V České republice žije skoro čtvrtmilionová národní menšina, dvě třetiny jejích příslušníků jsou českými občany. Nejsou to žádní gastarbeiteři ani obchodníčci z večerek, kterým povýšeně tykáme. Příslušníci této minority se pohybují v nejvyšší politice a jejich bohaté firmy ovládají nemalou část českého hospodářství. Přesto se většinou nenaučili česky a češtinu nepotřebují ani k bezplatnému studiu na vysoké škole. Aha, tak to je řeč o Slovácích! To ale vlastně ani menšina není. Ano, jsou to občané samostatného státu. Ale ve skutečnosti jsou přece jen tak nějak skoro „naši“. Anebo ne?
Trh – v tomto případě knižní a mediální – ale tvrdí opak. Slovenské texty se dají v Česku prodat pouze v překladu a není o ně o moc větší zájem než o současnou literaturu dejme tomu z Rumunska. Jediná prodejna slovenských knih v Praze před pár lety tiše zanikla. Slovenské filmy se do běžné distribuce dostanou jen výjimečně, a když, tak jsou dabované. Stručně řečeno, Češi slovensky nečtou a mladší generace, kterou už minuly večerníčky Československé televize, slovenštině často ani moc nerozumí. Vždyť ani my starší, kteří jsme polovinu života prožili v Československu, slovensky neumíme – rozumíme mluvené řeči, ale číst ve slovenštině je pro nás většinou obtížné a mluvit či dokonce psát jsme neuměli nikdy.
Jak to, že tedy považujeme Slováky za „svoje“, a ne za cizí? Odpověď se nabízí, jen ji drtivá většina Čechů nechce slyšet. Náš vztah ke Slovákům se podobá vztahu Francouzů k Alžířanům a od vztahu Britů k Indům se liší především tím, že Slováka nelze poznat podle barvy kůže. Jistě, je to pouhá podobnost, ale základní rys kolonialismu tu je: minulost ekonomicky a politicky ovládané země, jíž kolonialista přináší „vyšší kulturu“. Konstrukt jediného československého národa byl nezbytnou podmínkou vzniku republiky v roce 1918 a je zřejmě pravda, že jinak by Slováci podlehli pomaďarštění. Ale i když to byl dobře míněný projekt, nebyl na Slovensku nikdy většinově přijat a již za první republiky zastupovaly odpor vůči české nadřazenosti tamní politické strany. Nerozuměli jsme a stále nedokážeme porozumět tomu, že Gustáv Husák jako jediný slovenský prezident Československa může mít v historické paměti mnohem komplexnější roli, než jakou mu automaticky přisuzujeme. Dodnes je tu hluboké náboženské rozdělení: zatímco u nás se ke všem církvím a náboženským společnostem dohromady přihlásilo 14 procent obyvatel, na Slovensku patří 87 procent populace ke křesťanským církvím, z toho 70 procent k římským katolíkům.
Slovenskou státní samostatnost zařídili poprvé fašisté za pomoci Hitlera a podruhé nacionalisté s protidemokratickými záměry. Boj proti ztotožňování slovenské identity s odporem proti modernitě musí vést Slováci sami. To ale nic nemění na tom, že stejně nezbytná je naše vlastní sebereflexe. Rozdělení Československa totiž pro české obecné mínění není ve zpětném pohledu rozpadem a krachem státu, nýbrž jednostranným odtržením Slováků: „Když chtěli, tak ať si jdou.“ Dodnes nechceme připustit, že důvodem „sametového rozvodu“ nebyl pouze slovenský nacionalismus, ale že jej živila také mocenskoekonomická manipulace českých apoštolů neoliberalismu v čele s Václavem Klausem.
Češi považovali a považují Československo za svůj vlastní národní stát, jak to každý rok znovu dosvědčuje a potvrzuje konstrukce státního svátku 28. října, vycházející z bezstarostného pojetí kontinuity. Jak ukazuje expozice Národního muzea v Památníku na Vítkově, Slovensko potřebujeme v dominantním příběhu našich dějin 20. století pouze jedinkrát: ve volbách v roce 1946 totiž jen tam nezvítězili komunisté. Nikdo se na to Čechů raději neptá, ale z vlastní zkušenosti si myslím, že jsou v naprosté většině přesvědčeni o odvozenosti slovenské kultury od té české. Vlastní komplex kulturní méněcennosti promítají do upřímného přesvědčení o provincialismu slovenské kultury. Příslovečné „slovenské Tahiti“ dodnes zastupuje v imaginárnu české společnosti nezkaženou přírodu, lidovou autenticitu a sexy přitažlivost. Utvrzujeme se tak v představě o vlastní technické, obchodní, průmyslové a kulturní nadřazenosti.
Podkarpatskou Rus, svoji nejvýchodnější kolonii, jsme ztratili už tak dávno, že jsme snadno zapomněli na politický krach pokusu o její obsazení. Zůstala jen čistým exotičnem zachyceným v próze Ivana Olbrachta, dodnes živé díky aktualizaci muzikálem o Nikolu Šuhajovi. Slovensko máme více pod kůží, a máme s ním proto větší problém – ten ale úspěšně potlačujeme namísto toho, abychom se z vlastní minulosti učili, jak žít a jak nežít v jednom státě s jinými národy. A to zrovna teď zatraceně potřebujeme.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.