Úkrok mimo běžnou realitu

V Česku jste známý hlavně jako typograf a grafik. Zároveň hrajete v blackmetalové kapele Master’s Hammer, která má oddané fanoušky na celém světě. Co mají tyto dvě oblasti společného? V úvodu do Esejů o typografii píšete, že v typografii neexistují žádná pravidla kromě toho, aby písmo bylo čitelné. Platí to i o black metalu?

Je zvláštní, že ta čitelnost v muzice existuje taky. Když člověk skládá něco složitého a obtížně poslouchatelného, tak se obvykle nesetká s velkou odezvou. Společnou ale mají preciznost provedení. Lidi jsou už dneska zvyklí, že dostanou nahrávku, která je precizně smíchaná, nebo písmo, které je poctivě udělané a má všechny potřebné funkce. Čitelnost se v obou případech tak nějak předpokládá.

V metalu ale musí být i určitá primitivnost. Vy trváte na tom, že nejste hudebníci…

Já neumím noty, Necrocock je umí, ale moc se tím nechlubí. Naše hudba vychází z nálad a vizí, které se snažíme realizovat ve studiu v počítači. Já měl vždycky rád rané Venom nebo Bathory, u nichž vítězila jednoduchost. Všechno musí začít jednoduše, pak se to časem zdokonaluje, ale ne moc, aby to nepřestalo být čitelné.

Kdy jste začal hrát black metal?

To bylo někdy kolem roku 1987, když jsme se spolužákem na vysoké škole blbli s kytarami, jak to mladí kluci dělají. Že šlo zrovna o metal, byla víceméně náhoda.

Předpokládám, že vás zajímala i specifická vizualita, kterou tenhle žánr má…

To nás samozřejmě také bralo. Já jsem studoval písmena a od toho byl už jen krůček ke švabachům a dalším bizarnostem. Dnes si uvědomuju, že se lidé chtěli nechat strašit jak muzikou, tak i grafikou obalů, což jsme jim poskytovali.

Vaše debutová deska Rituál (1991) sklidila velký ohlas na tehdy se rodící norské scéně. Ta následně hrála v dějinách black metalu zásadní roli. Třeba Fenriz z Darkthrone tvrdí, že váš debut je první norská blackmetalová deska, přestože vyšla v Československu. Vnímali jste tehdy, jaký měl Rituál vliv?

Ačkoliv nejsem moc skromný člověk, tady můžu jen konstatovat, že nám nepřísluší žádné zakladatelské zásluhy. První album bylo hodně inspirované Bathory a nijak se za to nestydíme. Fenrize si vážím, psali jsme si a ty vlivy byly oboustranné. Těší mě, co o nás říká, ale vlastně netuším, co to po letech vůbec znamená.

První etapa Master’s Hammer se uzavřela v roce 1995, comeback nastal až o čtrnáct let později. Co ho iniciovalo?

Cítil jsem se hodně utahaný z fontů a grafického designu. Postavil jsem si na chalupě studio a udělal jsem testovací album Airbrusher, které nikdy oficiálně nevyšlo. Jednou jsme šli s Vlastou [Voralem, klávesistou Master’s Hammer – pozn. K. V.] z hospody kolem rybníka, v němž kvákaly žáby. Řekli jsme si, že by to byl skvělý refrén do skladby Jáma pekel. Nahráli jsme je na mobil a druhý den jsme udělali remix. A pak to šlo už rychle. V létě 2009 jsme psali jednu písničku denně a pak jsme to nabouchali do počítače, smíchali a vydali.

Návrat se trefil zrovna do doby, kdy black metal zažíval svoji renesanci. Proč podle vás dnes noví posluchači začínají objevovat extrémní žánry?

Metal je působivý zvukově i rytmicky a je opředený aurou tajemnosti. Má svůj obsah, který překračuje samotnou hudbu a pracuje s podvědomím. Texty můžou být primitivní, ale v každém čtvrtém řádku textu musí být úkrok někam mimo běžnou realitu. Lidi potřebují vytržení z banality a cítí, že extrémní žánry v sobě mají něco, co nenajdou v normálním životě. A nejspíše to v současné hudbě chybělo.

Předpokládám, že s comebackem přišly i nabídky na koncerty. Vy se ale držíte modelu čistě studiové kapely. Nechybí vám kontakt s fanoušky?

S fanoušky si píšeme nebo se navštěvujeme a já mám jiné starosti než se projevovat na pódiu. Navíc bych nejspíš ani nebyl schopen náš repertoár nacvičit. Znám spoustu kamarádů, kteří by do toho šli okamžitě, ale já bych jim nemohl slíbit, že bych to vydržel. Nemys­lím fyzicky – spíš by mě to přestalo bavit. Muzikanti říkají, že nelze zahrát jednu písničku dvakrát stejně, ale podle mě koncertování je tak jako tak opakování. A já se vždycky cítil na pódiu divně. Neříkám, že bych měl vyloženě špatné vzpomínky na koncerty, ale nikdy jsem moc nechápal, proč bych měl hrát pořád stejné písničky, které jsou už lépe provedené na desce.

Poslední desku Vagus Vetus jste stejně jako předchozí alba vydali vlastním nákladem. Neuvažovali jste o nějakém labelu?

Label by nejspíše chtěl, abychom koncertovali, měli producenta, dělali promotion a natočili klip. Všechno tohle je příliš vyčerpávající, lepší je pracovat na písničkách, pak je odevzdat a zase vymýšlet něco dalšího. Nás baví být v undergroundu a asi to tak i zůstane.

Poznávacím znakem Master’s Hammer jsou vaše texty, které jsou velmi nemetalové. Začínají písničky od nich?

Většina opravdu začíná textem. Napadají mě při pohybu – při jízdě autem, na kole, na motorce… Někdy souvětí a někdy třeba jen neobvyklá spojení dvou slov. Nedávno jsem četl, že chůze podporuje kreativní myšlení. Henry David Thoreau třeba tvrdil, že má­li hodinu psát, musí hodinu chodit.

Některé recenze interpretují Vagus Vetus jako cyklus písní o stárnoucím mizantropickém mrzoutovi. Cítíte se tak?

S tím bych nesouhlasil, ty písně určitě nejsou mrzoutské. Stavějí se proti korektnosti, rezignaci a letargii. Třeba závěrečná Nengemengelengem obsahuje část lidovky, ve které se zpívá: „Sebrala nám voda mlejn.“ Jde o typický příklad toho, jak je v české lidové slovesnosti zapsaná rezignace, kterou má podle mě tenhle národ v genech. Témata stárnutí a hnití tam jsou samozřejmě taky přítomná – to mi k metalu vždycky pasovalo.

Jak přesně tedy interpretovat skladbu XMZ, kde se zpívá: „Ve jménu bezbranných minorit, koukej se, hulváte, podrobit“? Neměli jste strach, že i vzhledem k problematickému vztahu některých blackmetalových kapel ke krajní pravici přitáhne text horující proti politické korektnosti pozornost?

Sousloví „xenofobní misanthropická zrůda“ je pro mě do krajností dovedená společenská korektnost, politika v tomhle textu zas tak moc není. Zajímají mě témata, která jsou jakoby „na hlavu“. Je tam i sloka o kanibalech a úchylácích – o tom, že oni taky mají svá práva, což v budoucnu není nijak nereálné, jestli to takhle půjde dál. Co se týče nazi metalu, tam nic problematického nevidím: magoři prostě mají rádi hákáče, to je spíš normální; jejich hlavním problémem je tematická jednotvárnost, nedostatek fantazie – to je skoro jako nemoc.

K black metalu vždy patřil silný anticivilizační étos. Ten je přítomný třeba v postavě starého poutníka, který ve skladbě Chrchel svým kapesním anihilátorem vymazává objekty hyzdící krajinu…

Nejde o to být proti civilizaci, ale spíš být pro něco. Já miluju divokou přírodu a trápí mě každý krok směřující k její likvidaci. Vidím to všude po světě. Vrátím se na nějakou krásnou pláž a je tam nově postavené betonové parkoviště, protože to místo doporučili v nějakém bedekru, a tak měli pocit, že tím přitáhnou další turisty.

Master’s Hammer vždy pojímali metal velmi neortodoxně. Nehrozí, že ho zase opustíte, jako se to stalo na albu Šlágry?

Já nemám rád kapely, které se nevyvíjejí. Sám už metal moc neposlouchám, teď mě baví elektronická hudba a inspirujou mě lidi jako Necrocock a Samir Hauser. Se Samirem dokonce teď cosi skládám. Metalista musí třeba vědět, jaké riffy zrovna frčí, a pokaždé přijít s jinými, novými, ale mně to po třiadvaceti letech metalově už tak moc nepálí. Proto používáme ty atmosféry a harmonie, to funguje i při debilních kartáčích ve spodku. Nutí nás to hledat.