Okamžik nad hladinou plodové vody

Genus

Zrcadla a otcovství jsou ohavnosti, protože tenhle svět rozmnožují a rozšiřují.

J. L. Borges

„Může něco vnímat?“

„Myslíš něco z toho, co tady provádíme?“

„No. Ještě by ho to mohlo poznamenat.“

„Ale ne. Nebo by si to aspoň nemělo pamatovat.“ Podle intonace vytušil, že se usmívá, ačkoliv k němu ležela přitisknuta zády. „Asi to je nějaká mužská fobie. Manžel má podobné otázky,“ dodala.

Oteplilo se. Vítr rychle vysušil zbytky sněhu. Déšť to pak spláchl úplně a kalná voda odtekla do kanálů.

Několikrát na ni narazil v sámošce. Tlustá těhotná ženská. Mimino v kočárku, batole za ruku. Další plod jí plaval v břiše, jako ve velkém tmavém organickém akváriu. Ta představa ho znechutila. Jako by byla v jistém vztahu s mastnými vlasy oné ženy. S ošoupanými tepláky a kdysi bílými ponožkami v odrbaných pantoflích. Uhrovitou tváří. Zvířecí hnus. Vesmírný sliz, usilující o neustálé věčné kopírování sebe sama. A tomuhle pinožení se říká život.

Dopoledne šel do bazénu, dali si sraz se sestrou. Svítilo slunce, skutečný Sonntag, sunday. A v bazénu zřejmě taky dětský den. Ta neekologická havěť je všude, se svými hrdě se natřásajícími rodiči. Jako kdyby to byl bůhvíjaký úspěch – zplodit sobě podobného homun­kula a pak ho tahat do veřejného bazénu. Jistě: vypouštění ropy do moře je drahá věc, ale my na to máme. Třídění odpadu je pro socky. Pořídíme si dítě, co na tom, že tu bude další příslušník rozpínavého druhu, který jednou zřejmě způsobí zánik Země? My na to máme a chceme to dát najevo.

Hermanova sestra vyučovala na sídlištní škole, což utvářelo její názor na lidská mláďata. Od Hermanova názoru se moc nelišil, ačkoliv na rozdíl od něj nečetla Schopenhauera. Leží vedle sebe ve vířivce a pomlouvají „smrady“, smějí se u toho, až na ně okolní rodičstvo začne vrhat nevraživé supí pohledy. Pohledy zvířátek připravených kousnout. Pohotově a odhodlaně bránit své ratolesti, své geny a jejich plodnice. Trapné pinožení druhu homo, který si bůhvíproč říká sapiens. Z nějakého důvodu se považuje za normální, či přímo nutné, pářit se a šířit světem utilitární přístup k vesmíru, okázalou spotřebu a vlastní hloupost, aniž by to někomu přišlo neslušné. Taková ohavnost.

Uvědomoval si svoje pokrytectví, protože proti páření jako takovému vlastně nic neměl.

Naposledy četl Schopenhauera u Valerie. Z toho se rodí děti, řekl jí, když odtáhla nosánek od jeho prstů, smočených v jejím rozkroku plném jeho semene. Mailová přítelkyně nabyla konkrétní podoby. Večer si dali sraz. Alkohol a jaro udělaly zbytek. Po příchodu k ní ji vybalil z šatů (vyzývavě červených, široko daleko prozrazujících její záměry). Wiosna, ach to ty.

Ráno se probudil v její posteli. Četla mu z knihy Die Welt als Wille und Vorstellung, což ho vzrušovalo, následně své vzrušení přenesl na ni. Milovali se. „Milovat se budeme až po svatbě,“ řekla mu. „Tak si aspoň zašukáme.“ Smála se.

Život je někdy tak uspokojující a zároveň krásný, až tomu člověk odmítá uvěřit. Mozek se prostě bouří. Jakési podvědomé tušení ti našeptává, že kdybys náhodou prohlédl a uviděl veškerenstvo v jeho úplnosti, neměl bys důvod k sebemenšímu optimismu a rázem bys přišel o všechny naděje (není snad Dantovo Peklo pouze určitým druhem prohlédnutí univerza, které nenechává místo nadějím?). A nejsou nakonec naděje pouhé autosugestivní scénáře, sebenaplňující se proroctví, pozitivně vyretušované prognózy budoucího vývoje? Bludy, sebeklamy a mánie.

Když ve čtvrtek ráno Herman přejížděl přes Botič, dostal smsku. Psala mu ta, za kterou jel. Ptala se, jestli na něj má počkat, nebo si to má udělat sama. Vzplál jako keř na poušti, rázem se cítil jak mladý býček. Na mysli mu vytanula asociace, jedna povídka, kde bylo použito přirovnání „tekla jak Botič“. Chlápek vojížděl sousedku ve výtahu, banální pornografie. Ta, za kterou jel, taky tekla jak Botič, mohl se o tom přesvědčit už za necelou hodinu, až ho napadlo, zda jí nepraskla voda. Předtím bylo povídání, nervozita, samozřejmě že na něj nepočkala a udělala si to („Pochopitelně jsem měla na mysli kakao“), takže hladina její touhy poklesla, zatímco nad hladinu vystoupil stud a nervozita. Ale po hodině už byli v posteli.

„Půjdeš ke mně?“

„Nikdy jsem neviděl…“

„Co?“

„Nahou ženu. V tom.“

„Ale prosím tě. Určitě jo. Určitě máš kamarádky, co si fotěj břicha a dávaj to na fejsbuk.“

„No to možná jo, ale takhle na živo…“

Za chvíli už leželi nazí.

„Dělá s náma tolik mladejch, hezkejch, nezadanejch holek, proč sis vybral zrovna mě?“

„Víš určitě, že jsem si tě vybral?“ To příroda. Ostatně, všechny ty hezký, mladý, nezadaný holky chtějí přesně to, co ty už máš, ale nahlas to neřekl.

Svedla je dohromady společnost, pro kterou oba pracovali. Projekt, slibující managementu nemalé navýšení zisků, vyžadoval jejich spolupráci. Šli na kafe a jejich rozhovor se stočil k přírodě. Řekla mu tehdy, že jako žena to musí cítit. Co je dobré a co je špatné. Aha. Tak určitě. V duchu se jí vysmál a rozhodl se ověřit si, jak tento „krutej a zamlklej bůh“ funguje. Vypadala jako laň, rty a nehty měla nabarvené načerveno a muže na služební cestě.

Řekla mu pak, že je velmi těžké mu odolat, skoro nemožné. O čem to mluvíš? To přece příroda. Natura, přirozenost, jež stojí nad morálkou, konvencemi a různými pochybnými hodnotami druhu homo.

Teď tu před ním chodila po pokoji a sbírala rozházené oblečení. Už se nestyděla. Elegantní těhotná laň.

„Víš, kdybych tenkrát podlehla, tak to, co nosím, je tvoje.“

„Jak to můžeš vědět,“ usmál se.

„Příroda.“

Znepokojivá vize z Hermanova snu: Síť navzájem propojených a zacyklených, a proto prakticky nekonečných silnic a dálnic, táhnoucích se podél lesů, kterým místní lid říká Silva Obskura. Nikdy nevíš, zda tě nějaká celkem nenápadná odbočka nevyhodí na highway, která ti, když už nic jiného, umožní rychlejší pohyb. Pohyb do cíle. Nebo tě to vyhodí ze silnice, do okolního lesa. Jako se to stalo Chosému. Nezvládl řízení, narazil do stromu a konec. Poslední rozloučení proběhne v neděli v motolském krematoriu.

Za posledních deset let se potkali sotva párkrát, ačkoliv bydleli kousek od sebe a kdysi si byli blízcí. Společné zájmy. Modelářský kroužek. Jointy v průchodech mezi paneláky. Potom koncerty v pražských klubech a cesty ven na fesťáky. Jamování v garáži předělané na zkušebnu. Dokonce si byli na maturitním plese. Pak se jejich cesty rozešly. Herman občas procházel kolem domu, kde bydlel Chosé, říkal si, mám se ozvat? Ale pokaždé se to právě nehodilo, důvody byly různé. A při těch náhodných setkáních, kdy jeden z nich rozhodně někam pospíchal, obvykle padlo „musíme někdy na pivo“. V příštím životě, Pepo.

Jenže když se nad tím jeden zamyslí, tak se jako velmi pravděpodobné jeví, že po životě bude nejspíš přesně to, co před ním, čili velké Nic, nebytí, nepředstavitelná věčnost. A lidská existence je pouhým nadechnutím nad její kalnou, potemnělou hladinou, tolik podobnou plodové vodě.

Ale proč vlastně „pouhým“? Je to snad málo? Chce někdo víc? Můžeš něco udělat. Můžeš, čili musíš. Od základu stvořit sebe a svět kolem sebe. Můžeš se ptát po tom, kdo jsi. Kooperovat, ale také kolaborovat. Jsme jako ryby, co plují proti proudu na trdliště, aby se spářily a vyčerpáním klesly na dno. Pokud ovšem máme to štěstí, že překonáme všechny nástrahy. Zplodit někoho, kdo se ti podívá do očí, jako kdyby se tě ptal: Kdo jsi ty? A kdo jsem já?

Přichází to nenápadně a zdaleka. Doba, kdy se všichni tví vrstevníci začínají aktivně množit a rodit. O jisté spolužačce ze základky se povídá, že je v tom. První vlaštovka, která ovšem ještě jaro nedělá. Pak druhá. Třetí.

A najednou to lítá všude kolem tebe, babyboomový gejzír, prýštící z útrob přírody. Jako by se s těhotnými ženami a nemluvňaty roztrhl vak. Spolužákovi z gymplu se narodí dítě. První fotr široko daleko. Pašák! Kovboj. Tasí kolt proklatě rychle. Za pár měsíců Herman potká svou někdejší lásku ze střední, ona mu u čaje ukazuje fotky z ultrazvuku. Prý nechce vědět, co to bude. Nechá se překvapit. Další bejvalka vyloží fotku uřvaného zarudlého ksichtíku na facebook. Pak už to jede. Holka, se kterou ses před léty muchlal na nějaké studentské party v Zagrebu. Kamarádka, která byla s vaší partou na dovolené, kde se seznámila se svým současným manželem. Nešlo to hladce, ale nakonec se to podařilo. Moderní medicína sice není všemocná, něco však ještě dokáže. Kamarádka, které jsi byl na svatbě. Zabřezla a má klid. A to je teprve předvoj. Na řadě jsou další. Spolužačka z vejšky a sousedka odnaproti, známá herečka (tvoje vrstevnice), maminka kolegyně a kolegyně maminky, i tvoje vedoucí je v požehnaném stavu. A pak už to jen frčí. Kámoš, kterého jsi pár let neviděl (na jeho místě klidně mohl být Chosé, ať mu je země lehká), přechází do kategorie otců, íránský básník, se kterým ses seznámil v Krakově, a berounský básník, žijící v Kalkatě, redaktor studentského plátku, do kterého jsi kdysi přispíval, doprovází svou břichatou ženu a redaktorka jiného magazínu už má zaděláno na další, sestřenky – pěkně jedna po druhé, bývalá žena tvého fotbalového trenéra čeká dítě – taky měli problémy. Ale moderní medicína… Sousedovic kočka, o které se řadu let soudilo, že je neplodná, najednou vrhla, a kamarádčini kanárci už začali snášet, kolega z práce zcela nepokrytě usiluje i o tvůj flek – pak zjistíš proč: ta jeho je v tom. No jistě. Potřebuje „živit rodinu“. Slečna za přepážkou v bance a slečna za přepážkou v pojišťovně – obě pod pultem schovávají vzdouvající se břicha. Holka, které jsi ještě nedávno pletl hlavu v jednom baru (kdybych se nechala ukecat, tak je to tvoje, špitne při setkání), manželka prince z Walesu a, panebože, i Margaret Thatcherová – kdyby na jaře nepošla, tak se určitě najde někdo, kdo ji zbouchne. Na třídním srazu se neřeší skoro nic jiného než mimimi. Každá party se mění v rozpravy o přednostech lidského mléka před sunarem a o domácích porodech do vody a člověk si pomalu uvědomuje, že se kolem něj formuje skupina disidentů, zatvrzelých ve svém odporu vůči všude kolem bujícímu reprodukčnímu šílenství, odhodlaných nepoddat se společenskému tlaku, pobuřujících svou nepřirozeností, nepřizpůsobivých, a proto společensky nebezpečných. Jste v menšině. Nezbývá než si odsednout. Pokusit se společně bujarým zpěvem přehlušit neodbytný tikot biologických hodin.

Nebe je zatažené, už druhý den poprchává. Porostou houby. Na houbách si Herman jednou uvědomil, že se mu zhoršuje zrak, první příznak blížícího se konce, last not least, nebo jak se to říká, uvědomění si vlastní ­konečnosti. Najednou si neviděl pod nohy, nedohlédl na ně. Nedokázal soutěžit s otcem. Jejich procházky v lese mu chyběly, jako by to byla minulost, jako kdyby tu nebyl on, otec ani lesy, kde se mohli procházet, sbírat houby, soutěžit v počtu nasbíraných praváků.

Otec ho zavolal ke svému počítači. Měl kulaté narozeniny, hosté se měli začít scházet každou chvíli. Na jakousi sociální síť někdo umístil pravé hřiby, tedy jejich fotky, sesbírané v okolí místa, odkud otec pochází. Zamilovaně si je prohlíželi. Pocit sounáležitosti? Asi jo. Jiný to nebude.

Po obědě otec vypráví. „To jsem chodil do deváté třídy, můj brácha se zrovna vrátil z vojny a s tímhletím Toníkem, naším bratrancem, jsme jeli do vsi… Bylo to v sousedním okresu, autobus nás dovezl na hranici, dál jsme museli takovejch osm kilometrů pěšky, už se stmívalo.“ Úplně si to představil: rovinatá krajina, porostlá borovicovým lesem, jeho vrcholky pozlacené posledními paprsky, rozpraskaná asfaltka, která se v něm ztrácí. „Dorazili jsme na večeři, to víte, jak se na vsi večeří, až po setmění, že, nejdřív je třeba obstarat dobytek, slepice, domácí práce a tak… No, zkrátka, všechny ty příbuzný jsme znali z doslechu, z vyprávění, stejně jako oni nás, věděli, kdo jsme, čí jsme děti, ale viděli jsme se poprvé.“ Živě si vybavil jejich obličeje, jak tak všichni seděli u masivního, nenalakovaného, časem ohlazeného stolu z odolného dřeva a světlo házelo matné odlesky v jejích očích, šedivých jako zdejší podnebí. Zamračení muži s vysokými čely, která se s přibývajícím věkem ještě zvyšovala. Tělnaté ženy, ty, co už odrodily, „báby“. Plavovlasé, červenolící dívky, které to teprve čekalo. Sňatky mezi vzdálenými příbuznými byly běžné, půda musela zůstat v rodině. Úmorná fyzická práce, tvarující jejích těla. Nabroušená sekera, vždy na dosah, ­nejlépe pod postelí. A něco, čím se dá střílet, skryté na senících a v chlívcích. A v případě nebezpečí tmavé lesy na dosah, mokřady, ve kterých není radno zabloudit. „Hospodář, vzdálený bratranec mého otce, se v určitý moment zvedl, nalil nám velký stakan samohonky, do kterého dal lžíci medu. Tohle pak zopakoval ještě několikrát. Nebylo mi ani patnáct. Pak se šlo tančit do klubu. Měli tam malý klub, spíš to vypadalo jako něčí baráček. Někdo hrál na harmoniku. Pěkně mi z té pálenky hučelo v hlavě…“

Patriarcha je zase o rok starší. Rád se poslouchá. A Hermana napadne, že by potřeboval vnuka, aby měl komu tohle všechno vyprávět. Protože jen jedna naše část patří do biologie, jen z jedné části jsme organický oheň, který bolestivě tráví sám sebe. Z té druhé části přebýváme ve snu, který potřebuje dostat obrysy příběhů. Protože příběh je to, co vedle biologie zajišťuje trvání druhu. Kdo zachová naše příběhy, komu je předáme? Těm, co na okamžik vystrčí hlavu nad hladinu plodové vody, kalné jako věčnost.

Helžin poklad

Věnováno citlivým básníkům

„Líbí se ti, co?“ zeptal se Josef. Šklebil se přitom od ucha k uchu. Otázka vrátila Milana zpět na zem. Jestli se mu líbila Helga? Bože! Byl z ní úplně naměkko. Komu by se nelíbila nejhezčí holka z oddílu. Usměvavá blondýna, a na svůj věk s dobře vyvinutým poprsím. Dokonce hoši ze starších oddílů po ní pokukovali. Copak by si všimla zrovna jeho, Milana? Zrovna procházela kolem. Odtrhl od ní oči, rezignovaně přikývl a vydechl:

„Jo…“

„Tak teď se podrž, kámo! Viděl jsem ji srát!“

„C… Cožes viděl?!“

„No vážně, nekecám. Chodí tamhle do toho lesíku.“

„Vole! Seš normální úchyl!“ Šmírovat holky ve sprše, budiž, ale při tomhle? Celou dobu, co je tady, si o Pepovi myslel, že je to magor. Zdál se mu divný. Ty jeho hlášky. Šílené oči. Vohoz. Hudba, co poslouchal. Byl jediný z oddílu, kdo chodil se staršími kluky na cigáro. Brali ho mezi sebe. Dokonce ho ani moc nepohlavkovali.

„Seš divnej!“

„Závidíš? Taky bys ji mohl vidět, kdybys chtěl.“ Pepa ztišil hlas: „Akorát by sis musel přivstat, vole, a nevychrapovat až do budíčku.“

„Seru ti na to, úchyle!“ Pepa se mu evidentně snažil znechutit nejen Helgu, ale i celé ženské pokolení. Helga – a srát? Jak by mohla? Copak bohyně taky serou? A já, že bych ji u toho měl vidět? – honilo se Milanovi hlavou. Toho dne už s Josefem nepromluvil. Večer ani nešel k táboráku. Zůstal ve stanu. Měl o čem přemýšlet.

Ráno Milana vzbudilo vytrvalé kopání do chodidla.

„Vstávej, vole, nebo to zmeškáme,“ zasyčel Pepův hlas nad jeho hlavou.

„Kolik je?“ řekl Milan rozespale.

„Půl sedmý, ale to nehraje žádnou roli. Pohni sebou.“

„Copak hoří?“ zeptal se, ale než stačil doříct otázku, vybavil se mu včerejší rozhovor s Pepou. Helga! Zatočila se mu hlava, tělem mu projel elektrický proud, a ač navenek zůstal klidný, něco se tam uvnitř, hluboko v něm, asi deset čísel nad pupíkem, zatřepotalo, jako sýkorka chycená do pasti. Srdce se mu rozbušilo tak mocně, až se zděsil, že to Pepa uslyší.

„Právě jsem ji viděl vycházet ze stanu. Jestli se okamžitě nesebereš, tak du sám!“ Kdoví proč ho představa, že by Pepa šel bez něj, vyděsila. Rychle si natáhl kraťasy a tričko. Sandály si obouval cestou.

Šli svižným krokem ještě dřímajícím táborem, kolem ohniště, podél čerstvě pokosené, voňavé louky, dál k lesíku. Slunce už bylo poměrně vysoko, jeho světlo se třpytilo v krůpějích rosy. Začínal další krásný letní den.

„Jestli kvůli tobě přijdeme pozdě, tak tě zrubu,“ prohodil Pepa jakoby nic. Milan se odmlčel. Věděl, že by to Pepa klidně udělal, tak radši přidal do kroku. Vešli do lesa. Zbytek cesty mlčeli.

„Teď musíme potichu. Tamhle je, vidíš?“ V nedalekém křoví zahlédli Helžino tyrkysové pyžamo. Zrovna si stahovala kalhoty. Přišli včas.

„Musíme tam, kousek vejš. Je odtud dobrej výhled a můžeme se tam schovat. O­la­la! Tak. Teď se dívej. Tak tady je to místečko, kam Helga odkládá svůj poklad.“

Helžin poklad? To snad…! Milan si připadal jako ve snu. Ještě spí ve stanu a to vše se mu jenom zdá.

Mezitím se Helga vyčůrala, jak oba odtušili podle šustivého zvuku. Byla v podřepu, otočená k nim zády. Uslyšeli, jak si prdla. Vyhekla a vydala sotva slyšitelné zasténání. Milan si uvědomil, že má silnou erekci. Nemohl odlepit oči od Helžiny ruky, svírající bílý papírový kapesník, kterým si utírala své nejintimnější partie.

„Teď se musíme maximálně skrčit. Kdyby nás viděla, tak s tím máme utrum.“ A hlavně pořádnej trapas, pomyslel si Milan.

Helga si natáhla své tyrkysové pyžamové kalhoty, rozhlédla se, ale je naštěstí neviděla. Pak si upravila účes a vydala se směrem k táboru. Kamarádi ještě chvíli tiše leželi. Pepa se zvedl jako první.

„A to je vše, dámy a pánové. Představení je u konce. Přijďte zas,“ prohodil zvesela. Bože, jak ten může vtipkovat? – blesklo Milanovi – ten má ale pořádně silnej žaludek.

„Víš co, běž napřed.“ Pepa se zatvářil lišácky, jako že chápe.

„Taky to na tebe přišlo? Jasný… Nenech se rušit, kámo.“

Milan počkal, až postava jeho kamaráda zcela zmizí mezi stromy. Pak popošel blíž. Helžin poklad se zlatavě leskl mezi trsy tenké lesní trávy. Prudkým mávnutím zahnal těch několik much, co už stihly objevit hromádku, která, navzdory Helžině subtilnosti a jemnosti, nebyla nikterak malá. Výsledek hojné táborové stravy. Sklonil se k ní a přivoněl si. Nejdřív opatrně, pak už nasával zápach zcela bez zábran. Ach, Helgo! Helgo! Miluji tě! Natáhl ruku, aby si nabral značnou část ještě teplé lepkavé hmoty. Vteřinu se na to nerozhodně díval pohledem zhypnotizované kobry. Rozhlédl se okolo, přesně tak, jak to před chvílí udělala jeho láska. Zhluboka se nadechl. Helgo! Zeširoka otevřel svá ještě skoro dětská ústa. Helgo! Když dožvýkal, sehnul se pro další porci. Pomalu si vychutnával každý kousíček. Kochal se tím novým, dosud nepoznaným, nepopsatelně intenzivním pocitem, který v něm právě klíčil. Za chvíli už jen zahnědlá tráva, na které parazitovalo pár zoufalých much, označovala místo, kde ještě před malou chvíli byla rozměrná hromádka. Milanův pohled spočinul na zmačkaném kapesníku. Opatrně jej zvedl. Pomalými, klidnými, téměř sakrálními pohyby jej narovnal, očima zkoumaje hnědý otisk Helžiny řiťky. Když se toho pohledu nabažil, jemně kapesník přeložil, otřel si rty a schoval ho do kapsy. Z hrudi se mu vydral hlasitý vzdech. Ach, Helgo…! Jeho myšlenky byly výjimečně jasné, avšak nikterak určité. Všechno okolo, letní les, prosluněné ráno, naplněné ptačím zpěvem, pocit Helžiny blízkosti, to vše jej naplňovalo klidem a harmonií. Pomalým, ale jistým krokem vyrazil k táboru.

Z myšlenek ho vyrušil Pepův hlas:

„Kde seš, voe? Už sem tě šel hledat!“ Milan na Pepu jen nechápavě zíral.

„Už je snídaně.“

„Aha… To už je vosum?“

„No jo. Než se vysereš, tak bude poledne.“

„Nějak nemám hlad. Asi ti dnes přenechám svou porci… Ber to jako vděk.“

Josef vrhl na Milana zkoumavý pohled. Pak se rozesmál a vší sílou plácl kamaráda přes záda.

„Nějak tě to vzalo, co? No jo, kámo, to není nic pro slabý nátury.“

„Jo, asi jo,“ řekl neurčitě Milan. A po chvíli dodal: „Nemáš žvejkačku?“