Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova

1

Dobrý den, jsem první román. Proč je nás tu, románů, tolik? Přece aby se náš autor dostal do nějaké knihy rekordů. A taky proto, aby mu to co nejrychleji vydali. „To je román?“ ptá se s nadějí každý nakladatel.

„Kdyby jenom román!“ hrdě, dokonce domýšlivě odpoví náš autor. „Mám tu hned celých čtrnáct románů.“ Přece nebude odpovídat: „Román jako forma zastaral spolu s industriální společností a způsobem výroby, a plní proto reakční, inertní roli.“ Přece nebude říkat, co si opravdu myslí. To by z toho nebyl románek s nakladatelem a vy byste si čtrnáct románů nepřečetli. Takový podvod v mezích slušnosti.

Aby to byla beletrie jaksepatří, chybí tu nějaké hloupé přirovnání, něco jako čtrnáct bran, které vedou pryč z Římské říše. Pokud to máte rádi, jako by tu bylo.

2

Jsem román o paprscích, které probouzejí neukojitelný hlad. Ozářený se k smrti přejídá vším, co mu přijde pod ruku. Teroristé paprsky míří na známé, přesněji „vlivné“ lidi a nejprve ničí jejich image a rozum a potom likvidují celý jejich život. Paprsky neukojitelného hladu vycházejí z přístroje – bulimátoru. Jedná se o zařízení nasávající hlad čtrnácti tisíc, kteří na Zemi každý den umírají vyčerpáním. Veřejné a odporné obžerství je proto pro každý případ mezi elitou společenskou normou, aby se ozáření navenek nelišili od normálních, aby se v posledních dnech svého života cítili plnohodnotní. Se sportovní štíhlostí je amen. V módě jsou falešná břicha, a dokonce tváře s uměle napumpovaným lidským tukem. Solidarita s hynoucími se projevuje v nepřetržitém společném hodování. Za jedním stolem – zní přibližný název.

3

Jsem román o tom, jak klukovi e­mailem chodí odkazy, kliká na ně a tam se popisuje celý jeho život za uplynulých čtyřiadvacet hodin, včetně všelijakých intimních úkonů, na které nejsou svědci, dokonce i sny a myšlenky. Někdo ho tudíž sleduje. Kde byl. Co dělal. O čem přemýšlel. Sleduje ho doopravdy. Uvnitř i zvenčí vidí všechno. Kluk chápe, že ve vztahu k těm dvěma, „uvnitř“ – „zvenčí“, existuje nějaká třetí pozice. Kdosi je stejně tak třetí ve vztahu k „já“ a „ostatní“. Taková dějová osnova dovoluje vyprávět jeho viditelný i neviditelný život prostřednictvím zmíněných odkazů. Odkaz přichází v podobě krajkové skvrny – kresby, kterou kluk rozklikne a dostane se na „svou“ stránku. V té složité skvrně (hrdina jí říká „blur dorazil“) každý den vidí něco jiného – jednou lebku s křídly, jindy otevřenou rakev nebo zubatou vagínu. Zdá se mu, že ta skvrna je janičáry rozervaný koberec, na němž byla vytkána pravdivá mapa rajské zahrady. Ten sen se samozřejmě okamžitě dostává na „jeho“ stránku s jízlivými poznámkami třetí síly.

4

Jsem román o tom, jak do bohaté sekty, která věří v přesidlování duší, přichází mladý muž a tvrdí, že je duší zakladatele kultu, který zesnul před dvaceti lety. Samozvanec požaduje, aby mu předali všechny peněžní účty i řízení církve. Skvěle projde všemi prověrkami, a když stane v čele kultu, ukáže se, že je jen přítelem agenta federální bezpečnosti, který o těch sektářích ví všechno. Ukazuje se, že i sám zakladatel kultu byl agentem těch tajných služeb. Všichni jsou tedy na svých místech, dokud máme na světě služby.

5

Jsem román o mimozemšťanech, kteří tajně přistáli na Zemi s jediným cílem: ukrást Malevičův Černý čtverec. Zpočátku se ho snaží v tichosti koupit od banky, které mistrovské dílo patří, a aby si toho nikdo nevšiml, chtějí ho vyměnit za přesnou kopii. Banka však požaduje spoustu peněz, a když je dostane, nedá humanoidům Čtverec, ale podstrčí jim onu kopii a požaduje pak ještě jednou tolik, že to na celé planetě vyvolá hyperinflaci. Nikdo nechápe, kde se v takovém množství vzaly peníze nerozeznatelné od opravdových. Nikdo neví, že bankovky tisknou uvnitř létajících talířů. Burza se otřásá. Mimozemšťanům brzy dojde, že je vyšplouchli, a vrátí se pro originálního Maleviče. Jsou teď vůči lidem naladěni velmi agresivně. Mezi lidmi už všechno vyplulo na povrch – novináři odhalili pravdu. A ty nejextremističtější lidové vrstvy vyhlašují mimozemšťanům válku za náš Čtverec, zatímco vlády jsou odhodlány obrazu se vzdát, dočasně ho darovat „ve jménu bezpečnosti a meziplanetárního přátelství“, když se jim tak líbí. Na pozadí světové partyzánské války s přivandrovalci zaznívá, že Černý čtverec znázorňuje černý prapor ruských anarchistů, s nimiž se Malevič přátelil v roce 1918, nebo zobrazení Káby v Mekce, neboť před muslimským „abstraktním“ uměním se malíř vždy skláněl.

6

Jsem román o tom, jak byl přece jen vynalezen stroj času, cestovat časem však neumožňoval, to by zničilo veškerou skutečnost, umožňoval ale sledovat na obrazovce jakoukoli epochu a jakékoli místo. Tak jako v supermarketu vidí ochranka všechno přes kamery. Život lidí budoucnosti se zastavil, proměnil se v jednu velkou reality show. V sledování cizích životů. X se zamiluje do Y, která žila před sedmi sty lety, a sleduje ji od útlého dětství. Nezamiluje se však jen tak, postupně si X uvědomuje, že se na Y dívá rád, jen když sám všemi póry cítí něčí neustálý pohled. Kdosi z pozítří, ještě nenarozený, je zamilovaný do X a dívá se na jeho život, přestože jeho život je jen sledování Y. Očistné plameny inkvizice líbají kolena Y a odrážejí se na zdech tisíce pokojů v mnoha staletích.

7

Můj pracovní název zní Ve stínu. Slunce svítí třikrát intenzivněji a lidé před ním utíkají, aby žili jen v noci, přestože země je víc a víc pouští. Pod zemí se schovává druhá lidská rasa, ochlazuje život elektřinou. Třetí žije u moří v uzavřených domech­baňkách s tmavými skly. Podzemní rasa – „krtkové“ – se zmenšila a shrbila. Z mořské jsou téměř ryby. Jen utíkající se nám stále ještě podobají a čekají, že slunce zeslábne. Jako první vymřou utíkající. Říká se jim „stín“ neboli „janové“. „Stín“ svůj útěk vnímá jako hrdinský čin a službu, jako vykoupení všech předchozích lidských hříchů. „Ryby“ neboli „salomé“ jsou náchylné k hrám a hysterickým záchvatům, skrývají svůj strach v extázi. „Krtci“ neboli „herodové“ se pohřbívají stále hlouběji, jsou srostlí s rodnou půdou, mají rádi zem. Když se slunce utiší, utíkající „stíny“ už nežijí, „ryby“ zešílely a změn si nevšímají, „krtci“ se zahrabali příliš hluboko, navíc i takové slunce jim, „herodům“, teď zničí celou strukturu, zmutovali a na povrchu nevidí.

8

Můj pracovní název zní Šoustající čerti.

Milí bratři, věřte mi,/ jsou šoustající čerti na zemi./ Pokud budeš hodně vědět,/ před těmi čerty neunikneš.

Kvůli téhle nevinné říkance začínají vulgárního básníka krutě pronásledovat. Ukazuje se, že tyhle bytosti navštěvují každého, kdo v jakékoli oblasti dostal přístup k nezvratnému rozhodování, a jebají ho do všech otvorů. Ti šoustající čerti pak přicházejí každý rok ten samý den a dělají svou práci, ať je člověk kdekoli, ať obědvá s kýmkoli. Na tom stojí solidarita pánů světa. Básník nic nevěděl, napsal to jen tak, intuitivně, když zkouřený poslouchal P­Orridge. Je to skutečný básník, jeho verše vyjadřují světový problém, obcházejí osobní touhy. S potěšením si mě přečtou všichni zastánci teorie spiknutí i lidé vzdálení rozhodování, vždyť nakonec neponižují ani tak je, ale právě ty, kdo ponižují.

9

Můj předpokládaný název zní Zvláštní program. Patetický začátek: „Píšu si tenhle deník, protože pořady z vyhraného programu se nenahrávají na video. Moje video je v pořádku. Hlava taky. Na zvláštním programu je zkrátka nějaká mně nejasná překážka. Nenahrává se ani zvuk na diktafon. Ještě nevím, zda budu psát hned během sledování (škoda, že tam nejsou přestávky na reklamu), nebo potom, zpaměti, to nejdůležitější. To nejpodivnější. Uvidíme. Píšu výhradně pro sebe, abych se jednou mohl snadněji zorientovat a znovu v duchu zvážit, co jsem viděl. Přesněji, co mi ukázali. Nemyslím, že budu někomu tyhle zápisky dávat číst. I když přece nevím, co konkrétně tu bude zítra napsáno. Musím jednoduše natáhnout ruku k ovladači a zmáčknout číselnou kombinaci.“

Obyčejnému člověku tohle vysílání vyhrála satelitní anténa. „Kolik nás je?“ ptá se. „Kdo se ještě dívá? Proč právě tohle?“ „Promiňte, nemáme právo podobné věci zveřejňovat,“ odpověděli v kanceláři po telefonu. „Jestli chcete, vypneme to.“ „Po vypnutí vás k nám, pane, už nejspíš nepustí ochranka. A ještě spíš vůbec nenajdete naši kancelář, nikoho zatím nenapadlo hledat nás tam, kde jsme.“ Hrdina vypnutí odmítne. Pozve přátele, aby se pokochali. Když se ale podívají, začnou se hrdinovi vyhýbat, jako by byl nakažený něčím nedobrým. Už nikdy nepřijdou. Čí je to experiment? Tajných služeb? Mimozemšťanů? Světové zednářské vlády? Taková dějová osnova mi umožňuje použít ta nejpodivnější místa z deníků jako převyprávění pořadů zvláštního programu. Hrdina najde na internetu „klub vypnutých“. Porovnávají si dojmy, zápisky, vzpomínky, ale za nic se nechtějí jít k hrdinovi dívat, bojí se, že teď je to trestné.

Jeho první pořad na zvláštním programu byl téměř neškodný. Ukázalo se, že Mozarta ne­­otrávili kvůli tomu, že prozradil nějaká zednářská tajemství (Kouzelná flétna), ke kterým přišel v lóži, ale kvůli jejich volnému výkladu. Nikdo ho neotrávil. K otravě v takových případech dochází samo sebou. Je to normální reakce organismu na zločin proti vlastnímu smyslu. Ostatně film o tom téměř nebyl, pojednával o biochemickém mechanismu neodvratného trestu. O nezvratnosti reakce. O molekulárních podrobnostech vnitřního tribunálu. Vystupovali v něm lékaři, odvolávali se na mikroskop. I to je zárodek románu, uděláme z něj však vnitřní ozdobu – pořad zvláštního programu.

Když hrdina nakonec najde jejich kancelář, dostane novou výhru. Stane se spolupracovníkem zvláštního programu, i když stále nechápe, co to je a odkud se to bere. „Máte budoucnost autora celého cyklu pořadů.“

Závěr: „Zvláštní program začíná předem určovat můj život. Vcelku se mi to líbí. Snazší, úspěšnější, zajímavější. Jen nevím, k čemu to přivede. Tím je to ale ještě zajímavější. Předem si slibuju, že potom nebudu ničeho litovat.“

10

Jsem román napsaný jménem démonů, cestovatelů lidmi. Možný název zní Gog and Magog. Lidé jsou pro ně vnější, málo pochopitelné a málo zajímavé články řetězce, po němž se pohybují ke svému energetickému centru, k jediné reálně existující osobnosti. „Říkáte nám…“ mohl by pronést některý z nich, s lidmi však nekomunikují, lidé jsou zkrátka dopravní prostředek, který je veze k cíli. Mohou se uhnízdit v každém. Okolí takové uhnízdění v člověku identifikuje jako vysoké šílenství, genialitu a odchod démona vede k tragické smrti nositele. „Stroj, do něhož jednou nasedli, už bez majitele nedokáže jet.“ Dvanáct svržených vědomí­těl je nejkratší cesta k Jedinému. „Jsme virus a jediné ospravedlnění bytí vašich těl­nositelů.“ „Pokud neexistujete kvůli nám, proč tedy?“ „Nemáme těla, máme však plány.“ „Nemáme vzpomínky, máme osud.“ „V tomto románu se nakonec ohlásíme otevřeně. Být použitými, stát se naší obětí, to je to nejlepší, co se vám může přihodit, to je jediné předurčení celého vašeho druhu. Vytáhli jsme vás z opic, abychom se ve vás pohybovali k Jedinému. Vy se však stále bráníte. Nikam vás nevedeme. Sami jdeme skrz vás. Jste náš dopravní prostředek, nic víc.“ Mystika, chcete­li, s politickým podtextem. „Přitom když nás rozdělí, jsme váš naprostý opak. Zuby nehty se držíte svého bytí, prodlužujete si život léky, trváte ve svých dětech, nebo se dokonce zmrazujete na lepší časy. My děláme všechno pro to, abychom se zbavili svého bytí, přítomnosti, existence, abychom přerušili tuhle nemoc, vyléčili se z každé reality, omezili svou činnost a přišli o každé místo, až dosáhneme Jediného a shoříme v jeho sféře vlivu. Když pácháte sebevraždu, vzdáleně se nám podobáte, ale každá vaše sebevražda je jen naší „ozvěnou“, ozvukem naší přítomnosti ve vás, koncem obalu, v němž jsme strávili nějaký čas. Proč vás potřebujeme? Abychom absolvovali celý řetězec. Pro nás je téměř stejně těžké přestat existovat jako pro vás prodloužit život. Kdo to projde od do, zmizí odsud a nikde se neobjeví. To je naše mystérium ve jménu absence.“

Démoni vyprávějí své příběhy, v nichž je s jistou námahou možné rozpoznat všechny zvratové momenty lidských dějin. Jednou si vás démon vezme jako dítě nebo holku v tanci, položí si váš zátylek do dlaně, chytne vás kolem pasu a odtrhne od země. Už nemůžete udělat nic, protože se vám dívá do očí a krouží ve vás. Když se to nestane, žili jste zbytečně, nikdy jste nepřišli vhod.

11

Román Atentát. Sektáři se chystají zastřelit­otrávit hvězdu na turné. Domnívají se, že když hvězda (hraje na těremin) na koncertech máchá rukama, jsou z toho nejen zvuky, ale i řada jiných špatných událostí, které přibližují celkový finiš. Myslí si to i hvězda, vlastně je vskrytu strůjcem té víry. Prozradil své holce tajemství, že hudba je jen krytí pro gesta­rozkazy, a od holky se to dozvěděli sektáři a začali srovnávat: mávnutí rukou – výbuch, lusknutí prsty – atentát, zemětřesení – rána pěstmi ve vzduchu. Nakonec ho přesvědčí, aby toho nechal. A dokonce se tajně pokál. Odvezou ho do svého chrámu. Naposledy vystoupí na scénu. Neovládne se. Rukama zvedne takové tsunami, že ten den prohlásili za rekordní co do počtu katastrof. Po koncertě ho, absolutně šťastného, zabijí. Je nesmírně uctivý, unavený a klidný. Nebrání se. Zanechá po sobě dopis, kde všem všechno vysvětluje. Tichá, dokonce laskavá poprava. Druhý den po jeho smrti klid nenastává. Katastrofy pokračují. Holce hvězdy dochází, že to všechno o gestech si vymyslel, poprava byla tudíž zbytečná. Sektáři mají jiný názor: na světě je zkrátka ještě někdo jiný, kdo udílí zlé rozkazy, a je třeba je všechny najít a zneškodnit přesvědčením nebo popravou.

12

Můj přibližný název zní Ruské safari. Budoucnost: kdo mohl­chtěl odsud, odjel, zůstali jen praví milovníci země, přesněji lesa. ­Yankeeové sem jezdí na lov „vousáčů“. I Bill se sem vypravil, zůstal v lese, znovu od začátku vymyslel pravoslaví, vodku, písničku o ztracené hlavě a nakonec se přidal k „vousáčům“. Nepřemýšlel, kde se berou, teď už to věděl: jsou to lovci, kterým se tak zalíbil život v lese, že se rozhodli stát kořistí. Krajina si bere své. Tajga hypnotizuje. Ale to hlavní! Bez čeho by to nebylo ono. Bill se v tajze seznámil s mimozemšťany. Seznámil s nimi i manželku, když ho po roce, co se nevrátil do práce, našla a snažila se ho přimět k návratu do New Yorku. Myslící přivandrovalci z jiných světů – jsou vlastně mikroskopické diamanty. Bill je mimochodem poznává i bez zvětšení, oči má jak Leskovův Levák. Po výbuchu tunguzského meteoritu jsou těmi diamanty posety všechny ruské lesy. Jsou jedním z mnoha důvodů mutace na „vousáče“, ačkoli žádný z důvodů není hlavní. „Vždyť oni ale mlčí?“ ptá se opatrně Billova manželka, paní Smithová, když si přivandrovalce prohlíží přes tlusté sklo. „Mlčí,“ rozčiluje se Bill (jméno si změnil na Byl Bylovič), který nakonec pochopil, že tahle žena z vrtulníku nikdy a za žádnou cenu nemohla být jeho manželkou a kdovíproč ho klame. „Podívej!“ křičí. „Třpytí se!“ Byl Bylovič se otáčí a odchází do houští. Vidí, jak moudře a štědře se třpytí všude, na každém kmeni, v každé louži, pod každým drnem. „Když už jsem se dostala do téhle vzácné lovecké oblasti,“ rozhodne se paní Smithová, která nakonec pochopila, že tenhle tvor, který jí připomíná faulknerovského medvěda, nikdy a za žádnou cenu nemohl být jejím manželem. Nejspíš za to může fenomén falešných vzpomínek, které občas vyvolává nové antidepresivum, jež užívá. Připraví pušku k výstřelu a vystřelí do zad šramotících v křoví. Koneckonců lék i lékaře, který ho předepsal, je možné dát k soudu.

13

Pracovní název Antiikona. Hrdina se s nimi seznamuje, když za ně v autobuse zaplatí pokutu. Vrací se z výstavy kamaráda, ze kterého se stal malíř, a lituje vlastního života, požraného „okolnostmi“, v tu chvíli slyší jejich téměř filosofický rozhovor s revizorem, ohledně toho, že je hloupé požadovat stejné jízdné od těch, kdo jedou v naprosto různých záležitostech na různé adresy. Když se s podivnou společností spřátelil, bylo mu veseleji, došlo mu ale, že jsou to teroristé, kteří bezdůvodně drží město v hrůze a nediktují si žádné požadavky. Jmenují se Sal, Ber, Jon a Roš. Mění pohlaví a povahu podle situa­ce. Když noví známí pocítí k hrdinovi důvěru, odvedou ho k Alichně, dívce, která bydlí na chatě s maličkým madagaskarským lemurem. Přestože lemur neumí mluvit, má Alichnino vědomí pod naprostou kontrolou. Alichna maluje tmavou ikonu s nepochopitelným výjevem. Předpokládá se, že to lemur řídí mistrovské dílo. Hrdina má podezření, že ikona je namalována krví, nemůže však přijít na to, čí. O antiikoně, na níž je kdovíco, se mu začíná vtíravě zdát, vidí ji ve všech okolních skvrnách, loužích, mracích a stopách. Ukazuje se, že teroristé pracují pro opice a proti lidem, odsud pramení nejasnost jejich motivů. Opice mají velkolepou budoucnost, ale v minulosti musí neustále udržovat důvody právě takových vlastních dějin. Hrdina se v transu dostává do budoucího opičího města, které se podobá nekonečnému pestrobarevnému koberci symbolů a znáčků. Nikdo tam nemluví, všichni spolu komunikují velmi složitými gesty. Kdysi je lidé v rámci experimentu naučili jazyk hluchoněmých a komunikovat pomocí obrázků, a to odbrzdilo evoluci. Hrdina vidí sebe jako mumii, leží v jejich muzeu a teprve tehdy pochopí všechna mlhavá Alichnina proroctví o posmrtném uznání v jiném světě. Z mumie vysáli veškerou krev pro antiikonu. Opice konejší jeho stesk po lidské minulosti a zasvěcují ho: realita je jen rytmický třas, vibrace absolutních, a proto neexistujících geometrických obrazců. Vychýlení na jednu stranu – člověk, na druhou – opice. Vychýlení na jednu – on, na druhou – ona. Realita je jazyk němého a ucho hluchého.

14

Ryba, která uměla mlčet. Vám nestačí název?

Z ruského originálu 14 romanov Alekseja Cvetkova přeložila Alena Machoninová.