V úvodním textu své knihy Poetika ataku se slovenský básník Michal Rehúš manifestačně odepisuje z národního písemnictví: „Týmto formálne vystupujem zo slovenskej literatúry a neželám si, aby som bol naďalej považovaný za jej predstaviteľa.// Vyhlasujem, že som si vedomý dôsledkov, ktoré z tohto aktu vyplývajú a týkajú sa prijímania literárnych výhod a pôct, akými sú literárne štipendiá, dotácie a ceny a autorské profily v literárnych slovníkoch a monografiách.“
Nakladatel Viktor Stoilov se distancuje od příštího ročníku cen Magnesia Litera: „Zlatého slavíka nesleduji, ale rozčílilo mne, že nikdo z přítomných nereagoval na to, že cenu hlasováním získal náckovský Ortel. Nevadí to ani sponzorovi. Asi je v kurzu být s neonacisty na pódiu,“ uvedl nakladatel na webu Lidovky.cz. Své prohlášení uveřejnil v reakci na incident, kdy Státní opera naplněná tím nejoperabilnějším a nejomyvatelnějším z českého popu zmíněnému náckovi bouřlivě zatleskala – jako svému kolegovi. Byli tam všichni, snad kromě Wericha a Švorcové.
Vše je v ekonomii, jako obvykle. Hudební i literární ceny platí jedna a táž firma, prodávající shodou okolností minerálku. Oceňovaní spisovatelé jsou tedy v roli trochu lepších reklamních agentů této firmy, stejně jako Gott, Ortel nebo Bílá. Jen působí na jiném marketingovém oddělení než slavíci a zpěvandule. Na všech úsecích kulturní fronty probíhá permanentní boj o mediální obraz sodovkárenské značky, naposledy pochroumaný případem Lázní Kyselka.
Slavíci svému náckovi tedy zatleskali. Konečně čerstvá krev. Konečně někdo s názorem! Jak dlouho nám pitomí kritikové vyčítali beznázorovost a bezobsažnost? Hehe, tak teď to mají.
Patří k firemnímu bontonu, že jednotlivá marketingová oddělení se do své špíny navzájem nepletou. Nepotřebujeme odborníky na etiketu, abychom dodržovali štábní kulturu korporátu. Tak nakladatel Stoilov hovoří sám za sebe a hovořit do duše kolegům ze sousedního oddělení nehodlá. Především dbá o čistotu svého privátního svědomí. Jako poctivý podnikatel nemůže nečinně přihlížet, nechce poškodit image své vlastní značky – natožpak nějakým planým moralizováním.
Po pár dnech se ke Stoilovově argumentaci přihlásilo, téměř doslova, ve společném prohlášení několik autorů. My, čeští spisovatelé, si myslíme přesně to, co tady pan Torst, ale poslat vás do háje se bojíme. Na hodnoty prý nelze rezignovat.
Spisovatel v každé době touží po uznání, po ocenění, po bobkovém listu. A firma mu ho dopřeje. Ostatně je to vzájemně výhodný obchod. Spisovatel svým talentem, tvůrčí pílí a autorskou „nezávislostí“ zaštítí a podpoří značku – asi tak, jako kvalitní oblek a reprezentativní vůz podporují výkon podomního dealera (který prodává například, dejme tomu, minerální vodu). A firma, zaštítěna silou svého kapitálu, uspořádá mediální show, jejíž vahou propasíruje jednou do roka jméno spisovatele až do hlavních televizních novin, těsně před sportovní výsledky. Dostane tedy jméno spisovatele do povědomí spotřebitelů. Definuje literární kvalitu. Koneckonců, od toho tam sedí odborné poroty, samé jméno, továrna na prestiž.
Co říká oceněný spisovatel? Zde stojím a svědčím, že tato minerálka není otrávená, nenadýmá a její výrobce podporuje českou kulturu. Je lepší než firmy, které českou kulturu takto viditelně nepodporují. Navíc někdo někde řekl, že jsem lepší než někdo jiný. Na tom tedy něco musí být. Sláva, nepsal jsem nadarmo!
Co svou investicí říká firma? Tento spisovatel je skutečný umělec. Vždyť se podívejte, dávají to v televizi, zítra s ním vyjdou rozhovory i tam, kde jinak o kulturu nezavadí, a výlohy knihkupectví vytapetujeme jeho plakáty. Jeho autoritu odteď sytí naše bublinky. Ale zatím stojí tady, roztomile skromný, všechno kolem něj se blýská, přední osobnosti mu gratulují a stojí s ním na jednom (námi placeném) jevišti. Kupujte naši sodovku! Jsme mediálním partnerem těchto cen a jejich nositelé jsou mediálními partnery našich zisků a našich průserů, stejně jako Ortel.
Můžeme se ovšem domluvit na tom, že tento vnější kontext neříká nic o díle samotném ani o hloubce autorova bytí, které se v díle promítá. Že vrženost do ekonomické danosti vystavuje umělcovu existenci zkoušce autenticity, jež je teprve podmínkou hlubšího rozevření díla jako jeviště pravdy, světliny bytí. Že bychom si měli vážit toho, že literatura je po desetiletích útlaku osvobozena od mimouměleckých nároků a smí se konečně zabývat jen sama sebou. Že spisovatel rozumí literatuře, na ni je odborník a nezajímají ho papundeklové poměry Českého slavíka a nemá ani ponětí o ekonomii. Jenže parodie na literaturu je nakonec taky jen literatura.
Autor je spisovatel.