V polských parlamentních volbách získala nadpoloviční většinu mandátů pravicová strana Právo a spravedlnost. Do parlamentu se navíc nedostala žádná levicová strana.
Poslední troje polské parlamentní volby zatím vždy přinesly nějaký rekord. V roce 2007 to byl zlomově nízký počet parlamentních stran (jen čtyři) a nebývalá koncentrace sil (dvě hlavní strany získaly přes 73 procent hlasů). V roce 2011 vláda poprvé v historii polské demokracie obhájila svůj mandát. A v letošních volbách padl třetí rekord: Polsko bude mít většinovou vládu jedné strany, a sice pravicového Práva a spravedlnosti (PiS). Poláci, vyčerpaní osmiletým vládnutím Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL), splnili konzervativní pravicové opozici „sen o Budapešti“. Po porážce PiS před čtyřmi lety lídr Jaroslaw Kaczyński prohlásil: „Jednou přijde den, kdy i my budeme mít ve Varšavě Budapešť.“ Po Orbánově Maďarsku a Ficově Slovensku tedy v další středoevropské zemi nastupuje „vláda jedné strany“.
Parlament bez levice
K vítězství PiS pomohlo především osm let v opozici, fakt, že se kandidátkou na premiéra namísto kontroverzního Kaczyńského stala poklidná dáma Beata Szydlo, dále vítězství Andrzeje Dudy v nedávných prezidentských volbách a konečně nastolení normálních „peněženkových“ témat (daně, ekonomická politika) namísto předchozího dohadování o tom, kdo může za smolenskou leteckou katastrofu, v níž v roce 2010 zahynul Kaczyńského bratr, či jak dalece restriktivní má být regulace oplodnění in vitro.
Letošní volby však přinesly ještě jednu novinku. Polsko má stoprocentně nelevicový parlament. Svaz demokratické levice (SLD), který byl ještě v roce 2001 hegemonem voleb, doplatil na to, že šel do voleb v koalici, jež o půl procenta nepřekonala příslušný osmiprocentní práh (pro strany je práh pětiprocentní). Koalici uškodila mimo jiné jistá nesourodost. Její součástí je totiž ekonomicky neoliberální komponent, jehož levicovost je výhradně kulturní – Palikotovo hnutí, které v minulých parlamentních volbách skončilo jako třetí. Kdyby se sečetl tehdejší jeho výsledek a zisk SLD, koalice letos měla bojovat o dvacetiprocentní metu, nikoli o překročení osmiprocentního uzavíracího prahu. Sotva se tedy může vymlouvat na to, že jí kýžená tři procenta hlasů sebrala nová strana Razem, která do voleb vstoupila s radikálně levicovou kritikou systému (aspoň na polské poměry).
Šestkrát pravice
Ještě větší rozmanitost najdeme na opačné straně spektra. Každá z pěti stran, které se dostaly do parlamentu, ale i šestá, které úspěch unikl jen o čtvrt procenta, představuje jinou tvář polské pravice. Vítězné PiS reprezentuje národovectví, katolický konzervatismus a euroskepticismus. Ekonomicky stojí na pozici paternalismu, takže sociální témata hájí verbálně přesvědčivěji než levice. To ale nic nemění na tom, že ve vládě svůj program solidárního Polska obětuje neoliberálním politikám.
Obě strany dosavadní vládní koalice, tedy PO a PSL, reprezentují tu nejumírněnější, ale i nejméně čitelnou tvář polské pravice. Možná i proto je v Polsku za pravici skoro nikdo nepovažuje, byť jsou součástí struktur Evropské lidové strany. Obě jsou v zásadě pragmatickými uskupeními, která stojí na klientelistických sítích. PSL navíc ztělesňuje polské agrárnictví – zastupuje zájmy venkova a zemědělců. PO je naopak městskou stranou, která původně začínala na neoliberální pozici a prosazovala přímou demokracii nebo zrušení senátu.
Uskupení Nowoczesna.pl v čele s neoliberálním ekonomem Ryszardem Petru reprezentuje tu tvář polské pravice, kterou kdysi ztělesňovala PO a k níž se v roce 2011 přiklonil Palikot – tedy kombinaci kulturního liberalismu a vyhraněného ekonomického neoliberalismu. Jejími zaklínadly jsou volný trh, dynamika, flexibilita, deregulace, kreativnost a rovná daň. Petru mobilizuje nové, svého druhu protestní a v průměru dosti mladé „hnutí zdola“. Opět je třeba zdůraznit, že v polských poměrech vlastně o pravici ani nejde.
Polská pravice však má i svou plebejskoprotestní tvář. Odpor proti stávajícímu systému a establishmentu ještě mnohem silněji než Petru vyjadřuje jiný nový subjekt, který si v názvu nese jméno svého vůdce: Kukiz’15. Rocker, překvapivě úspěšný prezidentský kandidát (získal 20 procent v prvním kole) a bojovník za většinový systém Pawel Kukiz se pyšní tím, že vychází z patriotických polských kořenů a jeho hnutí na kandidátky umístilo 51 osob z okruhu ultrapravicového Ruchu Narodowého. Devět z nich bylo i zvoleno, mezi nimi také majitel pivovaru Marek Jakubiak, který je hlavním sponzorem Kukizova subjektu. Byl to prý on, kdo Kukize o alianci s nacionalisty přesvědčil.
Nepoměrně radikálnější tvář pravice reprezentuje další personalizovaný projekt: hnutí Korwin, které se zastavilo jen těsně pod pětiprocentním prahem, a nezopakovalo tak svůj úspěch z evropských voleb. Janusz Korwin je v Evropském parlamentu jakousi bizarní figurou vymykající se všem kategoriím – šokuje svým otevřeným koloniálním rasismem (Africe by prý nejlépe pomohlo obnovení kolonií), monarchismem, misogynií (ženám by odebral volební právo) a antidemokratismem (vzorem je mu Salazar, píše zásadně „d***kracja“, jako by šlo o vulgarismus).
Kdyby se bývalo hnutí Korwin do parlamentu dostalo, PiS by ztratilo svou absolutní většinu. A totéž se pochopitelně týká výsledku levicové koalice, které chybělo jen půl procenta hlasů. Právě propadlé hlasy jsou hlavním faktorem, který ze sedmatřicetiprocentního výsledku PiS udělal nadpoloviční většinu mandátů. Vždyť v Polsku se stalo již dvakrát, že vítěz získal dokonce přes 40 procent hlasů (v roce 2001 to byla SLD, v roce 2007 pak PO), leč ani jednou to na nadpoloviční většinu nestačilo.
V politice sice neplatí žádná „kdyby“, přesto stojí za to ukázat, jak moc může být volební výsledek ovlivňován volebním systémem. Polsko má 41 volebních obvodů s průměrnou velikostí 11,2 mandátu. Kdyby se zde používal podobný systém jako v Německu, na Slovensku či v Nizozemsku (celá země je při přepočtu na mandáty brána jako jeden obvod), PiS by ve stávající pětistranové konstelaci (tedy bez levice a bez Korwina) získalo pouze 209, a nikoli 235 z celkových 460 mandátů.
Autor je politolog.