O kvalitě debaty nad průjezdem amerických vojsk českým územím nejvýmluvněji svědčí fakt, že se jejími protagonisty stali bývalý putovní šéfredaktor předních českých deníků Pavel Šafr a velitel občanského sdružení Přátelé Ruska v České republice Jiří Vyvadil. Jeden chce tanky vítat, druhý proti nim protestovat. Bulvární propagandista, který hrál po léta kdovíproč roli novináře, bude konečně sám sebou: jako organizátor zástupů s mávátky vítajících spřátelené tanky. Také nesoudný muž, který po léta kdovíproč hrál roli soudce, si může konečně zahrát sám sebe: člověka, který se třese na poklonkování nedaleké velmoci, muže, který by nejspíš rád byl ruským gubernátorem v Praze – zejména v případě, že by v Rusku byl přinejmenším tak reakční režim, jako tam je teď.
Obě strany nám ordinují sebezahleděnost. Jedni křičí, že jsme přece povinni mávat, protože Američanům údajně vděčíme za naši svobodu a protože se jedná o naše „přátele“. Druzí povykují, že průjezd amerických tanků připomíná okupaci. Ani jedna ze stran neposlouchá protiargumenty.
A tak se příliš nebavíme o důležitých souvislostech: o tom, že naši přátelé a spojenci přepadli v posledních dvou dekádách několik zemí, že zejména v Afghánistánu a Iráku po sobě zanechali totální rozvrat, že jsou přímo či nepřímo odpovědní za statisíce mrtvých. Máme skutečně mít takové přátele? Máme jejich tankům skutečně pouze poskytovat eskortu a salutovat? Pokud zmíněné války nestačí, co ještě musí naši spojenci spáchat, abychom jim coby jejich slabší a závislí „přátelé“ dali najevo, že s nimi nesouhlasíme?
Místo toho po sobě obě strany házejí rokem 1968. Pro jedny se stal notně vyprázdněným symbolem okupace, před kterou nás americká moc údajně brání, pro druhé zase ultimátním odkazem k tomu, co pro nás průjezd tanků má znamenat. Ti, kteří chtějí tankům mávat, pak přišli s ještě tvrdším kalibrem: slovy Tomáše Klvani nás v roce 1945 Sověti neosvobodili, ale „dobyli“. Jistě, k oslavám osvobození od nacismu patří i debaty o tom, jak Stalin využil vítězství Rudé armády k nastolení svého panství ve střední Evropě. Ale chceli někdo popírat, že rok 1945 znamenal také a především osvobození, měl by odpovědět, zda je srozuměn s osudem, který tehdy středoevropské národy čekal – v případě Čechů je to ono známé „třetinu povraždit, třetinu germanizovat, třetinu odsunout na Sibiř“. Chceli Klvaňa s vážnou tváří tvrdit, že záchrana před touto alternativou nebyla osvobozením, je to lež, dvojnásob v Československu, kde jsme si stalinismus nastolili do značné míry sami a dobrovolně. Čím se vlastně takový výrok liší od tvrzení neonacistů, odsuzovaných za popírání holocaustu?
Klvaňa, který byl svého času zaměstnán propagací neškodnosti tabákového kouře a posléze agitací za prospěšnost amerického radaru, ovšem není sám. Roman Joch shrnul konec druhé světové války a jeho důsledky slovy: „Německo je v zajetí stockholmského syndromu: v roce 1945 vojáci Rudé armády v Berlíně zabili německé muže a znásilnili německé ženy. Následek? Němci se zamilovali do Rusů.“ Zdá se, že česká pravice demonstruje vůli něco podstatného z dějin zapomenout. To „něco“ je přitom klíčové poučení, na kterém se zakládala poválečná Evropa a díky kterému jsou mnozí Němci navzdory válečným krutostem právem vděční Rusům a dalším postsovětským národům včetně Ukrajinců.
Snad bychom čekali, že nějaké zajímavé otázky místo konzervativců napravo i nalevo položí mladší liberální generace. Bohužel, zatím se jejím největším výkonem stalo zesměšnění Jiřího Vyvadila onou svéráznou metodou kombinující diskusi, klamání a výsměch, zvanou trolling. Bývalý soudce naletěl několika recesistům a celý český internet se začal po chvíli otřásat smíchem nad jeho hloupostí. Jenže, je ta hloupost skutečně tak zajímavé téma? Vyvadila samotného se ostatně zesměšnění moc nedotklo. Svým trollům poděkoval – a měl za co: „Učinili jste z nás osu protiamerického odporu. Díky.“
Z lidí, kteří zesměšnili Vyvadila, sálalo trochu moc samospravedlnosti a mentality lovící smečky. Našli si terč, který lze těžko obhajovat – a vůči němuž si mohli dovolit cokoli. Nezajímalo je, že spolu s bývalým soudcem, jehož některé názory nelze označit jinak než za nahnědlé, zesměšňují i další protestující proti průjezdu amerických tanků, kteří k protestu mohou mít dobrý důvod. Nezajímalo je, že svým trollingem demonstrují povýšenou převahu nejen nad Vyvadilem, ale i nad velkou částí starší generace, která si neosvojila některé kulturní kompetence, protože k tomu na rozdíl od dnešních mladých neměla tak příhodné podmínky. Připomněli tak charakteristiku ironie jako povýšenosti, jak ji v protikladu k humoru formuloval filosof Karel Kosík. Především ale neměli vůbec cit pro externality. Chceme skutečně žít ve světě, kde musíme neustále čekat, že se nás někdo druhý bude snažit oklamat a zesměšnit? Kde si musíme dávat pozor na jazyk a jeden druhého prověřovat? To je svět, ve kterém nebudeme jeden druhému bližními, ale fízly.
Zatímco u starších konzervativců se debata o konvoji změnila v popírání osvoboditelské role Sovětů na konci druhé světové války, u mladších liberálů skončila debatou o trollingu. Pokud to vezmeme jako zkoušku naší schopnosti diskutovat, zatím jsme v ní moc neuspěli. Rozhodně se nezdá, že bychom byli zemí antimilitaristy Jaroslava Haška, jehož se dovolávají někteří trollové, aniž by mu příliš rozuměli, natož zemí kritika ironie Karla Kosíka. Vytrolit Vyvadila je totiž celkem snadné. Snad i vytrolit Šafra by se s trochou námahy a zábavy dalo. Ale už jste někdy trolili tank?
Autor je novinář a politolog.