomálie byly v minulosti často vykládány jako příznak nadpřirozených schopností a i zde slouží jako důkaz spřažení s černou magií. Proto je lupičská banda, která terorizuje celý užhorodský kraj, dílem složena z čarodějů, ovládajících nadpřirozené schopnosti pro páchání zla, dílem z lidí tělesně postižených. Když vše domyslíme do důsledku, vyvrheli se stali především kvůli vyčlenění ze společnosti: „Před Kundem, kupče, o zrůdách lidských se zmiňovati více vám neradím (…) Ponížení, jež co malý pro nohu zchromlou musil snášeti, dnes, ve věku mužném, nelítostně odplácí.“

I když je od počátku jasné, se kterými postavami se budeme v knize dále setkávat a kam zhruba celý příběh spěje, není to klasická žánrová literatura, která se řídí zaběhlými schématy. Děj se naopak mnohdy vyvíjí nečekaným směrem, postavy mizí a zdánlivě jasné stopy se ukazují jako vedlejší, nedůležité motivy. Svou antižánrovostí překvapí i konec, k němuž vzhledem k čím dál napínavějšímu ději vzhlížíme s rostoucími nadějemi. Čeká nás totiž nezavršenost a neukojení příběhové slasti. V žánrové logice by takový konec mohl čtenáře popudit, případně implikovat možné pokračování příběhu v dalším svazku. Pokud ale od těchto omezujících zvyklostí odhlédneme, můžeme přemýšlet buď o autorově naschválu, nebo o záměrném popření napínavého příběhu v reakci na zásadní zvrat v hrdinově životě. Kromě nestandardního konce má ale kniha také jedno neopomenutelné žánrové plus: i přes svůj komplikovanější jazyk dokáže strhnout čtenáře natolik, že ji bude muset přečíst na jeden zátah.