List Amazonce

Přečetla jsem Vaši knihu. Jste mi blízká jako všechny píšící ženy. Nebuďte zaražená nad tím „všechny“: nepíšou všechny, píšou jen nemnohé ženy.

Jste mi blízká jako každé neopakovatelné stvoření, ještě víc – jako každé neopakovatelné ženské stvoření.

Myslím na Vás od onoho dne, kdy jsem Vás spatřila – už měsíc? Když jsem byla mladá, spěchala jsem s vyjádřením svého názoru, bála jsem se nechat odplynout vlnu, která unáší k tomu druhému, bála jsem se, že už víc nebudu milovat: že už víc nic nepoznám. Ale už nejsem mladá a naučila jsem se nechat odplynout téměř vše – odplynout nenávratně.

Umět říci vše – a nerozevřít rty. Umět dát vše – a nerozevřít dlaň. To je odmítnutí, které nazýváte měšťáckou ctností a které – ať se zdá být čímkoli, aťsi třeba ctností, aťsi třeba měšťáckou – je hlavní hybnou silou mého jednání. Silou? Odmítnutí? Ano, protože k potlačení energie je zapotřebí nezměrně většího úsilí než k jejímu svobodnému projevu – k tomu není úsilí vůbec potřeba. Z tohoto hlediska je každá přirozená činnost pasivní, tak jako je každá vědomě přijatá pasivita aktivní (projev – neodpírání, odpírání – aktivita).

Co je těžší – udržet koně na uzdě, nebo nechat ho běžet tryskem? A – neboť kůň, kterého držíme, jsme my sami – co je trýznivější: držet se na uzdě, nebo si dopřát svobodu? Dýchat, nebo nedýchat?

Pamatujete si tu dětskou hru: čest vítězství patří tomu, kdo nejdéle vydrží zavřený v truhle, aniž se udusí? To je krutá, zcela neměšťácká hra. Jednat? Dopřát si volnost? Pokaždé, když si odpírám, cítím, jak se v mém nitru otřásá země. Otřásá se země – to jsem já. Odepření? Zkamenělá bitva.

Mé odmítnutí se ještě nazývá takto: nesnižovat se ke při s daným pořádkem. Co je daný pořádek v našem případě? Přečíst si Vaši knihu, poděkovat Vám za ni prázdnými slovy, vidět Vás čas od času, jak se „usmíváte, abyste skryla úsměv“, a dělat, že jste nikdy nic nenapsala a já nic nepřečetla: jako by se nic nestalo.

Dokázala bych to, ještě pořád to dokážu, ale tentokrát nechci.

Poslyšte, nemusíte mi odpovídat, jen mě vyslechněte. Raním Vás – přímo do srdce, do jádra Vašeho díla, Vašeho těla, Vaší víry, Vašeho srdce.

 —

Ve Vaší knize je místo, na kterém jste se přepočítala, omyl, jediný, obrovský – úmyslný, nebo ne? Nevěřím v neúmyslnost myslících tvorů, tím spíše nevěřím v neúmyslnost myslících a píšících tvorů, a už vůbec ne – v neúmyslnost píšících žen.

Tento přehmat, toto bílé místo, tato černá díra je – Dítě.

Neustále se k ní vracíte, přiznáváte, co jí patří, pouze neustálými zmínkami o ní. Roztrousila jste ji tu a tam, jen abyste jí nedala zaznít v tom výkřiku, o němž mlčíte.

V tom výkřiku – cožpak jste ho nikdy, přinejmenším, neslyšela? Kéž bych mohla mít s tebou dítě!

A ta žárlivost, krutá a jedinečná, neúprosná, protože nevyléčitelná, která se nedá srovnat ani s „normální“, ani s mateřskou žárlivostí? Ta žárlivost, která je předtuchou neodvratnosti roztržky, těch očí široce rozevřených v ústrety dítěti, po kterém jednou zatouží, a Vy, milovaná, jí ho nebudete moci dát. Pohledu přikovanému k budoucímu dítěti.

„Milující nemají děti.“ Ano, avšak milující umírají. Všichni. Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Achilles a Amazonka, Siegfried a Brunhilda (tito všemohoucí milenci, odloučeně-spojené páry, jejichž odloučení je vyšší než nejšťastnější svazek…). A další… a další… Ze všech písní, ze všech časů, ze všech zemí… Oni nemají čas na budoucnost, jíž je dítě, neboť pro ně není budoucího, je jen přítomné – jejích láska a smrt, vždy stojící poblíž. Umírají oni, nebo jejich láska (přerodí se v přátelství, v mateřství: stařena Baucis se starcem Filemonem, stará Pulheria s dítětem-dědkem Athanásiem – jsou dojemní a odpudiví zároveň).

Láska ve své čisté podobě je – dětství. Milující jsou dětmi. A děti nikdy nemají děti.

Nebo – případ Daphnis a Chloe – už o nich nic nevíme: ačkoli žijí dál, v nás a pro nás umřeli.

Žít láskou nelze. To jediné, co žije dál, když už láska není, je – Dítě.

 —

A tento výkřik – jiný – cožpak je možné, že jste ho také nikdy neslyšela? Tolik bych chtěla mít dítě – bez muže! Zasněný vzdech mladé dívky, prostoduchý vzdech staré panny a dokonce – zřídka – zoufalý vzdech ženy: Tolik bych chtěla dítě – jenom mé dítě.

A hle, tato snivá mladá dívka, která si nepřeje ve svém těle nic cizího, nepřeje si ani jeho, ani od něho, pouze své, potkává v zákrutu cesty ji, druhou já, které netřeba se bát, proti které netřeba se bránit, neboť tato „druhá“ jí nemůže ublížit, jako není možné (přinejmenším alespoň v mládí) ublížit sobě samému. Avšak tato jistota je velice vratká: otřese se po prvním nedůvěřivém pohledu přítelkyně a padne pod náporem její velké nenávisti.           

Ale nepředbíhejme: zatím je ještě šťastná a svobodná, svobodná, aby mohla milovat srdcem, bez těla, beze strachu, milovat láskou, jež nepůsobí bolest.

A až bolest nastane, zjistí, že to vůbec není bolest. Bolest – to je stud, lítost, výčitky svědomí, hnus. Způsobit si bolest, ublížit si, to znamená být nevěrná své duši s mužem, být nevěrná svému dětství – s nepřítelem. Ona není nepřítel, vždyť ona je já, nová já spící v mých hlubinách a najednou probuzená tou druhou mnou, tou mnou-přede-mnou, tou, která se nyní vynořila na povrch, tou konečně milovanou. Nemusela se zříkat sebe samé, aby se stala ženou, musela se jen osvobodit (sestoupit do svých nejhlubších hlubin), jen dovolit sobě samé být. Žádné násilí, žádné tříštění, žádná hanebnost.

A závěrečné slovo: Ó já! Ó, má milovaná já!

Nikdy ji neopustí ze studu či hnusu.

Ale z jiné příčiny.

 —

Zpočátku je to něco jako žert: „Jaké krásné miminko!“ – „Chtěla bys takové?“ – „Ano. Ne. S tebou – ano.“ – „Ale…“ – „Vždyť já jen žertuji.“

Jindy – vzdech: “Ach, já bych tolik chtěla…“ – „Copak?“ – „Ale nic.“ – „Ne, ne, já vím…“ – „Když to tedy víš… Ale jen s tebou.“ Mlčení.

„Ještě pořád na to myslíš?“ – „Když už jsi o tom začala…“ – „Ne, to ty jsi začala.“ –

Má všechno, má dokonce příliš mnoho, a všechno, co by mohla dát, jí zůstává. – „Chtěla bych tě milovat malou.“ Stejně tak žena říká: „Chtěla bych tě milovat malého.“ Jiná ty. Ještě jednou ty. Mnou stvořená ty – dítě. A nakonec ten výkřik – beznadějný, nahý, nepřekonatelný: „Dítě s tebou!“

 —

To, které nikdy nepřijde. To, o jehož existenci je marné prosit. Můžeš prosit Bohorodičku o dítě od vyvoleného, o dítě od starce, ne o spravedlnost, ale o zázrak – ale o šílenost se neprosí. Svazek, kde je dítě vyloučeno zcela. Stav, který předpokládá nepřítomnost, absenci dítěte. Něco, co neexistuje. Všechno kromě dítěte. Jako onen oběd Velkého Krále s dvořanem: všechno kromě chleba. Ženského denního chleba.

 —

Dítě, to je to stálé a zoufalé přání jedné z nich – té, která je mladší a více ona. Starší dítě nepotřebuje, pro svůj mateřský cit má přítelkyni. „Ty jsi má přítelkyně, můj Bůh, moje všechno.“

Ale mladší netouží být milována jako dítě, touží mít dítě, aby ho mohla milovat.

A ta, která začala přáním nemít dítě s ním, končí u přání mít dítě s ní. A protože to není možné, přijde den, kdy odejde, pořád ještě milující, ale hnaná jasnou a bezmocnou žárlivostí své přítelkyně, a přijde další den, kdy se, zlomená, ocitne v náručí prvního kolemjdoucího.

 —

(Mé dítě, má přítelkyně, mé všechno a – Váš geniální výraz – můj ženský bratr. Nikdy ne sestra. Výraz sestra je děsí, jako by je mohl násilím navrátit do toho světa, který opustily.)

Zpočátku se starší bojí víc, než mladší touží. Dá se říct, že právě starší ji přivádí k zoufalství tím, že mění úsměv ve sten, sten v touhu, touhu v posedlost. „Ty odejdeš, odejdeš, odejdeš! Chceš ho mít se mnou – zachceš ho mít s prvním kolemjdoucím… Ještě pořád na to myslíš… Podívala ses na toho muže. Skvělý otec pro tvé dítě, nemám pravdu? Opusť mě, když ti ho nemůžu dát…“

 —

Naše obavy jsou pohnutkou, naše strachy jsou sugescí, naše posedlost je vtělením. Mladší je nucena to skrývat, ale neustále myslí na jediné. Nespouští oči z žen, které mají v náručí dítě. Jen si to představ: nikdy, nikdy ho nebudu mít, protože ji nikdy, nikdy neopustím. (V tom okamžiku ji opouští.)

 —

Dítě, to je bod, od nějž nyní nemůže odtrhnout oči. Dítě, které v sobě potlačila, se zračí v jejích zorničkách jako utopenec, který vyplul na hladinu. Člověk by musel být slepý, aby ho v nich neuviděl. Ta, která začínala přáním mít dítě s ní, končí u přání mít dítě lhostejno s kým: – dokonce i s ním – nenáviděným. Z pronásledovatele se mění ve spasitele. A družka v neduh. A okolky svými navracuje se vítr…

 —

Dítě je v nás počato dlouho před početím. Jsou těhotenství, která trvají roky. Roky nadějí, věčnosti zoufání.

 —

A všechny kamarádky se vdávají. A manželé kamarádek jsou takoví veselí, otevření, blízcí… Pomysli jen: já také…

Zazděná.

Pohřbená zaživa.

 —

A ta druhá nepřestává. Narážky, výčitky, podezírání. Mladší: „Ty mě už nemiluješ?“ – „Miluji tě, ale – vždyť ty stejně odejdeš.“

Odejdeš, ty odejdeš, ty odejdeš.

 —

Než odejde, bude si přát zemřít. A už téměř mrtvá, nic nechápající, po ničem netoužící, na nic nemyslící, řízená jen trojjediným instinktem života (mládí, čas, lůno), spatří udiveně sebe samu, jak se v době promeškané schůzky směje a žertuje na jiném konci města – a života – s bůhví s kým – s manželem jedné ze svých kamarádek nebo s otcovým podřízeným, s kýmkoli, hlavně když to není ona.

Muž po ženě, jaká prostota, jaká dobrota, jaká upřímnost! Jaká svoboda! Jaká čistota!

Pak nastane konec. První milenec? Řada milenců? Stálý manžel?

Dítě.

 —

Pomíjím výjimečný případ: žena bez mateřského instinktu.

Pomíjím také banální případ: dívka zvrácená módou nebo vlastní smyslností: stvoření, které není hodno naší pozornosti, žijící jen pro vlastní požitek.

Pomíjím také ojedinělý případ, neutěšenou duši – tu, která i v lásce hledá duši, a je tedy odkázána na ženu.

A kněžku lásky – tu, která hledá v lásce pouhou lásku a bere ji tam, kde nachází.

A medicínský případ.

Je to běžný případ, obyčejný životní případ, kdy mladé ženské stvoření, které má z muže obavy, zamíří k jiné ženě, avšak zatouží po dítěti. A když se ocitne mezi cizím, lhostejným, dokonce nepřátelským osvoboditelem a milovanou utlačovatelkou, zvolí si nakonec nepřítele.

Ta, která touží po dítěti víc než po lásce.

Ta, která miluje své dítě víc než svou lásku.

 —

Neboť Dítě je vrozená danost, je v nás přítomno ještě před láskou, ještě před milovaným. To jeho vůle k životu nás nutí otevírat náruč. Mladá dívka – mluvím o těch, jejichž vlastí je Sever – je vždycky příliš mladá na to, aby milovala, ale není nikdy dost mladá na to, aby měla dítě. Sní o tom už od třinácti let.

Něco vrozeného, co nám náleží. Jedni začínají láskou k dávajícímu, druzí touto láskou končí, třetí končí tím, že ho strpí, další už naopak trpět nehodlají.

Něco vrozeného, co nám náleží. Ten, kdo nám to nedává, u nás také odnímá.

 —

A hle: zastihli jsme ji znovu, tentokrát s dítětem v náručí a s nenávistí v srdci vůči té, kterou od nynějška bude nazývat „omylem svého mládí“. Nevděčná jako všichni, kdo už nemilují, nespravedlivá jako všichni, kdo nepřestali milovat.

Už ji neobelstíš.

Nehněvejte se na mě. Odpovídám Amazonce, ne bílému ženskému přízraku, který ode mě nic nepotřebuje. Nikoli té, která mi dala knihu – té, která ji napsala.

Kdybyste se ani jednou nezmínila o dítěti, brala bych to jako vědomé opomenutí, poslední odmítnutí – skrze mlčení, jizvu, kterou bych nemohla nectít. Ale vy se k tomu pořád vracíte, přehazujete to jako míč: “Jakým právem ženy dávají a berou život?“, „Dvě děti – dvě nedopatření.“, atd.

Toto je jediná chyba, jediné zranitelné místo, jediná trhlina v tom nádherném celku, který tvoří milující se ženy. Nikoli touha po muži, touha po dítěti – to je to, proti čemu není možné obstát.

Jediná slabina, kvůli které se všechno hroutí. Jediné zranitelné místo, trhlina, skrze kterou proniká nepřítel. Dokonce i kdybychom jednou dostaly možnost mít dítě bez něj, nikdy nebudeme moci mít dítě s ní – malý obraz tebe, milovaná.

A kdyby se zázrak stal skutečností, otevřete oči a vizte: dvě matky.

(Adoptivní dcera? Ani má, ani tvá? A navíc dcera dvou matek? Nechť příroda koná svůj úkol.)

 —

Dítě: jediné zranitelné místo, kvůli kterému se všechno hroutí. Jediné, co zachraňuje muže. A lidstvo.

 —

Příliš celistvá celistvost. Příliš jednotná jednota. („Dva se mohou stát jedním.“ Nikoli – dva se mohou stát třemi.) Cesta, která nikam nevede. Slepá ulička. Vraťme se zpět.

 —

Můžeš být sebevíc krásná, sebevíc Jediná – první nula bude mít nad tebou navrch. Nulu budou oslavovat. A ty budeš prokleta.

 —

„Ale vždyť je to stejné, jako když není možné počít s nějakým mužem. Cožpak je to příčina k rozchodu?“

Výjimečný případ nelze srovnávat s neměnným zákonem. V případě lásky mezi ženami je zavržen celý rod, celé plémě, celé pohlaví.

Opustit neplodného muže kvůli jeho plodnému bratrovi není stejné jako opustit věčnou neplodnost kvůli věčně plodícímu nepříteli. Tam se loučím s jedním mužem, zde se loučím s celým plemenem, s celým pohlavím, se všemi ženami v jedné.

Změna objektu… změna břehu a světa.

 —

Ó, já vím, někdy to trvá až do smrti. Roztomilá, leč děsivá vidina: divoké krymské pobřeží, dvě stárnoucí ženy, které prožily celý život po svém boku. Jedna z nich je sestrou velkého slovanského myslitele, kterého dnes tak horlivě čtou ve Francií. Stejně jasné čelo, divoké oči, plné vášnivé rty. Ale kolem nich je prázdnota, větší, než bývá kolem „normální“ starší a bezdětné dvojice, ještě víc odcizující, ještě víc pustošící prázdnota.

Proto, tak proto je to prokletá rasa.

 —

A možná je to také hrůza tohoto prokletí, která nutí mladší, pokud není plytká, k odchodu.

„Co řeknou lidé“ – to nic neznamená, vždyť ať řeknou cokoli, vždycky to bude špatné, ať uvidí cokoli, bude to špatné. Zlé oko plné závisti, zvědavosti, lhostejnosti. Nemají, co by řekli, jsou pohroužení do hříchů.

Bůh? Jednou a provždy – ten s tělesnou láskou nemá co do činění. Jeho jméno stojící poblíž (nebo proti) jinému milovanému jménu, jedno, zda mužskému či ženskému, zní rouhavě. Existují nesrovnatelné věci: Kristus a světská láska. Bůh nemá co dělat s tímto trápením, může nás z něj leda tak vyléčit. Vždyť řekl jednou a provždy: „Milujte Mne, věčného. Všechno nad to je marnost.“ Jednotvárná nezměnitelná marnost. A tím, že miluji člověka touto láskou, zrazuji Toho, kdo za mě a za další zemřel na kříži jiné lásky.

Církev a Stát? Neosmělí se říct ani slovo, dokud nepřestanou pomáhat a žehnat zabíjení tisíců mladých lidí.

Ale co k tomu řekne příroda – ta mstitelka a zastánkyně našich fyzických odchylek? Příroda říká: ne. Tím, že nám to zakazuje, chrání sebe samu. Zakazuje-li nám něco Bůh, činí tak z lásky k nám, příroda však z lásky k sobě, z nenávisti ke všemu, co není ona. Příroda nenávidí jak klášter, tak ostrov, k němuž vlny přinesly Orfeovu hlavu. Její pomstou je naše záhuba. Avšak v klášteře je Bůh, aby nám pomohl, a na ostrově jen moře, v kterém se dá utonout.

 —

Ostrov – část země, která není; země, kterou nelze opustit; země, kterou musíš milovat, když už jsi k ní připoután. Místo, z nějž je vše vidět a z nějž nelze nic činit.

Země, kterou můžeš změřit svými kroky. Bezvýchodnost.

Velká trpitelka, ta, jež byla velkou básnířkou, si dobře vybrala místo svého narození.

 —

Bratrstvo malomocných.

 —

Vně přirozenosti. Ale jak je to možné, že mladá dívka, to přirozené stvoření, najednou tak bezhlavě, tak odevzdaně zbloudí?

To jsou sítě duše. Dostane-li se do náruče starší přítelkyně, neocitá se v sítích přírody, ani v sítích milované, kterou tak často považují za svůdnici, lovkyni, dravce a dokonce upíra – zatímco skoro vždy je jen žalostným a ušlechtilým stvořením a veškerý její zločin spočívá v tom, že mnohé vycítí a vytuší, a už na samém počátku předvídá rozchod – mladá dívka se ocitá v sítích duše.

Chce milovat – ale… Horoucně by milovala, kdyby… a hle, v náručí druhé kloní hlavu na její prsa, tam, kde přebývá duše.

Odstrčit ji? Zeptejme se mužů, mladých i starých.

 —

Potom – setkání. Nečekané a neodvratné. Neboť – přestože nyní žijí v různých světech – země je stejně táž: ta, po které chodí.

Rána, bušení srdce, příliv a odliv krve. A hle, první a poslední ženská zbraň – ta, kterou odzbrojují, kterou by rády odzbrojily i samu smrt – jejich poslední žalostná statečnost, to živé rudé ostří – úsměv. Potom – slabý a nesouvislý tok slabik chytajících se jedna druhé, jako drobné čeření vody nad kameny (zuby). Co řekla? Nic, neboť druhá nic neuslyšela – vždyť obyčejně při prvních slovech nic neslyšíme. A náhle, poté, co odtrhne oči od pohybujících se rtů, ta druhá pochopí, že v jejich pohybu je jakýsi smysl: “…deset měsíců… nová láska… miluje mne nade všechno… ve společnosti je vážený…“ (Tu máš, tu máš a ještě jednou tu máš za všechno, co jsi mi udělala…) Vždyť jsem řekla, je vážený… (váží víc než celá země, víc než celé moře v srdci starší přítelkyně).

Jaká je v tom žízeň po pomstě! Jaká nenávist je v těch očích! Nenávist konečně svobodné otrokyně. Touha rozšlápnout srdce.

A slabý tok je zcela přehrazen – houpání vln, pomalé, zpěvné, křišťálové: „Zastavte se někdy u nás, navštívíte mě a mého muže…”

 —

Nic nezapomněla. Naopak: pamatuje si příliš.

 —

Potom bude koupání – každodenní svátost. Triumf mužského principu – zjevný a téměř nepřístojný.

Protože to bude syn, ihned syn, vždycky syn, jako by příroda spěchající dosáhnout svých práv nechtěla ztrácet čas na cestu oklikou – dceru. Nikoli malá ty, vytoužená a nemožná – malý on, ten, s kterým se mělo počítat, který přišel bez zavolání, prostý výsledek (grandiózní cíl!).

Ta druhá, když se chytá poslední naděje, nebo prostě když neví co říct: „Je ti podobný.“ – „Ne“ (suše a zřetelně). Jméno, suše a zřetelně. A poslední bodnutí, s kterým snad mizí zbytek toho jedu, jehož jméno je láska: „Je podobný otci. Celý muž!” V této pomstě je vědomá podlost. Vybírá slova, která – to ví sama – budou nejkrutější, nejnechutnější, nej-... (vidíš, jakou všednost jsi milovala!). Výpočet, nebo instinkt? Všechno se jí to děje samo od sebe, zjišťuje, že pronáší slova (jako kdysi zjistila, že se směje…). Potom, když je obřad ukončen, Mojžíš zachráněn a zabalen, mu podává prs a – nejvyšší pomsta – klopíc řasy, krmí a vyčkává, zda se v očích přítelkyně slzící dojetím neobjeví závistivý záblesk. Neboť v duši každé ženy, pokud to není nestvůra, neboť je v duši každé nestvůry… neboť mezi ženami nestvůry nejsou.

Tento záblesk, tento úsměv – zná je – ale z nějakého důvodu nepozvedne oči.

Muž, je-li citlivý, se jí za nic na světě nezeptá: ”Na co teď myslíš?”

Možná že si po odchodu té druhé bude přát rozbít hlavu. Možná že se po odchodu té druhé odvrátí od jeho polibků.

Muž, je-li citlivý, ji neobejme hned – počká s objetím až na úplný odchod té druhé.

(Nač přišla? Aby si způsobila bolest. Jediné, co nám někdy zbývá.)

 —

Potom – jiné setkání, setkání-msta, setkání-odplata.

Stejná země (nic jiného nestojí za zmínku, neboť vše, co se odehrává, se odehrává uvnitř nás).

Titíž diváci a posluchači. (Poslední pomsta přírody: za to, že se staly jedna pro druhou příliš osamělými, příliš jedinými, příliš vším, se od nynějška budou vidět jen při všech.)

Tentýž čas: věčnost mládí, dokud tu je.

„Podívej, není to tvá přítelkyně?“ – „Kde?“ – „Tamhle, s tou hnědovláskou v modrých šatech.“

Ví, ač ještě nevidí.

A lidská vlna, nelidštější a neodvratnější než vlna mořská, ji táhne, táhne ji k té druhé.

Tentokrát začne starší: ”Jak se máte?” (A aniž počká, aniž slyší.) “Dovolte, abych vám představila mou přítelkyni, slečnu X… (jméno).”

Pokud ta předchozí, jíž krev pojednou zmizí z ruměných tváří, „byla“ blondýna, ta nová, která ji nahradila, bude nevyhnutelně bruneta. Křehkost, v níž je tolik síly. Věrnost po smrti? Touha po definitivní smrti? Poslední rána nanesená vzpomínkám? Nebo naopak? Nenávist ke světlé barvě? Vražda blondýnky brunetou? Takový je zákon. Proč – zeptejte se mužů.

Existují pohledy, které vraždí. Ale tentokrát ne, protože hnědovláska odchází v objetí své starší milé, plná života. Ovíjí ji modrými vlnami svých dlouhých blankytných šatů, které znovu kladou mezi zůstávající a odcházející nepřekonatelnost všech moří.

 —

V noci, skloněná nad spícím zbožňovaným: „Ach, Jeane, kdybys jen věděl, kdybys jen věděl, kdybys jen věděl…“

Tři roky po narození pochopí, čím za něj musela zaplatit.

 —

Dokud ta druhá nezestárne, vždy ji bude doprovázet živý stín.

Bruneta se promění: stane se blondýnou nebo zrzkou. Bruneta odejde, jako odešla blondýna. Jako odcházejí všechny ženy, vstříc svému nevědomému cíli – vždy stejnému – zastavují se jen na okamžik, aby si odpočinuly pod stromem, který neodejde nikdy.

 —

Všechny si tím projdou. Všechny by si tím prošly, prošly by skrze, kdyby… Ale věčné mládí není dáno nikomu.

 —

Druhá! Popřemýšlejme o ní. Ostrov. Věčná osamělost. Matka ztrácející své dcery, jednu za druhou, ztrácející navěky, neboť nejenže za ní nepřijdou se svými dětmi, aby je položily do jejích rukou, ale spatří-li ji někde na křižovatce, potají učiní nad svou světlou hlavou znamení kříže. Nioba, jejíž ženské potomstvo bylo zahubeno sveřepým lovcem. Vždy prohrávající v jediné existující, v jediné za to stojící hře. Zostuzená. Vyhnaná. Prokletá. Bílý nehmotný přízrak, jehož podstatu odhalíme v tom chápajícím odhalujícím pohledu, v němž se odhadce snoubí s modloslužebníkem, šachový mistr s blaženým; hlubokém pohledu, jenž má několik vrstev a každá poslední vrstva se vždy ukáže být jen předposlední; nekonečném a bezedném, všechny přívlastky jsou tu zbytečné, neboť to je propast – nepopsatelný pohled otupený chladným odevzdaným úsměvem.

V mládí jsou k rozpoznání podle úsměvu, ve stáří je pro tento úsměv nikdo nechce znát.

Ať mladé či staré, tyto ženy svým vzezřením připomínají duši. Ostatní, které jsou tělesné, tuto vlastnost nemají nebo mají jen mimoděk.

Žije na ostrově. Tvoří ostrov. Ona je – ostrov. Ostrov, obydlený množstvím duší. Kdo ví, možná právě v tuto chvíli si někde tam v Indii na kraji země mladá dívka převazuje tmavé vlasy?

„Kdo ví“ – dodává naději.

A je jistější než cokoli jiného.

 —

Zemře sama, neboť je příliš hrdá na to, aby milovala psa, a příliš mnoho si pamatuje, aby si vzala cizí dítě. Nechce mít u sebe ani zvířata, ani sirotky, ani dámu-společnici. Nechce ani dívku-společnici. Král David, kterého hřálo bezduché teplo Abíšagy, byl nízký a hrubý. Nechce ani teplo za odměnu, ani úsměvy na dluh. Nechce být ani upírem, ani babičkou. Muž je na tom dobře, jemu ve stáří postačí žalostné zbytky, pohyby směřující k jiným tělům, doteky toužící po jiných rukách, úsměvy letící k jiným rtům – ukradené, vymáčknuté, náhodně urvané.

„Passez, fillettes, passez.“*

Nikdy nebude chudou příbuznou na slavnosti cizího mládí. Nic jí nenahradí lásku – ani přátelství, ani váženost, ani zbožnost, ani ta jiná propast – naše vlastní dobrota. Nezřekne se oslepující černi, černého ohořelého kruhu – magického, tak jako tvůj kruh, Fauste! – popáleniny od ohně bývalé radosti. Obstojí proti všem vesnám (vašich dvaceti let).

I když se k ní nějaká dívka vrhne, jako se dítě vrhá na kolemjdoucího nebo na stěnu: uhne – jako kolemjdoucí, zůstane neochvějná – jako stěna. Kdysi zběsile milující, ve stáří pro svou hrdost zůstane čistou. Ta, která celý život děsila, nechce děsit tímto způsobem. Ta, která v mládí byla posedlá láskou, se ve stáří nestane vědmou.

Dobrosrdečnost – shovívavost – odevzdanost.

„Passez vite, folles et belles.“**

 —

„Sous les murs d'une poudrière
Par le temps presque renversés,
La main devant votre lumière
Passez, jeunes filles, passez.“***

A stejně je tu on, kráčí ozářený světlem všech těch blonďatých kadeří, světlem už značně pobledlým. A ona je zahalena oblakem nenávisti.

To, co s ní a jejím přirozeným tíhnutím nedokázali udělat ani Bůh, ani muži, ani její vlastní soucit, udělá hrdost. To hrdost ji zdolá. Natolik, že vystrašená dívenka – to věčné mládí – se bezděčně přitiskne ke své matce: „Mám z té dámy strach. Vypadá tak přísně. Copak jsem jí něco udělala?“

A jiná, když ji matka přivede k ní („dámě“), uslyší hlas, nakřáplý potlačovaným chvěním: „Vaše matka mi řekla, že máte malířské nadání. Měla byste ho rozvíjet, slečno…“

Nebude se pudrovat, malovat, omlazovat, nepoužije faleš a líčidlo, to přenechá „normálním“ stařenám, které si v šedesáti, před očima všech a s farářovým požehnáním, berou dvacetiletého mladíka. To přenechá Caesarovým sestrám.

 —

Osudové a přirozené směřování hory k dolině, potoka k jezeru.

Když se blíží večer, hora počíná téct k vrcholu. Když přichází večer, splývá s vrcholem. Jako by ji její proudy nesly zpět. Když přichází večer, hora pohlcuje sebe samu.

A jednou se ta, která kdysi bývala mladší, dozví, že někde, na jiném konci téže země, zemřela ta druhá. Zprvu jí bude chtít napsat list, aby se v tom ujistila. Ale čas poběží – a list zůstane nenapsán. Přání zůstane přáním. „Chci vědět“ se změní na „chtěla bych“, potom na – „nechtěla bych“. K čemu? Vždyť zemřela. Vždyť já také jednou zemřu. A rozhodně, spravedlivě a ve vší pravdivosti: „Vždyť umřela ve mně – pro mě – už před dvaceti lety.“

K tomu, abys byl mrtev, není nutné umírat.

 —

Ostrov. Vrchol. Osamělost.

 —

Smuteční vrba! Plačící vrba! Povadlá vrba! Vrba – tělo a duše ženy. Povadlá šíje vrby, šedivé vlasy spuštěné po tváři, aby se už nemusela dívat. Šedé vlasy zametající tvář země.

Voda, vzduch, stromy jsou nám dané, abychom pochopili lidskou duši, ukrytou tak hluboko. Když vidím, jak truchlí vrba, začínám rozumět Sapfó.

Clamaire, Francie

Listopad – prosinec 1932

(Přečetla a přepsala v listopadu 1934 ještě více prošedivělá. MC)

Z ruského překladu vydaného v časopise Zvezda 2/1990 přeložila Marie Iljašenko.

* Dál, dívky, jen dál.

**  Dál, jen dál, šílené a krásné.

*** Pod stěnami zbrojnic,

Které čas téměř srazil k zemi,

Dál a dál kráčejí dívky

A světlo si rukou clon.