Po masakru v redakci Charlie Hebdo jsem si – pokolikáté už? – bolestně uvědomil, jak je v dnešní době těžké mlčet. Že se v postinternetové éře může kdokoli veřejně vyjádřit k čemukoli, není nic nového. S nástupem internetu se nám otevřely takřka nekonečné možnosti vyjádření a do veřejného prostoru a ovšem také do umění vtrhly nové, inspirativní impulsy. Jak se ale zvyšuje schopnost lidí orientovat se na virtuálních sítích, čím dál víc se ukazují i stinné stránky. Žvanilo se vždy, o tom nemůže být pochyb, jenže dříve byl veřejný prostor omezen zpravidla na hospodský stůl. Dnes jako by šíření keců neznalo hranic. Kam se poděl ten starý dobrý typ ignoranta, který nic neřeší, k ničemu se nevyjadřuje a stará se jen sám o sebe a o svůj úzký životní prostor?
Nejde ale jen o to, že se ke spoustě témat vyjadřují ti, kteří by udělali nejlépe, kdyby se nevyjadřovali vůbec k ničemu. Hlavní příčinou všeobecného nadbytku názorů, stanovisek a reflexí jsou lidé, kteří mají co říct, a tudíž by to, jak se domnívají, říkat měli. Jistě, jsou věci, které by měly být vysloveny, ale neodbytnost, s níž profesionální i dobrovolní komentátoři chrlí jeden příspěvek k „aktuálním otázkám“ za druhým, začíná být perverzní. Jako by přemýšliví lidé zcela ztratili schopnost významně mlčet.
Jak to souvisí s hudbou? I hudba se pochopitelně s rozmachem internetu – a s rychlým technologickým vývojem – radikálně proměnila. V první řadě se výrazně demokratizovala a diverzifikovala, a to do té míry, že nějakou dobu se dokonce zdálo, že by internet mohl zrušit hegemonii hudebního průmyslu, čemuž dnes už zřejmě nikdo nevěří. Nepochybně se však prostor hudebního provozu extrémně rozšířil a hudba nikdy nebyla dostupnější. A stejně tak nikdy nebylo snazší hudbu tvořit a distribuovat nezávisle na vydavatelských firmách a hudebních institucích. Jedním z výsledků je nadbytek, který se prostě nedá spotřebovat.
Když jsem téměř přesně před dvěma roky v hudebním zápisníku, veden novoroční potřebou bilancování, psal o únavě z hudby, mírně jsem se podivoval nad tím, že ač je v nezávislém hudebním dění cítit spousta energie, nadšení a kreativity, k žádným viditelným posunům to nevede. Řešení jsem spatřoval v chaotickém, nečitelném pohybu a v „malých oblastech“, které zanikají stejně rychle a nečekaně, jako vznikají. Dnes bych řekl, že řešení musí být mnohem radikálnější: nedělat nic. V situaci tak výrazného přebytku se totiž nečinnost, vztáhneme-li ji ke všemu, co by mohlo vzniknout, jeví jako nejvyšší forma plýtvání.
Pozorně mne sledujte. Vezmu kámen z pravé kapsy kabátu, ocucám jej, přestanu cucat a uložím ho do levé kapsy kabátu, která je prázdná (bez kamenů). Vezmu druhý kámen z pravé kapsy kabátu, ocucám a vložím do levé kapsy kabátu. To se opakuje, dokud se pravá kapsa kabátu nevyprázdní (s výjimkou svého trvalého a přechodného obsahu) a všech šest kamenů, které jsem cucal, neskončí v levé kapse kabátu. Nyní se zastavím a soustředěně, protože zde je třeba se vyvarovat jakékoli chyby, přenesu do pravé kapsy kabátu, kde žádné kameny nejsou, pět kamenů z pravé kapsy u kalhot, které nahradím šesti kameny z levé kapsy u kalhot, které zase nahradím šesti kameny z levé kapsy kabátu. V levé kapse kabátu tedy opět žádné kameny nejsou, zatímco pravá kapsa kabátu je znovu naplněna, navíc správným způsobem, tedy jinými kameny, než jaké jsem právě cucal, a které nyní mohu cucat a postupně ukládat do levé kapsy kabátu, maje jistotu – do té míry, do jaké ji můžeme v tomto myšlenkovém uspořádání mít –, že necucám stejné kamínky jako předtím, ale zcela jiné. Když se pravá kapsa mého kabátu znovu vyprázdní (neobsahuje již žádné kameny) a všech pět ocucaných kamenů se bez výjimky nachází v levé kapse mého kabátu, přistoupím ke stejnému či spíše podobnému přerozdělení, tedy k tomu, že do pravé kapsy kabátu, nyní uvolněné, přenesu pět kamenů z pravé kapsy kalhot, které nahradím šesti kameny z levé kapsy kalhot, které opět nahradím pěti kameny z levé kapsy kabátu. A mohu začít znova od začátku. Mám pokračovat?
Tato mezera, vyplněná cizorodým textem (Samuel Beckett: Molloy; přeložil Tomáš Hrách) pouze z důvodu, že prázdno by na novinovém papíře působilo jako chyba, a ne jako mrhání, musela nutně přijít – a nejen proto, že psát se skládá ze stejných hlásek jako spát. Držme se toho, co nás učí Bataille: „Každá energie musí být nakonec vyplýtvána.“