Zápletka fanfikce vycházející z příběhu Hobita od J. R. R. Tolkiena je vystavěna na faktu, že trpaslice jsou těžko odlišitelné od trpaslíků. Kromě toho, že je Bilbo Pytlík svými společníky považován za ženu, se tak dozvíme, že vládce trpaslíků Thorin Pavéza je ženou i ve skutečnosti.
Začalo to už v jeho pohodlné noře v Kraji a mohl za to Dwalin. Pamatoval si, jako kdyby to bylo včera, jak mu vysoký rozložitý trpaslík vtrhl do domu, sjel ho pohledem a pak mu řekl: „Co to tu tak krásně voní, madam?“ Madam! Nad takovou urážkou dokázal jenom zalapat němě po dechu a pak ze sebe několikrát vyhrknout své jméno a důrazně při tom ukázat na svou hruď. Dwalin tehdy nakrčil nos a zamračil se. Jak později Bilbo zjistil, byl to jeho nechápavý škleb, a odpověděl na to jen něco, že ho těší, a pak ještě pár slov ve svém vlastním jazyce, kterému hobit doteď nerozuměl, a šel vyrabovat Bilbův stůl. Chudák Bilbo byl jeho vpádem do svého domu tak zaskočený, že se mu ani to urážející oslovení nesnažil vymluvit, protože doufal, že se trpaslík nají a pak jeho pohodlný pelech jednoduše opustí, aniž by se kdy vrátil. Jenže pak zazvonil zvonek podruhé…
A to hloupé Dwalinovo vtipkování se rozmohlo. Nejdřív ho trpaslík představil svému bratru Balinovi jako „paní Pytlíkovou“, a sotva se stačil nadít, už mu tak říkali všichni, nakonec včetně Gandalfa, i když ten jen, když ho mohli trpaslíci slyšet. Bylo dobře vidět, že se tím náramně baví, a vlastně nejen on. Nikdy neměl nic proti elfům, vždycky je toužil poznat a doufal, že se skrývají v lesích jen kousek od jeho rodné nory, jenže když i Elrond začal s tím výsměšným žertíkem a oslovoval Bilba jako ženu, nejednou zatoužil uříznout elfskému pánovi jeho krásné dlouhé vlasy a použít je jako vycpávku do polštáře. Beztak za to taky mohl Gandalf, jelikož Elrondovi cosi řekl v elfštině v okamžiku, kdy ho Thorin představil jako „pannu Bilbu Pytlíkovou“, a elf nad takovým nedorozuměním vysoce pozvedl obočí.
Thorin… ten ho tímhle žertíkem rozčiloval ze všech nejvíce. Chápal to u Filiho s Kilim, ti většinou měli máloco jiného na práci než si z ostatních tropit vtípky nebo schovávat Oinovi jeho naslouchací troubu. Bofur jim vždy zdatně sekundoval a Ori, Nori, Dori a Bombur mu byli sympatičtí bez ohledu na to, jak mu říkali, protože Bombur miloval vaření i jídlo stejně jako hobiti, tři bratři také rádi jedli a Ori navíc k tomu měl ještě takové příjemné zájmy jako vyšívání, háčkování a dokonce si s Bilbem povídal i o zahradničení, i když mu tak docela nerozuměl. Dwalin s Gloinem s ním sotva promluvili, Oin zase neslyšel ani sám sebe, takže u nich zaslechl ženský přídomek vlastně tak zřídka, že mu to ani nevadilo. Bifur nikdy neříkal nic srozumitelného a gestikulováním se rod vyjádřit nedal. Gandalf byl proradný čaroděj s podivným smyslem pro humor, to už Bilbo věděl od svého dětství. Jenže Thorin…
S ním to bylo něco úplně jiného, vždyť to byl trpasličí král. Budil dojem vznešenosti nejen díky své výšce, dlouhým, stříbrem prokvétajícím vlasům a relativně krátkému, i když pečlivě upravenému plnovousu, hlavně celá jeho osobnost, to, jak se na Bilba díval s jistou přezíravostí, a jeho chladný tón vycházející ze rtů, které se nikdy neusmívaly… To všechno se příčilo tomu, že by byl ochotný klesnout tak hluboko a nazývat Bilba ženským přídomkem, jen aby mu ukázal, jak slabý, drobný a celkově zženštilý v porovnání s trpaslíky je. Protože on nebyl! Možná nebyl svalnatý jako trpaslíci, ale na hobita z Kraje měl dobře rostlou postavu a pěkné bříško, které by každá hobitka ráda poplácala a dobrým jídlem ještě trochu zakulatila. Proto si nezasloužil, aby ho zrovna Thorin tak nesmyslně urážel, zvláště když se při nebezpečí neschovával ani neopustil žádného z trpaslíků. Bylo to nespravedlivé, rozčilující, prostě ho to nutilo být neustále naštvaný, když se s Thorinem bavil, a zvláště pokud ho trpaslík oslovil jako „madam“. Tehdy vyskakoval jako čertíček z krabičky, i několikrát užuž trpasličímu králi do tváře vmetl, že se nenechá od něj tak hloupě urážet tím, že ho označuje za ženu, ale nikdy to neudělal. Jak by také mohl?
Upozornit na jejich plytký žert přímo bylo jednoduše neslušné, museli si to uvědomit sami, jen z jeho narážek, a sami s tím, nejlépe s omluvou na rtech, přestat. Tak byl Bilbo vychován, a tak se proto také choval. To však neznamenalo, že necítil kvůli Thorinovu přístupu křivdu, která v něm stále rostla a rostla.
Nebylo vlastně divu, že jednou pohár Bilbovy trpělivosti přetekl.
***
Byl k smrti vyděšený, ale ne z výšky, ve které se vznášel na opeřených zádech, i když mu ke klidu taky nepřidala. Zdrojem jeho hrůzy byl nehybný Thorin, nesený vedle letícím orlem. Nejednou ho viděl bojovat, občas ustupovat, ale nikdy padnout na zem a neschopného se zvednout. Když to viděl, a ještě k tomu vrrka se skřetem na zádech, jak se k Thorinovi přibližuje, vzedmul se v něm strach, zlost, téměř až vztek, jaký nikdy nepoznal, a touha trpaslíka chránit třeba i vlastním tělem. Nic takového u sebe nepamatoval a ještě ve chvíli, kdy se svým mečem stál tváří v tvář Azogovi, aby tak Thorina ochránil, mu to nedocházelo. To až teď, při pohledu na bezvládné tělo, chápal, jak hluboký cit si k mrzutému trpasličímu králi vybudoval, a tento cit násobil jeho strach o Thorinův život.
Orli zakroužili nad skalním výběžkem a pak jeden po druhém klesli k zemi. Z toho svého seskočil někdy ve stejnou dobu jako kousek od něj Fili a pak i Kili, kteří se oba vrhli k Thorinovi ležícímu na zemi, kam ho právě jeho orel opatrně složil. Bilbo k němu také vykročil, jenže byl málem sražen Dwalinem a po něm i Gandalfem, který přes něj bez povšimnutí máchl svým rukávem a vrhl se k Thorinovi. Ostatní trpaslíci následovali hned vzápětí. Jeden za druhým seskakovali z orlích hřbetů ještě dřív, než ptáci stačili klesnout dost nízko, aby to bylo bezpečné, a mířili ke svému králi, aby ho obklopili. Jejich tváře byly plné strachu a obav, stejně silných, jako kdyby čekali u lůžka někoho ze své rodiny.
Bilbo si náhle opět připadal nepatřičně, proto raději zůstal stát v pozadí a jen natahoval krk, aby viděl, co se s Thorinem děje. Čaroděj se nad ním skláněl a cosi šeptal, neznatelně, takže to nemohlo zachytit ani hobití ucho, určitě to však bylo zaklínadlo. Asi něco pro uzdravení, protože jen co dokončil poslední dvě slova, Thorin se prudce nadechl a doširoka otevřel oči. Nastal všeobecný jásot, zvláště hlasitý od Kiliho, který s výkřikem objal svého bratra, pak popadl Thorinovu ruku a políbil její hřbet. Tehdy ho Thorin odstrčil a vypadalo to, že se kolem sebe rozhlíží, jako kdyby někoho hledal.
„Půlčík?“ dolehlo k Bilbovým uším velmi jasně.
„Je naživu. Zdravý a naživu, Thorine,“ ujistil ho Gandalf a s úsměvem zvedl pohled k Bilbovi, aby k němu zároveň pokynul hlavou: „Tam stojí.“
Oči barvy půlnoční modři se na něj upřely, jak Thorin dostatečně otočil hlavu a pohlédl jeho směrem. Přísahal by, že v nich viděl vepsanou úlevu a radost, že ho vidí. Pocit, jaký mu ten pohled trpaslíkových očí přinesl, byl stěží popsatelný. Jakési hrdé teplo rozpínající se v jeho hrudi, a srdce se mu prudce rozbušilo, až měl najednou dojem, že by mu mohlo klidně vyskočit z hrudníku ven. Nikdy za celý svůj život nebyl sám na sebe tak pyšný jako právě teď. Ani když se svými rajčaty vyhrál první místo v zahrádkářské soutěži.
„Vy… půlčíku,“ vydechl Thorin, jak se trochu ztěžka zvedal, a udělal k němu první vrávoravý krok.
Hobit přece jen trochu strnul, když se k němu začal vysoký trpaslík přibližovat, ale úsměv, který se mu sám od sebe vloudil na tvář, nezmizel, jen se stal trochu méně jistým. V duchu se sám sebe ptal, co přesně teď Thorin plánuje.
„Říkal jsem, že to nezvládnete,“ promluvil konečně trpasličí král a svou první větou Bilbovi docela vyrazil dech. „Tvrdil jsem, že mezi nás nezapadnete. Že budete jenom přítěží, která nás bude brzdit v cestě, a že se o vás budeme muset starat.“
Bez hlesu, rty trochu otevřené, stál a sledoval trpaslíka, který nad ním stanul a shlížel na něj se stejným chladem jako vždy, a nevěřil svým uším. Jednoduše nemohl uvěřit, že Thorin něco takového říká, jen chvíli po tom, co se postavil skřetům, aby ho chránil.
„Neříkal jsem to?“ zeptal se Thorin vážně, načež jeho oči náhle zjihly a natáhl se po Bilbovi. „Přísahám, ještě nikdy v životě jsem se tak nemýlil,“ dodal měkce a prudce k sobě hobita přitáhl.
Na vřelé objetí, kterého se mu dostalo, dokázal reagovat ještě méně než na předešlá slova. Několik tepů srdce zůstal strnulý, než konečně zvedl ruce a položil je na Thorinova rozložitá záda. Jeden dlouhý nádech zvláštní vůně, kterou nepřekryl ani pach krve, a pak si se zavřenýma očima složil tvář na trpaslíkovo rameno. Vychutnával si ten okamžik plnými doušky, dokud se od něj Thorin neodtáhl a nepohlédl mu velmi vážně do očí.
„Děkuji,“ řekl a jeho ruka doputovala na Bilbovu tvář, „a jsem ti vázán životem, sestro.“
Nevěřícně zamrkal. To se snad musel přeslechnout.
„Sestro…? Co?“ vydechl ze sebe rozechvělým hlasem, ale ne od dojetí nebo štěstí, nýbrž zlosti, která v něm plánovala vybuchnout, a sevřel jednu ruku v pěst.
Thorin vážně pokývl.
„Nabídnout v bitvě svůj život za život jiného tvoří dluh. Nerozlučné pouto. Má čest bude zachována jen tehdy, pokud ti splatím stejně. Až nadejde čas dluh splatit, sestro, přísahám na své jméno, že stanu po tvém boku,“ pravil Thorin vážně a přitiskl si ruku na srdce.
V ten okamžik se v Bilbovi cosi zlomilo, konečně. Bylo to pro něj příliš, poslouchat, jak mu Thorin slibuje věrnost, zatímco si z něj tropí žerty.
„Jak se opovažujete?“ vykřikl rozzlobeně a zamával rukou tak prudce, až před ním překvapený trpaslík ukročil dozadu. „Jak jste se mohl opovážit?“
„Já nechápu, co…“ načal Thorin, jenže Bilbo ho nepustil ke slovu.
„Zachránil jsem vám život! Postavil jsem se mezi vás a obrovského bílého skřeta na ještě větším vrrkovi! Myslel jsem, že tam umřu pro vás, jen abyste měl chvíli času se zvednout, a vy… vy… vy mě tu urážíte tím… tím… hloupým, plytkým žertem, jako kdyby…“ mával vztekle rukou a postupoval kupředu, čímž kupodivu nutil couvat nejen Thorina, ale i ostatní trpaslíky, kteří jeho záchvat vzteku sledovali s doširoka otevřenýma očima plnýma šoku a někteří dokonce s pusou dokořán.
„Nechci za záchranu vašeho života nic víc než jenom trochu úcty! Jen to, abyste mě přestal urážet. Nepotřebuji… nepotřebuji žádné sliby věrnosti, prostě přestaňte naznačovat, že jsem slabý… a… a zženštilý nebo… Já nevím, co tím vlastně zrovna vy myslíte!“ rozhodil rukama od sebe. „Když to dělá Kili s Filim, tak to chápu. Jsou to ještě děti, i když, bohové vědí, budou asi starší než já. Chápu to u tohohle šaška,“ ukázal na Bofura.
„Mě?“ napodobil zmíněný trpaslík jeho pohyb a také si ukázal prstem na hruď. „Co jsem udělal?“ pípl polohlasně, čemuž nikdo stejně nevěnoval pozornost.
„A je mi jedno, co si říkají tihle tři,“ máchl rukou k Dorimu, Norimu a Orimu. „A se zbytkem občas sotva promluvím. A Balin… kdo by se mohl zlobit na Balina, ale… ale vy!“ ukázal na překvapivě stále mlčícího Thorina, který ho sledoval s prázdnou tváří, v níž byla jen mírně vidět stejná nechápavost jako u ostatních. „Jste král, měl byste mít rozum a umět se chovat. Máte mít alespoň tu slušnost přestat si ze mě tropit žerty, když mi děkujete za záchranu života!“ vyplivl poslední větu a hluboce vydechl. Na prsou ho pálilo z toho, jak křičel z plna plic stále ještě podrážděných kouřem, a dlouze a hluboce dýchal, jak se snažil uklidnit.
Thorinův výraz v odpověď na jeho dlouhé vyznání ztuhl v dobře známou bezvýraznou masku a jeho hlas, když vzápětí promluvil, byl chladnější než ve sněhu ležící ocelová dýka.
„Daroval jsem vám své díky a odpřisáhl svou věrnost tak upřímně, jak jen leží na mém srdci, jestli to není dost, má paní, pak se hluboce omlouvám.“
Tady už opravdu přestávala všechna zábava a v hobitovi kypěla žluč, až ji cítil na jazyku. Se vší tou zlostí postoupil kupředu k Thorinovi, neohroženě a se zády rovnými.
„Já. Nejsem. Paní!“ vyslovil každé slovo jednotlivě, jasně, zřetelně tak, že i hloupý by to pochopil, a tak hlasitě, že to musel slyšet hluchý. A taky že slyšel, podle toho, jak sebou Oin trhl.
„Dáváte tedy přednost oslovení ‚slečna‘?“ zeptal se vlídně Balin, který jako vždy zachraňoval situaci a nedovolil již nadechnutému Thorinovi, aby Bilbovi odpověděl.
Hobit k němu pomalu obrátil hlavu a podíval se na něj. Neviděl v jeho obličeji žádnou stopu po tom, že by žertoval, přesto to nemohl myslet jinak než jako vtip. Bilbovy rysy ztuhly do stejně nečitelné masky, jakou uměl předvádět trpasličí král.
„Tady už končí všechna zábava. Opravdu,“ řekl pomalu a zvedl prsty do štipičky těsně vedle svého obličeje. „Teď se mi všichni dívejte na rty a velmi pečlivě poslouchejte…“
„Co říkala?“ zeptal se v tu chvíli Oin.
„Že máš držet pusu a poslouchat,“ zavolal na něj vedle stojící Bofur.
„Ahá!“
Bilbo zamrkal, dokonale vyvedený z míry tímto krátký rozhovorem, rychle se ale potřesením hlavy vzpamatoval a vrátil se alespoň částečně k tomu, co chtěl předtím tak dramaticky říct.
„Jak říkal Bofur, teď buďte zticha a dobře poslouchejte. Posloucháte?“ zeptal se a všichni trpaslíci, kupodivu včetně Thorina stojícího s bojovně složenýma rukama, mírně přikývli. „Dobře, takže… Já nejsem žena a nejsem zženštilý a nechci, abyste mě oslovovali, jako kdybych žena byl. Už nikdy. Je to jasné?“
(…)
„Nevěřím. Promiňte mi, ale prostě stále nevěřím, že by si mě někdo mohl splést s ženou,“ sjel všechny pohledem. „Nejsem svalnatý jako trpaslík a nenosím vousy až na břicho, ale rozhodně nevypadám jako žena.“
„Naše ženy mají také vousy a některé si je holí. Pak vypadají docela jako vy,“ zahučel Dwalin, tedy ten, který stál za celým žertem.
„Dobře, možná mají vaše ženy vousy…“ zopakoval nejistě, protože představa vousaté ženy ho trochu znepokojila, doposud ho totiž nic takového nenapadlo, „ale určitě nevypadají jako muži. Musí být… ženské,“ naznačil neurčitě rukama před sebe, jako by tam měla být prsa, ale jenom velmi krátce, bylo to totiž hodně neslušné gesto pro dobře vychovaného hobita, jako byl Bilbo. „Rozdíl je vidět na první pohled. Já bych kupříkladu trpasličí ženu jistě poznal,“ prohlásil naprosto přesvědčeně.
„Vskutku?“ zeptal se Gandalf a vytáhl obočí vysoko nahoru.
„Ano,“ kývl rázně.
„V tom případě, Bilbo, jsou tady s námi nějaké trpasličí ženy?“ otázal se čaroděj podruhé.
Nepotřeboval si to pohledem ani kontrolovat, strávil s trpaslíky už kolik měsíců a věděl velmi dobře, že jsou to všechno muži.
„Ne, ovšemže nejsou,“ odfrkl si pohrdavě; jak by se taky mohl nechat nachytat na takovou chabou léčku a třeba jenom zaváhat ve svém přesvědčení.
„A jste si tím tak jistý?“ naklonil čaroděj hlavu trochu na stranu.
„Tím jsem si naprosto jistý. Žádný z těchto trpaslíků není žena.“
„Já jsem,“ ozval se Thorin klidným hlasem.
„Vy jste co?“ zeptal se Bilbo nechápavě a podíval se na trpaslíka, který měl stále ten samý neurčitý výraz.
„Já jsem to, co by vaše rasa nejspíš nazvala ženou,“ rozvedl Thorin svou odpověď.
Bilbo zamrkal, nechápavě a překvapeně. Téměř tomu, co Thorin řekl, na okamžik uvěřil, vždyť zněl tak důvěryhodně, ale přece jen Bilbo nebyl hloupý hobit a nenechal by se nachytat. Zlehka se zasmál a zakroutil hlavou.
„Téměř jste mě napálil… Opravdu, takhle obráceně je to docela zábavné,“ připustil s pobaveným úsměvem. „Ale jistě si nemyslíte, že vám budu něco takového věřit? Jste přece král pod Horou, ne královna.“
„Ano, jsem potomek Thráina a ten, kdo svrchovaně vládne Ereboru a všemu, co k němu náleží. Jen já sám, nikdo jiný, a k tomu, abych vládl, není třeba ničeho víc než mě samotného. V obecné řeči se pro takový status nejlépe hodí označení ‚král‘, to ale neznamená, že jsem mužského pohlaví… podle vašich měřítek,“ dodal Thorin, nezdálo se ani tak se studem, jako spíš váhavě kvůli neschopnosti pochopit, o čem mluví.
To, jak na svém prohlášení trpaslík trval, Bilba dost zviklalo v jeho přesvědčení. S čímsi jako prosbou o pomoc se rozhlédl kolem sebe. Žádné pomoci se mu samozřejmě nedostalo, jen zahlédl, jak se od něj Ori úplně odvrací a s hlavou svěšenou, ruce opřené o stehna, zhluboka dýchá, zatímco ho jeho dva bratři utěšují. Nechápal, co to má znamenat, a rozhodně nad tím teď nehodlal přemýšlet. Byl v počínajícím šoku, protože možná… začínal být ochotný uznat, že se možná mýlil, a to uvědomění bylo víc než jen znepokojivé.
„Ne… Dobře, to prostě ne,“ obrátil se zpátky k Thorinovi a cítil, jak při tom jeho tvář opouští barva. „Vy… vy nemůžete být žena. Viděl jsem vás bojovat se skřety a gobliny a vrrky. Balin říkal, že jste se živil jako kovář!“ mávl rukou ke starému trpaslíkovi. „Nejste žena, nemůžete být.“
„Jsem trpaslík, který je schopen počít, odnosit a porodit dítě, to je, alespoň v lidské kultuře a u lidské rasy, definice ženství,“ řekl Thorin bez sebemenšího uzardění nebo snad i nepohodlí. „Jestli je to u půlčíků stejně jako u lidí, jsem i podle vašeho chápání žena.“
„Vy jste… ne to… žena… ech.“
Sám nezjistil, co vlastně chtěl říct, protože ho obestřela milosrdná temnota mdlob.
(…)
V jejím postoji byla vidět stejná majestátnost jako dřív a tváře trpaslíků, ke kterým předtím promlouvala, se také nezměnily. Stále v nich byla vidět oddanost, s jakou na Thorina nahlíželi od prvního okamžiku, kdy je Bilbo poznal, a on sám… musel přiznat, že to vidí stejně, ba ho uchvacovala její síla ještě víc než předtím. V Kraji se daly těžko najít ženy, které by byly skutečně silné a nezdolné, takové, jakou si pamatoval svou vlastní matku. Odvážné a ochotné chtít víc než jen manžela, kterého mohou vykrmovat, dokud nemá bříško, že ho sotva obejmou. Přesto, on si přesně takovou ženu vždycky přál, a možná právě proto se nikdy neoženil. Nikdy takovou ženu nepotkal, jednoduše nebyla k mání, ale teď tu byla Thorina, která byla nejen taková, ona vlastně byla ještě odvážnější, ještě nezdolnější, ještě cílevědomější a silnější, než si vůbec Bilbo kdy ženu dokázal třeba jen představit. Byla prostě…
„Ona je vlastně… úžasná,“ vypadlo z něj polohlasně a bylo to určené jen pro jeho uši, proto překvapeně nadskočil, když po svém boku uslyšel Gandalfův hlas.
„To bezesporu je, na měřítka jiných ras i trpaslíků. Je to skutečně vládce nebo, chceteli, královna Ereboru. A v letech svého mladistvého rozkvětu byla považována za jednu z nejkrásnějších žijících trpaslic,“ dodal s úsměvem, jen tak mimochodem a zároveň trochu důvěrně. „Byla opravdu velmi pohledná i podle lidských měřítek, i když si ji všichni pletli s mužem.“
„Stále je krásná,“ ohradil se proti čarodějovým slovům, aby Thorinu chránil, načež si uvědomil, co řekl, a zrudly mu konečky uší. „Chci říct… neznám trpasličí měřítka krásy, jen… stačí mi pohled na ni, abych věděl, že je vysoká a velmi rozložitá a má zajímavou barvu očí a lesklé vlasy. To je všechno… ryze objektivně… krásné. Ne?“ zvedl ke Gandalfovi hlavu.
„Bezesporu ano,“ přitakal čaroděj, poplácal ho s úsměvem po rameni a obrátil se k odchodu.
Zanechal tak Bilba osamoceně sledovat Thorinu stojící v západu slunce. Její vlasy se jemně vlnily ve vánku a paprsky ozařovaly její do dlouhé kožešiny oblečené tělo. Vypadala jako ztělesněné odhodlání. A jak ji tak sledoval, prostě mu přišlo na mysl, jestli mají všechny trpaslice rády květiny.
Lanevra (nar. 1981) je autorka fanfikčních povídek. K jejich tvorbě ji inspiroval především povídkový archiv Fantasmagorium a zde působící fanouškovské sdružení Řád hříchů Severuse Snapea. V jejích povídkách se objevují příběhy ze světa Star Treku, Harryho Pottera, Avengers a mnoha dalších, často v kombinaci s okrajovými tématy, jako jsou nekrofagie nebo Mpreg (mužské těhotenství). V současnosti se nejvíce věnuje psaní povídek inspirovaných knihou a filmem Hobit. Kromě toho se zabývá cosplayováním (vytvářením a předváděním kostýmů). Její specialitou je fem!cosplay, tedy kostýmování ženských verzí mužských postav. Svou tvorbu publikuje na stránce lanevra.wordpress.com.