Do českých kin se dostal rumunský snímek O patro níž, který letos na festivalu v Cannes soutěžil v sekci Un certain regard. Příběh muže, který se zřejmě stal svědkem vraždy, tematizuje hrdinství krajně civilním způsobem.
Až na velké ego, nepřipouštějící si žádné pochybení, je Sandu, hlavní hrdina rumunského filmu O patro níž, průměrný muž středního věku a stejně tak průměrný příslušník střední třídy. Při návratu z běhání v parku zaslechne od sousedů vášnivou hádku muže a ženy. Ze dveří následně vychází muž, žijící v jiném bytě. Následuje výměna pohledů a pozdravů. Navenek bezvýznamné setkání se stane spouštěčem sebedestruktivního morálního rozporu poté, co se Sandu o několik hodin později dozví, že žena byla nalezena mrtvá a že byla zřejmě zavražděna. O setkání se sousedem a pravděpodobným vrahem se policejnímu komisaři, manželce ani nikomu jinému nezmíní. Ať už si však své podezření nechává pro sebe z pohodlnosti anebo ze zbabělosti, nová situace zásadně naruší jeho dosavadní vnitřní stabilitu a vede k jeho selhání v roli manžela, otce i šéfa firmy. Nevyřčení důvodu hrdinova rozhodnutí mlčet lze chápat jako výzvu divákům, aby se zkusili vžít do stejné situace a na otázku po příčině tajnůstkářství si odpověděli sami.
Tlumené vyprávění
Přestože Sandu svou zaměnitelností zapadá mezi jiné postavy ze snímků rumunské nové vlny, režisér Radu Muntean, známý díky Úterý po Vánocích (Marţi, după Crăciun, 2010), některé typické znaky těchto filmů, jako jsou realismus, oddramatizování nebo netečná kamera, zesiluje, kdežto jiných se naopak zříká. Původ a podstata morálního dilematu, jemuž Sandu čelí, jsou záměrně natolik sociohistoricky bezpříznakové, že by bylo zavádějící číst film primárně jako komentář k poměrům v postsocialistické společnosti, naučené nedůvěřovat autoritám a držet hubu a krok. Na druhou stranu je O patro níž podobně jako Smrt pana Lazaresca (Moartea domnului Lăzărescu, 2005) nebo 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni i 2 zile, 2007) krajně procedurální film. Tentokrát se ale hlavní konflikt odehrává uvnitř protagonistovy hlavy.
Myšlenky a pocity hlavního hrdiny nám zůstávají až do konce důsledně skryty. Nejen že nemluví s ostatními o tom, co viděl a slyšel, a že k nám nehovoří ani jeho vnitřní hlas, klíč k jeho identitě neposkytuje ani distancovaná kamera, pro kterou je postava pouhým objektem pozorování, nikoli komunikačním kanálem. Jednotlivé fáze jejího vnitřního vývoje si musíme domýšlet na základě toho, jak reaguje na všední životní situace, nebo z témat, o nichž je Sandu ochoten konverzovat (výmluvná je například jeho obhajoba zavražděné před kamarády, prozrazující pocit spoluzodpovědnosti za její smrt). V mimořádně dlouhých záběrech ale postavy hovoří především o šidítkách blahobytné společnosti, jako jsou jídlo nebo moderní technologie. Právě z tohoto nepoměru mezi závažností spáchaného zločinu a vnějším zdáním, že se nic závažného nestalo, film těží svou napínavost. Stejně jako Sandu sice tušíme, že se něco přihodí, ale kvůli utlumenému vyprávění nedokážeme odhadnout, kdy tento zvrat nastane.
Sám sobě hrdinou
Stejně jako jeho syn, trávící většinu času čtením statusů na sociálních sítích a hraním počítačových her, se také Sandu před okolní realitou uzavírá do virtuálního světa v mylném přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti. Synova hra na hrdiny představuje digitální variaci pseudohrdinství otce, dodávajícího si na vážnosti chvástáním, kolik kilometrů v parku naběhal, napomínáním klejícího potomka nebo předbíháním ve frontě na úřadě. Teprve setkání s vraždou jej přiměje opustit soukromý svět s nekomplikovanými pravidly, začít přemýšlet nad hrdinstvím v intencích morálních standardů společnosti a více reflektovat dopad svých rozhodnutí na životy druhých.
Nová pravidla hry, která už si Sandu nedokáže uzpůsobit tak, aby zůstal vítězem, určuje podezřelý muž, s nímž se setkal přede dveřmi. Ten je najednou stejně všudypřítomný jako černé svědomí. Jako jakési hororové monstrum proniká do protagonistova nejintimnějšího prostoru a pomalu přebírá kontrolu nad jeho životem. Když si Sandu v autě, za jehož volantem sedí pravděpodobný vrah, zřejmě konečně uvědomí, že zbabělost, zatajování pravdy a uhýbání před zodpovědností nic neřeší, je už pozdě. Možná vás napadne znepokojivá myšlenka, že Sandu vlastně nic špatného neudělal a sami byste nejednali jinak. Tam, kde hollywoodské filmy uspokojují naši naivní víru ve spravedlnost a existenci aktivních hrdinů činících vždy správná rozhodnutí, nabízí O patro níž mnohem střízlivější, ale také mnohem méně příjemný pohled.
Autor je filmový publicista.
O patro níž (Un etaj mai jos). Rumunsko, Francie, Švédsko, Německo, 2015, 93 minut. Režie Radu Muntean, scénář Radu Muntean, Razvan Radulescu, Alexandru Baciu, kamera Tudor Lucaciu, střih Andu Radu, hudba Electric Brother, hrají Teodor Corban, Constantin Draganescu, Ioana Flora, Alexandru Georgescu, Vlad Ivanov ad. Premiéra v ČR 12. 11. 2015.