Válka na poli nejistoty

Zatímco ještě na začátku listopadu se zdálo, že válka na Ukrajině utichá, v posledních týdnech se ukrajinští separatisté aktivizovali. Po dvouměsíční pauze, při níž obě strany víceméně dodržovaly příměří, dohodnuté v Minsku, přišlo 7. listopadu obnovení bojových akcí na různých částech fronty. Vzhledem k tomu, že Rusko se soustředí především na válku v Sýrii, není jasné, v jakém rozsahu separatisté ofenzívu dále povedou a zda dosáhnou nových územních zisků, které nezaznamenali od února. I tak ale obnovení konfliktu znamená hrozbu pro prezidenta Porošenka. Ten čelí kritice za to, že separatistům až příliš ustupuje. Přijetí změn ústavy, které mají zaručit zvláštní postavení Donbasu v rámci Ukrajiny, vyvolalo 31. srpna potyčky před ukrajinským parlamentem, při nichž zahynuli čtyři vojáci. Dalším signálem oslabení pozice současného prezidenta jsou výsledky místních voleb v řadě velkých měst na jihu Ukrajiny. V mnoha případech zde zvítězily oligarchické politické síly, stavící se proti Porošenkovi. Někteří analytici proto upozorňují, že Rusko může nyní vojenskou podporou separatistů dosáhnout toho, aby ukrajinský prezident udělal další ústupky, které ještě více oslabí jeho autoritu. V tomto světle je však poměrně překvapivá nedávná vstřícná nabídka Ruska na restrukturalizaci ukrajinského dluhu.

Směrem k nacionální revoluci

Dalším destabilizujícím faktorem je nedávný odchod Dmytra Jaroše z čela Pravého sektoru. Podle názoru ukrajinského politologa Antona Šechovcova jde o výsledek vnitřního boje mezi umírněnějším a radikálnějším křídlem Pravého sektoru, přičemž Jaroš jako vůdce organizace zastával spíše umírněné názory. Nyní však odchází, patrně proto, že jeho spolubojovníci považují současné „hybridní příměří“ za neuspokojivé. Podíváme­li se ale na motivace členů Pravého sektoru blíže, pokračuje Šechovcov, nejde jim ani tak o vítězství, jako spíše o pokračování konfliktu, které by jim umožnilo dále stát mimo rámec ukrajinských zákonů, případně si válečným hrdinstvím „koupit“ odpuštění svých dosavadních přečinů. Jejich konečným cílem pak je, aby dosavadní revoluce přerostla v revoluci „nacio­nální“. Vzhledem k relativní slabosti Pravého sektoru, jenž nemá k uskutečnění fantazií svých členů ani dostatečné lidské zdroje, ani potřebnou podporu veřejnosti, by však takové akce znamenaly jen další oslabení Ukrajiny, kterého by Rusko jistě využilo.

Skutečnost, že existence dobrovolnických ozbrojených jednotek, které nejsou pod kontrolou armády či policie, je stálým předmětem stížností západních zemí, by mohla přispět k tomu, že Pravý sektor dostane v nejbližší době ultimátum, aby se jeho členové „buď začlenili do řad armády nebo policie, anebo je čeká likvidace jakožto ilegálního ozbrojeného uskupení“, píše Šechovcov. To by mohlo mít za následek rozpad organizace na více skupin, z nichž některé budou působit ilegálně. Vhodným okamžikem ke zneškodnění Pravého sektoru by mohl být jeho přímý útok proti autoritě státu nebo očividné narušení minských dohod. Nelze také vyloučit, že ukrajinské bezpečnostní služby se uchýlí k provokacím za pomoci svých agentů v radikálním křídle Pravého sektoru.

Na pozadí těchto reálných hrozeb se zdá poněkud absurdní vytrvalost, s níž ukrajinské úřady drží ve vazbě novináře Ruslana Kocabu, obžalovaného z údajné vlastizrady a špionáže. Jeho nejzávažnějším proviněním je, že na YouTube zveřejnil poněkud zmatený monolog, v němž své krajany vyzval, aby odmítli mobilizaci do ukrajinské armády. Kromě toho poskytl několik rozhovorů ruským televizním kanálům. Již od února se nachází ve vazbě, která je stále prodlužována, údajně pro mimořádnou závažnost vznesených obvinění. Jeho obhájkyně, známá ukrajinská advokátka Tetjana Montjan, připravuje stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Většina povolaných svědků podle ní nemá k případu vůbec co říct a soud je nejspíš předvolává jen proto, aby proces dále protáhl. Amnesty International již v únoru Kocabu označila za vězně svědomí.

Stálý zdroj sporu

Život v Doněcku se zatím normalizuje. Území lidových republik se stále více odděluje od Ukrajiny. Od 1. září zde například platí jen ruské rubly. Ve školách se učí podle ruských osnov z ruských učebnic – těch sem v létě přivezly na pět set tun kamiony humanitárních konvojů. Začínají se sem také vracet někteří z těch, kteří během minulého roku uprchli před válkou. Mnoho z nich však není spokojeno s tím, v jakém stavu se město nalézá. Rozpaky budí jak časté výpadky topení a teplé vody, tak přítomnost velkého množství ozbrojených lidí. Ceny tu jsou prý až dvakrát vyšší než ve zbytku Ukrajiny. Záchranou pro důchodce je alespoň skutečnost, že na rozdíl od situace před rokem nyní mohou dostávat důchod jak od ukrajinské strany, tak od DNR. Definitivní oddělení regionu od Ukrajiny ale zůstává až „plánem B“. Jak říká německý politolog Winfried Schneider­Deters, „Putin chce, aby tato entita byla součástí ukrajinského státu – se záměrem, aby zůstávala stálým zdrojem podráždění“.

Další vývoj ukrajinského konfliktu si vzhledem k množství proměnných nikdo netroufne odhadnout. Jak ale výstižně upozorňuje komentátor Bloomberg View Leonid Beršidskij, pro ukrajinské politiky je schůdnější existovat v podmínkách vnějšího ohrožení, které poněkud skrývají jejich neschopnost řešit nejzákladnější problémy země – vládu oligarchů a korupci. V okamžicích, kdy se právě nebojuje, vypadá Ukrajina „zcela stejně jako každý jiný neschopný a zkorumpovaný postsovětský režim“.

Autor je publicista.