Pravda spí v němých věcech bez významu a útroby mamutí jezdecké sochy na Vítkově jsou posety do kovu vyrytými vzkazy o koitech uskutečněných zde restaurátorkami a restaurátory. Leze se tam dvířky ve slabinách koně. Na plášti sochy se odrážejí světla letošního novoročního ohňostroje s didaktickým společenskokulturním podtextem, umocněným hudbou největšího kreténa naší populární hudby, který ničil naše mladé životy a všichni jsme se na tom tenkrát bez problémů shodli. Škoda, že rachejtle tak hlučí, hudba nemusela znít jen z mobilní aplikace, ale z amplionů po celém městě, jehož atmosféra už beztak připomíná veksláckosvazáckou diskotéku z osmdesátých let. Aby zas nějaký chytrák nepindal, že za ty peníze mohli mít bezdomovci na zimu stan, byl ohňostroj ideově zakotven v oslavách pětadvacátého výročí sametové revoluce, které svým leskem zastínilo šestašedesáté výročí Vítězného února, přestože k tomu vzhledem k mnoha společným rysům těchto oslav nebyl důvod. Průčelí Národního muzea překryté plachtou s Václavem Havlem se za své překrytí pomstilo prostřednictvím rozzářených oken, která přes průsvitný materiál billboardu znečitelnila v den oslav jeho poselství a zneviditelnila podobu teprve třetího svobodného prezidenta, což však v rámci kosmické rovnováhy vyvážily z tramvaje číslo sedmnáct, dvacet šest, dvacet čtyři a osm dobře viditelné fotografie fází jeho rozpouštějící se mýdlové hlavy. Osmičkou se dostanu na nádraží, odkud odjíždím do míst, se kterými nemám žádné vazby, do poničených městeček, k jejichž návštěvě není a nemám jediný důvod, za pocitem nepatřičnosti, pocitem Kafkova zeměměřiče, o něm ale ví v naší zemi nejvíce předák antikomunistického odboje třetího tisíciletí, výtvarník Černý, jehož režimní rebelství se tak pěkně projevuje osazováním developersky obsazených prostorů. Nic jiného než toho Kafku tu nemáme, prohlásil s přímočarostí pramenící patrně v opakované četbě jeho děl, ano, také mám ten pocit, posílený teď nejen sochou Rónovou, ale nověji i jeho (Černého Kafkovou) pableskující hlavou.
Kam se hnu, narazím na nějaké takové významné věci a veřejné osobnosti, takový je veřejný prostor, takový je i veřejný prostor mé hlavy, myšlenky narážejí na věci a osobnosti našeho veřejného života a mění se v sarkastické bestie, odmítající odrážet pozitivní věci světa nebo neutrální věci přírody. Setkání s velkými věcmi a lidmi tvé doby by ale tvé myšlenky takto patologicky znetvořovat nemělo, říká má hlava, právě naopak. Úplně s tebou souhlasím, odpovídám své hlavě, ale i tak si v Kafkově Černého hlavě u Národní třídy nikdo nezasouloží, protože není dutá, v havlovském billboardu také ne, je plochý, tedy dvojrozměrný, v hudbě Michala Davida může probíhat jen prostituce, a ta neplatí a NIC JINÉHO TU NEMÁME. A tak je vítězem pomyslného souboje veřejnospolečenských titánů, říkám hlavě, husita Jan Žižka z Trocnova, který má ke své základní národněsymbolické funkci přidanou vnitřní hodnotu, v jeho koni je dost místa pro milostný chtíč odborných pracovníků, a přeneseně tak vlastně pro neveřejný projev všelidského odhodlání být a být i do budoucnosti.
Pravda spí v němých věcech bez významu, opakuji hlavě, ale nikoliv bez úžasu, dodávám nově. A to jsem ještě nevěděl, než jsem si to na Wikipedii úplnou náhodou našel, že autorem Žižkovy jezdecké sochy je Kafka! Tak tady se už úplně naplňuje ta absurdita z těch jeho nedokončených románů a zároveň se naplňují Černého slova o jeho všudypřítomnosti. Navíc teď vím, že byl taky sochař, což já, u všech prostitutek, (ještě) nejsem.
A nejlepší na tom všem Kafkovi je, jak je to všechno současné.