Neposlušný občan H. D. Thoreau

Henry David Thoreau se narodil 12. červen­­ce 1817 v městečku Concord ve státě Massachusetts. Po studiích na Harvardu působil krátkou dobu jako učitel v concordské škole. Místo však po několika týdnech opustil, údajně na protest proti kritice školního inspektora, že při výuce málo používá rákosku. Živil se poté příležitostně jako zeměměřič či zaměstnanec v rodinné továrně na tužky. Dlouhodobě jej podporoval jeho přítel Ralph Waldo Emerson, na jehož pozemku si Thoreau vlastnoručně postavil svou chatku a prožil v ní v letech 1845 až 1847 dva roky života v přírodě, popsané ve slavném Waldenu (1854, česky 2006).

Svědomí velí povstat

Ve svém nejproslulejším politickém článku Občanská neposlušnost (Civil Disobedience, 1849, česky 2014) Thoreau obecněji zdůvodňuje své demonstrativní porušení zákona, které vykonal na protest proti politice Spojených států. Autor si klade otázku, jak se má člověk zachovat k americké vládě, která jedná zcela v rozporu s lidským svědomím, protože vede válku proti Mexiku a podporuje otrokářství v jižních státech unie. A odpovídá si: Aby se nemusel propadnout hanbou, měl by proti takové vládě povstat, vyvolat revoluci. ­Thoreau zde povyšuje morální postoj nad politickou kalkulaci, a to v absolutním měřítku – je nutné jednat, „ať to stojí, co to stojí“. Nikoli jen vyslovovat názory, třebas tyto názory vládu za její činy odsuzují, ale aktivně proti těmto činům vystupovat.

„Není povinností vymýtit zlo, ale je třeba jej nepodporovat, nezašpinit si s ním ruce.“ K této nectnosti svádějí podle Thoreaua občana dvě věci. První je problém vlastenectví, tedy loajality: ti, kdo s vládou nesouhlasí, ji přesto podporují. Vlastenectví je jednou z největších překážek reformy. Plodí lhostejnost a opatrnost, jež brání člověku vstoupit do přímé konfrontace s vládou. Přímý kontakt se zastupitelem vlády se odehrává při setkání s výběrčím daní. Neplaťte tedy daně, říká Thoreau, a složte funkci, pokud nějakou máte. Tím ochromíte stát. Dělejte, co dělat můžete.

Druhou, možná ještě závažnější překážkou, bránící revoltujícímu jednání, jsou peníze. Kdo shromažďuje majetek, nemůže si dovolit neplatit daně, protože se bojí, že by mu ho stát mohl zabavit. Thoreau proto káže: „Musíte žít ve svém nitru, spoléhat sami na sebe, být neustále ve střehu, připraveni vyrazit na cestu a nesmíte se zabývat příliš mnoha věcmi.“

Thoreau tvrdí, že šest let neplatil federální daň z hlavy na protest proti politice vlády Spojených států. Za to byl v červenci 1846 vsazen na jeden den do městského vězení v Concordu. Propuštěn byl poté, co za něj nějaký dobrodinec dlužnou částku zaplatil. S jistým překvapením konstatuje, že se ani nestal předmětem společenské ostrakizace, které byl obvykle vystaven každý vězněný občan. Svou osobní zkušenost zobecňuje v tom smys­lu, že se ve vězení cítil svobodnější, a doporučuje každému, kdo chce žít v souladu se svým svědomím, aby jej do žaláře následoval.

Verifikace obecného principu konkrétním osobním činem ale představuje největší úskalí Thoreauova textu. Akt občanské neposlušnosti, tak jak je dnes chápán, totiž předpokládá jednak jasně deklarovaný politický záměr a jednak demonstrativní čin, provedený s vědomím všech nepříjemných následků. Thoreau naproti tomu popisuje, že se sice již dříve vyhýbal placení například církevní daně, ale od hrozby uvěznění ho uchránila skutečnost, že i tuto částku za něj zaplatil někdo jiný. Také zmíněnou daň z hlavy neplatil, jak uvádí, beztrestně několik let, a kdyby se náhodou nesešly okolnosti, bylo by tomu tak patrně i nadále. Navíc byl opět po jednom dni osvobozen díky zásahu neznámého plátce, a tak si mohl jednodenní rekreační pobyt v útulné městské věznici celkem užívat. Kdyby si z internace odnesl zkušenost srovnatelnou s příběhem Jeana Valjeana, sotva by asi prohlašoval, že za nespravedlivé vlády je nejvhodnějším místem pro spravedlivého člověka vězení. Daleko přesvědčivější než Thoreau jsou pozdější rebelové, které jeho text inspiroval, jako Mahátma Gándhí či Martin Luther King.

Vydařený a pokažený překlad

Českému čtenáři se dostává Thoreauův slavný text do rukou ve dvou nových vydáních. Nakladatelství Paseka vydalo pod názvem Občanská neposlušnost a jiné eseje soubor šesti Thoreauových publicistických textů, které vybral a přeložil Jan Hokeš. Kromě Občanské neposlušnosti obsahuje ještě články k otázce otroctví ve Spojených státech, obhajující rovněž slavného bojovníka za svobodu otroků kapitána Johna Browna, dále lyrické Thoreauovo vyznání Život bez zásad, z něhož vyplývá, že každé snažení je banální a povrchní ve srovnání se skutečným životem v přírodě a v souladu s přírodou, a navíc ještě recenzi dobového výkladu utopického socialismu Charlese Fouriera od německého přistěhovalce do USA Johna Adolpha Etzlera.

Zatímco Jan Hokeš ve vydání u Paseky zasazuje v doslovu Thoreauovy články do dobového kontextu a v ediční poznámce shrnuje historii dosavadních českých vydání jeho politické publicistiky, kniha olomouckého nakladatelství Broken Books Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě v překladu Jaroslavy Kočové jakoukoli ediční ­poznámku či doslov postrádá. Kromě textů Občanská neposlušnost, Otroctví v Massachusetts a Život bez principu, jež najdeme i ve výše zmíněném výboru, obsahuje už jen problematickou kompilaci úryvků Thoreauových textů podle jedné jeho přednášky s názvem Reforma a reformátoři, kterou sám autor jako článek nikdy nepublikoval.

Jestliže z hlediska vydavatelské péče kniha z nakladatelství Broken Books za výborem Jana Hokeše mírně řečeno pokulhává, na úrovni překladu je rozdíl o něco větší. Samotný Thoreauův styl je totiž mnohdy značně ovlivněn myšlením amerického transcendentalismu, k němuž se autor hlásil a který představoval svéráznou verzi romantismu v kombinaci s náboženským puritanismem. Těžko stravitelná poetika jeho zdlouhavých výkladů staví před oba překladatele značné překážky a Jan Hokeš se s nimi vyrovnává očividně lépe. Překlad je vcelku spolehlivý, drobné výpadky typu „žulovitá pravda“ či „borůvkovníkový porost“ naznačují slabší znalosti z oboru přírodních věd a potíže s převedením pomístních názvů ze zlatokopecké produkce („Hňupovka“, „Vrahovina“) poukazují jen na nedostatek fantazie.

Jaroslava Kočová se s původním textem míjí daleko podstatněji. Anglické „subject“ v textu o občanské neposlušnosti určitě neznamená poddaný, ale jednoduše občan. Také „character“ v případě amerického lidu je spíš povaha než svéráz. „Buried under arms with funeral accompaniments“ neznamená „doslova pohřbený pod nánosem smrtonosné zbroje“, ale „pohřbený ještě ve zbrani, se smutečním doprovodem“, jak správně převádí Hokeš. Výraz „passing through Chancery“ z textu Život bez zásad překládá Kočová zcela nesmyslně „na odchodu se chvatně probral soudním archivem“, zatímco jde – v souladu s Hokešovým překladem – prostě o to, že „kvůli nesplaceným závazkům podstoupil soudní řízení“. Místo „narodit se jako dědic velkého jmění“ najdeme u Kočové „narodit se jako dítě štěstěny“, což je v kontextu Thoreau­ovy kritiky hromadění majetku zcela mimo smysl originálu. Překladatelka nezvládá ani tak elementární obraty jako „kalifornská zlatá horečka“ (v její verzi: „nynější horečka stěhovat se do Kalifornie“). Nejrušivěji ovšem u jejího překladu působí naprostá nevyváženost stylu – neustálé mechanické připojování zvratného se za sloveso a volba obsoletních knižních výrazů ostře kontrastuje s obraty jako „vylepšení šťourání v bahně“, „uděláte pajzl z útulného pelíšku myšlenek“ nebo „obyčejní joudové“. Politováníhodná je nadto skutečnost, že jde o poměrně monopolní překladatelku produkce nakladatelství Broken Books (Chomsky, Graeber). Širší recepce radikálního proudu anglosaského levicového myšlení se tím poněkud komplikuje.

Rozporuplnost myšlení periferie

Problematičnost českého překladu tak ještě znásobuje potíže s Thoreauovou argumentací. Jeho maxima nadřazení „obecného morálního principu“ pouhým lidským zákonům zapomíná na to, že i „svědomí“ je lidské, příliš lidské, že je to koneckonců naučený, získaný předsudek, individuální, subjektivní výklad jistých generalizací, přesněji jejich subjektivní aplikace. Thoreau si navíc nikdy plně ne­uvědomil rozporuplnost svého postoje: univerzální obhajoba práva žít na okraji společnosti převrací jeho pozici – kdyby každý následoval jeho příkladu, zbyla by jen nekonečná periferie. Zmizel by střed, každá menšina a vlastně i společnost. To se dnes ostatně možná i děje, pouze místo do chatky v lesích se jednotlivci uchylují k modravému svitu televizní obrazovky a monitoru. Thoreau si neuvědomil, že starat se tak málo o své živobytí si nemůže dovolit každý – nemá totiž zdarma k dispozici pozemek od přítele Emersona ani se netěší přízni majitelů továrny na tužky, kteří ho v případě potřeby zaměstnají nebo za něj uhradí nezaplacenou daň. Jistě, odmítnout bohatství je příkladem dobrovolné skromnosti, která je obdivuhodná, ale je to příklad pro stejně bohaté. Skromnost chudých není vůbec dobrovolná a Thoreauův příklad je pro ně nepřesvědčivý.

Autor je překladatel.