Palba do mužských řad

Názvem knihy nizozemského autora Petera Buwaldy (rozhovor v A2 č. 4/2015) se možná dají nalákat milovníci americké kultury – a udělají dobře. Román Bonita Avenue je nejen pojmenován podle městské třídy v jedné americké megalopoli, ale také vykazuje několik nápadných styčných bodů s americkou prozaickou tradicí. A navazuje na to lepší z ní.

Akademici a pornobyznys

Jde vlastně o něco na způsob rodinné ságy. Zachycuje sice jen dvě generace, ale činí tak s elánem a nenasytností, jaká byla typická pro velký realistický román. Doširoka rozkročená epičnost spojená s ambicí vypovídat o románovém světě v jeho celistvosti, a tím říct něco podstatného také o době a milieu samotného autora, zase upomíná na Johna Irvinga. Podobně jako on nakládá Buwalda s dědictvím realistické epiky tvůrčím způsobem. Nejvýrazněji je to vidět na vypravěčsko­-kompoziční rovině. Střídají se tu tři perspektivy. Hlavní postavou je Siem Sigerius, bývalý špičkový judista a geniální matematik, univerzitní funkcionář s politickými ambicemi. Dalšími protagonisty jsou jeho nevlastní dcera Joni a její partner Aaron. Pásmo obou mužů je vyprávěno ve třetí gramatické osobě, zatímco žena promlouvá v ich­formě. Kromě toho autor narušuje časovou linearitu, děj se odehrává v několika časových pásmech a minulé události vystupují na světlo postupně.

Ruku v ruce s košatostí děje jde komplikovaná konfigurace postav a jejich vztahů. Siem i jeho žena Tineke mají děti z předchozích manželství. Nevyřešené konflikty a různé zasuté resentimenty jsou zdrojem drobných i větších zápletek, které autor promyšleně propojuje a kombinuje tak, že nemáme pocit laciné efektnosti nebo pouhé hravosti. Postavy si navíc své životy dále komplikují. Joni s Aaronem začnou podnikat v internetové pornografii – s Joni v hlavní roli. Siem, vyčerpaný svými akademickými i společenskými povinnostmi, však za zavřenými dveřmi občas vyhledává na internetu trochu potěšení. Happy endu se čtenář nedočká, naopak. Výbuch v továrně na pyrotechniku, který učiní neobyvatelnou jednu městskou čtvrť, zafunguje v celé Siemově rodině jako bod obratu, životy se mění v noční můry a ušetřen není nikdo. Šílenství, sebevražda, emigrace, rozpad manželství – pro každou z postav volí autor s bezohledností demiurga její vlastní špatný konec. Pozoruhodné je, že podléhat sebe­­destrukci nechává mužské postavy.

Muži v bahně

Frekvence podobné tematiky – dysfunkčních mezigeneračních a především rodinných vztahů – je v moderní nizozemské literatuře už tak vysoká, že snad lze mluvit o posedlosti. Můžeme připomenout Harryho Muli­sche a jeho Objevení nebe (1992, česky 2010) a zejména Arnona Grunberga s románem Tirza (2006, česky 2009). Podobně jako Grunberg nechává i Buwalda muže skončit v naprostém morálním i lidském bahně, ze kterého se nedokážou vlastními silami dostat, a při popisu jejich marných pokusů trefně vyzdvihuje a karikuje typicky mužské slabosti a neschopnosti, přičemž muže staví do všemožných ponižujících situací. Jde o skutečně pozoruhodný příspěvek do genderové teorie v literární vědě.

Tím odpovídáme na otázku, jak je to s onou výše zmíněnou výpovědí o současném světě. Buwalda se zdařile dotýká témat, která jsou v současném románu stále ještě originální a v dnešní společnosti velmi aktuální. Platí to pro sport, krizi soudobého akademického prostředí univerzit a výzkumných ústavů a zejména pro pornografii, dnes díky digitálním technologiím dostupnou jako nikdy předtím v historii. Buwalda přitom ponechává otevřené otázky typu: Mohu vyčítat někomu prostituci na internetu, když jsem sám jejím konzumentem? Jaké je vůbec místo pornografie v našem dnešním mravním horizontu a jaký má vliv na partnerské vztahy nebo tradiční rodinné a společenské role? Buwaldova palba do vlastních – mužských – řad nasvědčuje, že jeho perspektiva není zrovna optimistická.

Autor je bohemista a komparatista.