Kniha O čem básník ví obsahuje eseje, úvahy a vzpomínkové texty Josefa Topola a také rozhovory, jež s ním byly vedeny. Zprostředkovává boje o prosazení básnického přístupu k dramatické tvorbě na přelomu padesátých a šedesátých let, ale také autorův staromódní humanismus a silný vztah k tradici.
Josef Topol (1935–2015) byl zázračným dítětem českého divadla. Jeho první hru uvedl E. F. Burian v jeho devatenácti letech a všechna pozdější díla již automaticky aspirovala na událost sezony. Topol spojil svou dráhu nejprve s Národním divadlem a posléze s Krejčovým Divadlem za branou, po jehož likvidaci zůstal bez inscenačních možností. Na jeviště se autorsky vrátil krátce před listopadem 1989, ale po něm se odmlčel. Jedinou výjimku znamenala kniha, která Topola představila jako pozoruhodného „tajného“ básníka. Soubor O čem básník ví, připravený editorkou Milenou Vojtkovou, shrnuje autorovy eseje, úvahy, komentáře, vzpomínkové texty a rozhovory a obsahuje i kompletní bibliografii.
„V divadle je mnoho mimo slovo a nad slovo. Dochází tam ke spojování duší,“ říká Topol k charakteru jevištní magie. Topol jako dramatik znamenitě ovládal jazyk a klíč k němu rozpoznával v duševním světě jednotlivce. Básnický princip byl nucen na přelomu padesátých a šedesátých let tak jako jiní tvrdě probojovávat – ofenzíva proti klasické i moderní pohádce spočívala třeba v názoru, že zvířata obvykle nemluví. Bylo třeba obhajovat elementarity jako smysl symbolů a symboliky i základní ustanovení hodnot. Básník se nalézal ve zvláštním postavení – pokud se těšil oficiálnímu uznání, získal výtečné podmínky k práci. Na druhé straně musel pracujícímu lidu permanentně dokazovat, že si svá privilegia opravdu zaslouží. Emancipace z tohoto prekérního stavu trvala řadu let a stála aktéry nemalé úsilí v dobových diskusích a polemikách. I Topol se podílel na projasňování východisek: činil tak vždy s velkou naléhavostí a průzračnou dikcí, kladl otázky vždy důsledně jako mravní imperativy. Šlo mu o to, „aby nám vždy bylo jasno, zda skutečně věříme tomu, čemu se domníváme věřit; zda etický ideál (…), který ‚oficiálně přijímáme‘, skutečně zajímá a podněcuje hlubinnou energii naší osobnosti“.
Pevné pouto s tradicí
Divadlo pro Topola znamenalo esenci života. Vlastností světa je podle něj neustálé sebeobnovování i prostřednictvím konfliktu, hra vtahuje diváka do jeho centra. Cesta k dramatu vedla přes řeč, k divadlu přes lidi. Na počátku světa jazyk neoddělitelně splývá s mýtem. Ve své vrcholné poloze může být poezie „skutečnější než skutečnost“, pokud se básník dokonale orientuje v realitě, vrůstá do ní, ale zároveň ji převyšuje a překonává svou jazykovou dovedností. „Kámen o sobě není a měsíc o sobě není. Ale člověk je vědomí světa. Ví o sobě, i o kameni, i o měsíci.“ Jestliže existuje pravda, musí být přítomná odevšad, musí být schopná pojmout všechny životy a obsáhnout všechny perspektivy. Proto má mít dramatická postava, která se skládá z mnoha prvků a fragmentů, někdy nesouvislých, separovaných, protichůdných, vždy živoucí jádro – teprve celek obdařuje smyslem jednotlivé části.
Věrozvěstem modernosti ale Topol v žádném případě nebyl. Celou jeho tvorbou, její reflexí i světonázorem vůbec prochází pevný vztah k tradici, odvěkému řádu, k vesnici a půdě – i jeho literární záliby a lásky vedou nejen k Máchovi a Kollárovi, ale nakonec i ke Klicperovi a M. Z. Polákovi a jeho Vznešenosti přírody. K české klasice se také opakovaně vrací a soustavně ji promýšlí. Identifikujeme v tom přesvědčení o nadčasových základech lidské existence, o kontinuitě lidského rodu a moudrosti ukryté ve staletích, v principech vložených do samotných kořenů bytí. Současnost se mu ukazuje spíše jako ohrožení, znesvěcování a popření všeho, co platilo odnepaměti. „Záludnost technické civilizace a jejích vymožeností je v tom, jak mnoha lidem dopřává iluzi života a životnosti už tím, že je dovede zaměstnávat, zabavit, zaneprázdnit.“
Staromódní humanismus
Topolovým programem je „pouze“ staromódní humanismus. Ve vztazích k ostatním, o nichž v rozhovorech mluví, vždy převažuje respekt, úcta, ohled, empatie a důraz na světlé stránky. Ilustruje to jeho poměr k Burianovi, který je prodchnutý nenarušitelnou vděčností a vroucností. Právě tady Topol neakcentuje nic jiného než ono hřejivé člověčenství; nejvíc mu pomohlo vědomí, že ho Burian měl rád a důvěřoval mu. Divadlo a umění mu ukazují k láskyplnosti a důvěrným, obohacujícím vztahům: metody, techniky a formální náležitosti mají sekundární povahu. Proto rozhovory vždy ústí ve vyznávání náklonnosti k lidem, místům a krajinám a rozpomínání pokojně odhaluje vrstvy, z kterých je tvůrce složený.
Osobní ráz výpovědí také podtrhuje odpor k pojetí bytí jako mechanismu, stroje. Míra člověka pro Topola absolutně nespočívá v jeho redukci na průměr. Tady zase přichází ke slovu strach z moderní nivelizace, kdy „nejde už o potírání zla, ale o neustálé přizpůsobování se zlému, nejde o následování pravdy, ale o neustálé adaptování pravdy, ,život s klapkami na očích a s vatou v uších‘“.
Cenná edice má jeden problém: soustředila všechny rozhovory, kterým se autor ani po Listopadu nijak nevyhýbal. Topol v nich sděluje v malých obměnách víceméně stále totéž, obkružuje stejné historky a reminiscence, které dominovaly jeho paměti. Vypovídá to o jeho zaujatosti a soustředěnosti. Účinek četby to však nutně oslabuje, kompletnost zde nepracuje ve prospěch knihy. Topol nebyl mnohomluvný rétor, nýbrž stavitel ze slov prověřených a potěžkaných. Nepatřila k němu potřeba mluvit za každou cenu. Zůstal pánem svého tvůrčího osudu, k němuž jistě patří i právo učinit rozhodnutí a podle své vůle své dílo uzavřít.
Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Josef Topol: O čem básník ví. Torst, Praha 2014, 532 stran.