Má cenu se ještě rozčilovat nad tím, že státní vyznamenání z rukou prezidenta republiky dostávají v této zemi i lidé, kteří si to nikdy, ničím a nijak nezasloužili? Tedy kromě toho, že jsou prezidentovi přátelé nebo že jejich jména hlava státu využívá jako prostředek pozitivní komunikace s těmi vrstvami voličstva, které mu věnují nejvíce volební přízně. Medaile pro hudebníka Ladislava Štaidla je navíc úderem do tváře všech, kteří v roce 1989 demonstrovali proti komunistickému režimu a kterým milý umělec, tehdy s tmavými brýlemi na očích, v televizi vzkázal, že lidé v naší zemi chtějí v klidu pracovat a socialisticky žít a že je to tak dobře. A takový Jiří Mánek, chvilkový šéf Národního parku Šumava, je příkladem ještě křiklavějším: metál za zásluhy si odnesl jenom proto, že jeho názor na kůrovce a kácení lesů konvenuje s tím prezidentovým, přičemž ani Mánek, ani Miloš Zeman nepatří mezi ty, kteří by k problému na Šumavě měli odborně co říct.
Ale o konkrétní případy tu zas tolik nejde. Těch jistě prezident Zeman při svém sklonu k vyznamenávání názorových a osobních přátel dodá ještě hodně, a zase se budeme divit a rozčilovat. Vážnější je onen obecnější rys, který se v Zemanově chování i přístupu k vyznamenávání v poslední době projevuje stále silněji. Prezident jako by toužil po tom zdůrazňovat každým svým činem, že není jen tak někým. Že není jen ozdobou státu či vyvažující součástí exekutivy, jak to vlastně velmi přesně vyjadřuje ústava – již ale bohužel skoro nikdo nečte, prezidenta nevyjímaje. Zeman naopak naplňuje jinou rovinu prezidentské funkce, mnohem bližší oné absolutní pozici vladaře, která je ovšem v konstrukci českého prezidentství přítomná od samého počátku.
Tato královská tradice se dostala do ústavního pořádku už v první republice, kdy si nikdo nedokázal představit, že by „otec zakladatel“ Tomáš Garrigue Masaryk mohl být svázán běžným demokratickým provozem, a tak i ústavně obdržel jistá mocnářská privilegia, jejichž otisk zůstal v české konstituci implicitně i explicitně dodnes. Rozčilovat se nad tím, že Zeman dnes zneužívá ústavu, tedy není tak úplně namístě, protože to není zcela přesné. Zeman pouze vyzdvihuje tu část prezidentské ústavní definice, která bezprostředně souvisí s monarchistickou linií této funkce. Bere si to, co mu zákonodárci, a skrze ně i lid, dávají. To, že se to velké části lidu nelíbí, svědčí o tom, že absolutistická stránka prezidentské role ve společnosti vždy nerezonuje. Bohužel je pořád mnoho těch, kteří se jí zuby nehty drží.
Vidět je to právě při předávání státních vyznamenání. Kolik lidí se radostně zasměje a zazáří jenom proto, že jim někdo vyvolený poskytuje veřejnou satisfakci! Ba co víc, že je staví do pozice majestátu, na úroveň sobě rovných. S leskem medaile přichází i lesk královský, který si každý rád odnese domů, i když třeba vnitřně cítí, že si něco takového tak úplně nezaslouží, o čemž svědčí například rozporuplná reakce Františka Ringa Čecha nebo agresivní odmítání kritiky režisérem Filipem Renčem, který si svou královskou aureolu odnesl z Pražského hradu vloni.
Zároveň by se asi nikdo tolik nerozčiloval a nehádal, kdybychom s prezidentskou funkcí nespojovali tolik naděje v cosi královského, absolutistického. Kdybychom nepotřebovali tuto zvláštní atavistickou projekci vlastní velikosti a chápali prezidenta prostě jako občana. Ani Václav Havel, ani Václav Klaus s tímto absolutistickým reziduem příliš nebojovali, ale také ho nijak zásadním způsobem nezdůrazňovali, pominemeli některé Klausovy téměř neústavní záseky vůči soudcům a evropským dohodám. Miloš Zeman královský princip naopak zdůrazňuje, přestože sliboval, že chce být prezidentem dolních deseti milionů, prezidentem, který bude jedním z nás. Jenže ti nejnižší se vždy sami nejvíce povyšují.
Možná, že je opravdu načase otevřít širší veřejnou debatu o smyslu takto definovaného prezidentství v 21. století. Diskusi, která by nakonec mohla vést buď k ústavnímu předefinování prezidentovy role, anebo k úplnému zrušení této nadbytečné funkce. Nemohou se ústavní pojistky, jimiž prezident disponuje, lehce přenést na šéfa senátu? Stalo by se něco, kdyby se prezidentovy pravomoci v oblasti zahraniční politiky, často spíše formální, prostě přesunuly do gesce ministerstva zahraničí? Potřebujeme královského prezidenta, aby dával větší auru metálům propůjčovaným státem?
Aby tomu všemu bylo správně rozuměno: vůbec se tu nejedná o protest proti Zemanovi, proti jeho svérázné osobnosti a způsobům chování. On sám je mimo zde naznačený prezidentský kontext nezajímavý. Podstatné je, že žijeme v prostředí, které absolutismus prezidenta umožňuje jak de iure, tak de facto. A přesně o tomto se máme bavit. Jsme občansky opravdu tak slabí, že celou tu naši krásnou politickou stavbu potřebujeme pořád opírat o absolutistické základy a ještě je vystavovat na jejím vrcholu? Pro začátek debaty bychom si mohli vystačit s jednoduchou tezí. Prezident potřeba není, protože zmizíli dnešní „království prezidenta“, nestane se české demokracii a společnosti nic horšího, než že konečně dospěje, přestane myslet na transcendentní, „medailovou“ krásu mocnářství a začne se spoléhat sama na sebe.
Autor je komentátor Hospodářských novin.