Morální příběhy

Büchnerova cena

Proč vlastně Klappisch ještě nedostal Büchnerovu cenu? Protože je Žid? Protože pořád vysedává v restauraci Borchardt s hezkými ženami? Nebo protože ještě nikdy nenapsal ani řádek?

Je málo věcí, které Klappisch doopravdy chce, a Büchnerova cena k nim vůbec nepatří. Klappisch například chce, aby Jicchak Rabin vstal z mrtvých a s Barbrou Streisandovou znovu natočil Takoví jsme byli. Chce, aby se všechny židovské princezny na tomto světě současně podívaly do zrcadla a litovaly svých operací nosu. Chce občas nosit vycházkovou uniformu SA. Chce, aby mu jeho šestaosmdesátiletý otec konečně přestal dávat pohlavky. A velmi rád by také měl většího bimbase.

Ano, to jsou tedy věci, které Klappisch chce, a Büchnerova cena k nim absolutně nepatří. Pravděpodobně také proto ji dříve nebo později dostane.

Muslim

Hersch byl muslimem již dlouho. Cítil to zcela zřetelně. Když měli v kantýně kuskus, šel si většinou ještě přidat. Pokládal Zinedina Zidana za největšího fotbalistu všech dob, a ne – jako všichni jeho příbuzní a přátelé – Mickiho Goldsteina z Makkabi Raanana. A také by velmi rád prozkoumal zahalenou šestnáctiletou dceru jordánského obchodníka s časopisy.

Ale proč se Hersch jednoho dne rozhodl stát muslimem i oficiálně? No ano, krátce předtím roztrhali bojovníci skupiny Imám místo hamamu v mosulské mešitě fotky z italského Vogue a Naomi Campbellové uťali hlavu jejím vlastním pilníčkem na nehty. Pak se objevilo nové videoposelství Usámy bin Ladina – přibral patnáct kilo, už nekulhal a komicky seděl v Oválné pracovně. A když o několik hodin později Hamas, OOP a Arafatova tchyně vtrhli do Tel Avivu, pomyslil si Hersch, že je nejvyšší čas na změnu.

Naštěstí už bydlel Hersch v Kreuzbergu. Jordánský obchodník s časopisy ho poslal k šejkovi za rohem. Šejk byl právě tak tlustý jako Herschův strýc Bruce z Miami a i on bez přestání jedl. Když mu Hersch sdělil, co by rád, vyndal šejk na chvíli vidličku z úst a řekl: „Žádný problém.“ A pokračoval v jídle.

Hersch nemusel dělat nic moc. Musel jen nahlas říct, že Alláh je jedinečný a že dceru jordánského obchodníka s časopisy nechá na pokoji, každopádně do svatby, a bylo to.

„Mhhmgmmmpfft,“ řekl šejk.

„Jak prosím?“ řekl Hersch.

Šejk vyndal vidličku z pusy. „Myslím, že už jsi obřezaný.“

„To je věcí cti,“ odpověděl Hersch.

„A nezapomeň někdy zajet do Mekky.“

„Jistě.“

„A od nynějška budeš dávat čtyři procenta ze svého uhlí chudým.“

Hersch kývl.

„A vždycky se budeš řádně modlit.“

„Dobře, budu.“

„A nikdy více žen současně.“

„To dá rozum.“

„A při Ramadánu žádné nesmysly s půstem.“

„Samozřejmě.“

„Dobře,“ řekl šejk. „Blahopřeji, učinil jsi správnou volbu. A teď mě nech se najíst.“

Po cestě domů si Hersch koupil kebab. Nesnášel kebab, protože se mu po něm vždycky chtělo krkat, ale v téhle čtvrti nic jiného neměli. Ukousl si a čekal, jestli se něco stane. Nic, Alláh buď pochválen. Ale pak, právě když si chtěl ještě kousnout, říhl si jako kráva a bylo to slyšet až do Jericha.

Nobelova cena

Během jedné obzvláště nudné procházky Luitpoldovým parkem zpozoroval student literatury Schenkin, že se začal pozvolna proměňovat v Thomase Manna. Běžel proto rychle domů, aby tam čekal na zprávu, že mu byla udělena Nobelova cena. A už příštího rána to bylo venku. V prosinci odjel do Stockholmu, kde mu švédský král předal diplom a šek na deset milionů korun, přičemž se Schenkin docela drze šklebil. Ze Stockholmu pak letěl přímo na Ibizu. Tam si za obdržené peníze otevřel diskotéku, bar a půjčovnu jarmulek a se zdejší ženou, jež konvertovala na víru jeho otců, zplodil syny Zeeva a Šloma, kteří měli později vejít do dějin literatury jako mnohem lepší bratři Mannové.

Překladatel

Překladatel Weinreb měl ve zvyku při překládání celé odstavce a stránky upravovat nebo zcela přepisovat, protože shledával, že se umí vyjadřovat mnohem lépe a chytřeji než autoři, s nimiž měl co do činění.

Nepřekvapuje proto, že dostával velmi málo zakázek. A ještě méně udivuje, že z touhy po uznání a z dlouhé chvíle Weinreba jednoho dne napadlo převést do hebrejštiny Mein Kampf Adolfa Hitlera.

Po dva dlouhé roky zažíval Weinreb trápení přerušované stále novými záchvaty závratí a gastritidy, neboť u knihy jako tato nemohl samozřejmě nechat ani slovo tak, jak v ní původně stálo. Později byla naproti tomu maličkost prodat rukopis izraelskému nakladateli, a to hned prvnímu, kterého Weinreb oslovil. Tento nakladatel si udělal jméno především vydáváním kuchařek pro psy, pro ostřelovače a pro ty, kdo přežili šoa. Proto si také nechtěl nechat ujít příležitost dát hitlerovskému bádání nový obrat a dosud neznámou knihu rodáka z Braunau, která nesla překvapující titul Sorry, Surele, vydal ve velkém nákladu a s velkou reklamou.

Weinrebova falzifikace sice vyšla najevo ihned po vydání Sorry, Surele a izraelskou nakladatelskou scénu rozvířil nepopsatelný skandál. Přesto Weinreb zastával ve všech rozhovorech, které musel dávat, svůj ničím neotřesitelný názor, že Hitlera přepsal plným právem.

Kanibalka

Goldenberg, starý mládenec, zkoušel všechno možné, aby se seznámil s nějakou ženou. Šel nahý do baru Paříž, vytrousil na ulici peníze, jednou dokonce úmyslně přejel na Mommsenově ulici svým saabem malou zrzku, jen aby ji mohl navštívit v nemocnici. Ale sotvaže vstoupil do jejího pokoje, zemřela, jen ho spatřila.

Nějaký čas také podával inzeráty. Bohužel nedostal žádnou odpověď, snad to bylo tím, že stále psal, že by nejraději někoho, jako je paní Levitanová, stará přítelkyně jeho matky. Jednou se ozval na inzerát jisté „hravé cizinky“ z Neuköllnu a za tři dny obdržel od ní a sedmnácti dalších dam, kterým vůbec nepsal, odmítavou odpověď.

Naštěstí se nedávno objevil internet a zde se Goldenbergovi dařilo o něco lépe. Na druhé straně se někdy sám sebe ptal, co by si měl počít se ženou, která by se od něho chtěla dát ugrilovat a sníst nebo by ho prosila, aby ji ve sklepě nahou pověsil za nohy a předčítal jí z Kafkovy povídky V kárném táboře.

Jak byl Goldenberg šťasten, když jednoho dne v chatroomu na Jewish Single League narazil na sladkou Sarah­Donnu Szpilkerovou z Mannheimu! Sarah­Donna nebyla jen velká romantička, ale znala také slova jako manželská smlouva a ejaculatio praecox. Kromě toho byla ve fanklubu Louise Vuittona a na fotografii, kterou Goldenbergovi poslala mailem, vypadala právě tak jako paní Levitanová zamlada, jen – pochválen Pán! – ještě boubelatější.

Bohužel Goldenberg zjistil příliš pozdě, že Sarah­Donna také nebyla tou pravou. Stalo se to o svatební noci, když už leželi v posteli. Najednou mu Sarah­Donna řekla tónem, kterým paní Levitanová mluvila jen se svým jezevčíkem Artiem, aby si hned svlékl pyžamo a konečně začal, ale předtím si má krucinál ještě jednou vyčistit zuby a při té příležitosti také ostříhat nehty na nohou. Když bylo po všem a ona se asi za osm sekund vrátila, vzala jeho tvář do svých masitých rukou a zašeptala: „Mám tě opravdu k sežrání ráda, ty můj hovňousku“, a když se Goldenberg začal zděšením a zoufalstvím třást, řekla ještě něžněji: „Podívejme, hovňousek už by chtěl zase!“

Z německého originálu Moralische Geschichten (Kiepenheuer & Witsch, Kolín nad Rýnem 2005) přeložili účastníci překladatelské dílny Šrámkova Sobotka Adam Bartoš, Martin Hašek, Zuzana Henešová, Karolína Herlodová, Štěpánka Podlešáková, Jana Dušek Pražáková a Lenka Šindlerová.