Umění redukované na vnější tlaky

Pravděpodobně jen shodou náhod se na konci minulého roku objevily na pultech dvě publikace o knižním trhu: slovník Česká literární nakladatelství 1949–1989 autorského kolektivu převážně z Ústavu pro českou literaturu AV ČR pod editorským vedením Michala Přibáně a monografie Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka Knihy kupovati s podtitulem Dějiny knižního trhu v českých zemích, která je rozšířenou verzí německého textu z roku 2002. Ač je jejich zpracování diametrálně odlišné, obsahem na sebe navazují a poučení, jež si z nich čtenář odnese, je v mnoha ohledech podobné.

Mnohasetletý příběh

Záběr publikace Knihy kupovati je široký. Časově pokrývá celé dějiny české (tedy české a moravské, respektive československé) knižní kultury od počátků pronikání křesťanství do našich zemí až po současnost. Tematicky se zaměřuje především na knižní trh, jak vyplývá i z podnázvu, na knihovny a knihovnickou praxi, vydavatelství, čtenářské spolky, cenzurní mechanismy; dotýká se ale například také modelů čtení a čtenářské gramotnosti i vzdělanosti obecně.

Česká nakladatelství pokrývají kratší časový úsek. Přesto se občas obracejí i mimo období vymezené v názvu – převážně do let 1945–­­–1949, ale někdy až do 19. století a tam, kde má časový přesah smysl, i do období po roce 1989. V abecedně řazených heslech publikace popisuje padesát nakladatelských domů. Vedle těch velkých, jako jsou Albatros, Odeon nebo Mladá fronta, jsou zde zastoupena i krajská a exilová nakladatelství (nikoli však samizdatové edice) a dokladem pololegálního vydavatelského podniku v totalitním Československu je Jazzová sekce.

Boj o smysl

Obě knihy představují podstatný příspěvek k soudobé literární historii, avšak ani jedna z nich není literárněhistorická či literárněvědná v užším slova smyslu. Jejich vlastním tématem jsou mnohem spíše dějiny ekonomické, politické a sociologické. Problematika knižní kultury, knižního trhu, nakladatelské praxe, čtenářství a další aspekty se jeví spíše jako dokladový materiál, třebaže to tak primárně zřejmě nebylo zamýšleno. S ještě větším zobecněním můžeme říct, že jde o dějiny lidské kultury, která je chápána jako boj o smysl věcí.

Obě publikace lze číst dvěma způsoby. První je veden ohledem na „primární“ problematiku. Jedná se o zásadní příručky, jež se dají jen těžko (zvláště v případě Slovníku) přečíst naráz a v celku. Množství faktů je ohromující – knihy jsou tak určeny především pro studium, pro opakované čtení a zís­kávání konkrétních informací. Proto v případě Šimečkovy a Trávníčkovy knihy bohužel citelně chybí věcný rejstřík.

Druhý způsob četby nehledá konkrétní informace a literárněhistorická linie je pro něj jen dílčí část obecných dějin. Takto viděna je Šimečkova a Trávníčkova monografie příběhem národní historie, mnohdy až únavným ve svých opakujících se peripetiích, tlacích, vítězstvích a lapsech. Tentýž příběh, respektive jeho signifikantní výsek nabízí i Přibáňův slovník; doba, jíž se zabývá, tu nabídne dostatečně rušné dějové pole. Tím, že slovník uvádí mnohá fakta, zejména pak politicky motivované vyhazování a do­sazování pracovníků, potlačování a ničení titulů a protežování jiných, získává jeho obsah na naléhavosti.

U tohoto druhu četby již vůbec nejde o umění jako estetický autonomní fakt. Ne­záleží na obsahu knih, o nichž se pojednává, na jejich uměleckém ustrojení a účinku. Knihy jsou zde prostě jen příklad věci, jejíž význam se kryje s kulturou, vzděláním, krásou, svobodou. Obě publikace představují knihu, knižní trh i veškerý kontext jako pasivní jevy formované tlaky politickými a ekonomickými, proti nimž stojí zobecněná snaha o zachování smyslu lidského bytí.

Autor je bohemista.