editorial

Slovenská literatura je i po téměř čtvrtstoletí od rozdělení Československa s tou českou stále spjata dost těsně. Bohužel ale jednostranně. Češi téměř slovensky nečtou, slovenštině pomalu přestávají rozumět a o to, co se děje na východ od našich hranic, se zajímají minimálně. Ovšem ve slovenských knihkupectvích tvoří významnou část nabídky tituly vydané českými nakladatelstvími. Jak ve svém komentáři konstatuje Milena Bartlová, jedná se vlastně o takový malý český kolonialismus. V poslední letošní Ádvojce, která výjimečně vychází jako dvojčíslo, se zaměřujeme na jeden z výseků opomíjené slovenské kultury – na prózu. Z tematických textů se dozvídáme, že slovenská próza trpí podobnými neduhy jako ta česká: těží z dědictví devadesátých let, její texty ve společnosti téměř nerezonují, čte se málo a slouží spíše jako neškodné hobby. „Situácia v súčasnej slovenskej literatúre priamo vyplýva z jej situácie v súčasnej slovenskej spoločnosti. A tá je okrajová, nevýznamná či dokonca až bezvýznamná,“ konstatuje literární vědec Peter Darovec. Tento nelichotivý a trochu masochistický názor snad vyváží četba pravidelné literární přílohy, v níž tentokrát dáváme prostor slovenským prozaikům: Ballovi, Václavu Kostelanskému, Ondreji Štefánikovi a Marku Vadasovi. Na shledanou v roce 2016!