Nejsledovanější politickou událostí Latinské Ameriky jsou v těchto týdnech prezidentské volby v Argentině. Do druhého kola, které se koná 22. listopadu, postoupil kandidát vládní perónistické koalice Daniel Scioli a lídr opozičního bloku Cambiemos (Změňme se) Mauricio Macri. V době vydání tohoto čísla už by mělo být jasné, kdo je vítězem, nicméně jedno je jisté už teď: Argentině v příštích letech nebude vládnout nikdo z rodiny Kirchnerů, jak tomu bylo v letech 2003–2007, kdy stál v čele země Néstor Kirchner, a od roku 2007 dodnes, kdy vládu převzala jeho manželka Cristina. Hodnocení úspěchů „kirchnerismu“ se značně různí, a to i mezi samotnými perónisty; v argentinské politice ostatně panuje dlouholetá politickoideologická konfuze, neboť perónismus dokázal lavírovat mezi levicovým populismem a neoliberalismem. Největší španělský deník El País přinesl 15. listopadu rozhovor s jedním ze šesti tisíc argentinských akademiků, kteří veřejně vyjádřili podporu vládnímu kandidátovi Sciolimu – s „Messim argentinské vědy“, molekulárním biologem Albertem Kornblihttem, členem Akademie věd USA. „Vlády Néstora a Cristiny Kirchnerových jsou nejlepší, jaké jsem zažil,“ říká Kornblihtt, „není to socialistická revoluce ani konec chudoby, ale tyhle vlády realizovaly opatření, která se do značné míry shodují s tím, o co mi šlo, když jsem byl zamlada komunistickým aktivistou.“ Právě věda, výzkum a vzdělání jsou (například vedle lidských práv) oblasti, v nichž jsou výsledky kirchnerismu viditelné, na rozdíl od neoliberálních devadesátých let, kdy byly výzkumné programy utlumovány: „Samozřejmě že jsme nadále [vědeckou] periferií, ale alespoň schopnou periferií,“ prohlašuje biolog. Předhazovat vládě pouze korupci, kterou evidentně trpí, podle něj není spravedlivé. A pokud zvítězí Macri, jak těsně před volbami prorokují média? „Pak se vrátíme k určitému normálu,“ říká Kornblihtt, „k normálu, v němž budu pochopitelně v opozici, tak jako celý život.“
Jiný pozoruhodný rozhovor, který ostatně mnohem více rezonoval na sociálních sítích, byl publikován 5. listopadu v brazilském deníku O Estado de S. Paulo a následně z něj citovala média po celé Latinské Americe. Dotazovaným byl Sebastián Marroquín, původním jménem Juan Pablo Escobar, tedy nikdo jiný než syn Pabla Escobara (1949–1993), zřejmě nejmocnějšího a nejkrvavějšího drogového bosse všech dob, který se svého času v rodné Kolumbii zároveň těšil obrovské politické moci i popularitě. Hlavním tématem rozsáhlého rozhovoru byl seriál Narcos, ztvárňující Escobarův „život a dílo“, jejž uvedla kalifornská společnost Netflix koncem letošního léta. Přestože si seriál vysloužil převážně příznivé ohlasy, Escobarův syn na něm nenechává nit suchou: „Projekt jako tento vzbuzuje v mladých touhu stát se obchodníky s drogami. Počínání mého otce je tu přikrášleno, neustále se zdá, že je skvělé být drogovým bossem, když mají tolik moci, peněz, zbraní, žen a majetku. Můj otec tu nikdy netrpí, pořád je v pohodě. Nikdy ho nevidíme plakat.“ Deník shrnuje také slovní přestřelku mezi mladým Escobarem a režisérem Narcos Josém Padilhou: Marroquín mu nabízel spolupráci, kterou Padilha odmítl – a také za ni nehodlal platit; Marroquín opáčil, že snad nežijeme v době otrokářství, aby pro jeho projekt pracoval zdarma. Výsledný produkt je tak podle Marroquína (jenž je mimo jiné autorem knihy o svém otci) nejen dezinterpretací Escobarovy postavy, ale také urážkou kolumbijských dějin a obětí drogových válek. Marroquín tvrdí, že svého otce vždy miloval, a současně odsuzoval jeho násilnosti, které stály životy několika tisíc lidí. Podobný počet obětí však měly ozbrojené akce proti Escobarovu kartelu. Problém je podle Marroquína v samotné kriminalizaci drog: „Slyšeli jste někdy, že by druhý den po zabití nějakého bosse byl na ulici nedostatek drog? […] Tahle válka už je prohraná. Radši uvidím kluka, jak si v lékárně kupuje kokain Bayer ISO 9000, než abych ho viděl kupovat si na rohu jakýsi bílý produkt s rozemletým sklem, který mu rozežere plíce.“ V neposlední řadě přišla řeč také na zpěváka Franka Sinatru, o němž Marroquín tvrdí, že byl společníkem jeho otce. Na novinářův nevěřícný dotaz odpověděl stručně: „Mohu vám říct, že Sinatra byl mnohem lepší dealer než zpěvák.“
Stranou zájmu evropských médií zůstala cesta bolivijského prezidenta Eva Moralese do zemí EU. Prezident navštívil mimo jiné Francii a Itálii, ovšem nejdůležitějších úspěchů – alespoň dle vlastní interpretace – dosáhl v Německu. La Razón, jeden z hlavních bolivijských deníků, informuje v článku z 12. listopadu o Moralesově schůzce s kancléřkou Angelou Merkelovou: kromě utužení německobolivijských vztahů na poli nových technologií, volného obchodu a výstavby bolivijského průmyslu byl na programu také územní spor s Chile. Tento soused připravil v takzvané válce o ledek (1879–1883) Bolívii o přístup k moři v oblasti přístavu Antofagasta. Bolívie, podle níž jsou příslušné mírové smlouvy nelegitimní, se nicméně vytrvale snaží o znovuzískání suverénního přístupu k moři. Pro „nezájem chilské strany o řešení“ dospěla celá věc k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, který rozhodl, že Chile musí v této věci vést dialog. Tento dialog podporuje také Angela Merkelová; Morales ovšem dodává: „Sestra Merkelová, německá kancléřka, nám na soukromé schůzce doporučila, aby se do sporu mezi Chile a Bolívií vložil bratr papež František, nicméně na veřejnosti mluvila o tom, abychom vedli dialog.“ Dodejme, že dohledat v německém tisku zmínku o Františkově úloze je nesnadné. Morales je nicméně optimistický: „Poprvé cítím, že jsme učinili významné kroky k tomu, aby se k Pacifiku vrátila naše suverenita.“