Předzvěst úpadku

„Lidi moc neznají moji druhou tvář. Tu temnější, muzikálnější a intelektuálnější,“ prohlásil nedávno newyorský rapper A$AP Rocky při uvádění své nové studiové desky. „Když jsem se objevil na scéně, byl jsem hlavně za trendy šviháka. To odráží část mého já, ale řekl bych, že to tak trochu zastínilo pravý důvod, proč tohle všechno dělám. Já jsem ve skutečnosti velmi zvídavý, univerzální umělec.“ K čemuž ještě dodává, že chystaná nahrávka At.Long.Last.A$AP bude inspirovaná „psychedelickou hudbou z Londýna šedesátých let“ a bude na ní zpívat a doprovázet se na akustickou kytaru. Že to zní jako parodie? Ale kdepak. Současní rappeři jsou posedlí touhou dokázat světu, že jsou skutečnými umělci. Jay­Z vystupuje v galerii s performerkou Marinou Abramović, Kanye West a Drake propagují nové desky za pomoci svých autorských filmů a Kendrick Lamar nahrává koncepční desky s příběhem, v němž sám hraje všechny postavy. Mainstreamový hip hop je, zdá se, posedlý uměleckými ambicemi. Dalo by se ­dokonce konstatovat, že se momentálně nachází ve stejné historické fázi, v níž byl rock v první polovině sedmdesátých let, kdy se vlády ujalo jeho progresivní křídlo. Neměli bychom tvorbě, jakou představuje Lamarovo aktuální album To Pimp a Butterfly nebo Drakeův mixtape If You’re Reading This It’s Too Late, říkat „prog hop“?

Umělecké uznání

Zatímco ortodoxní rockeři vzpomínají na začátek sedmdesátých let jako na zlatou éru žánru, v novějším psaní o populární hudbě je progrockové období vesměs nahlíženo jako slepá vývojová ulička a k dobru mu bývá připisováno především to, že podnítilo zrod punku, který se vymezil vůči jeho pompéznosti. Koketování s vysokým uměním, elitářství a důraz na instrumentální virtuozitu – to všechno bylo na konci sedmé dekády nastupující generací odvrženo jako balast a rock se od ambiciózních výprav za velkým uměním vrátil k přímočaré výpovědi. Impulsy prog rocku se nicméně příležitostně vracejí: příkladem byl neo prog v polovině osmdesátých let (Marillion) či jeho revival na počátku nového tisíciletí (The Mars Volta). Tyto návraty jsou ale vesměs zatíženy minulostí žánru. Navíc být progresivní stejným způsobem jako žánroví předchůdci před třiceti lety v důsledku progresivitu popírá. V souvislosti s prog hopem tedy nečekejte rappery, kteří ve studiu opisují od kapel typu Yes, Genesis nebo King Crimson. Jde hlavně o podobnost kontextu, v němž se hip hop v současnosti ocitl.

Rock přestal být hudbou revolučního mládežnického hnutí a stal se novým mainstreamem poměrně brzy. Cesta hip hopu z okraje do centra trvala sice o něco déle, nicméně dnes už hraje klíčovou roli v hudebním průmyslu a jeho vazby na výchozí pozice rasového a sociálního vykořenění jsou ve společnosti, která sama sebe označuje za postrasovou, výrazně oslabené. Hip hop promlouvá k posluchačům bez rozdílu barvy pleti i společenského postavení a jeho protagonisté mají po komerčních úspěších zálusk i na adekvátní umělecké uznání. A tak zatímco progrockeři na přelomu šesté a sedmé dekády přecházeli od tříminutových písní ke smyčcovým opusům s naracemi vypůjčenými z fantasy románů, obrací se současný hip hop k ­experimentální elektronice či existenciální literatuře a filmu.

Smyčce a existencialismus

Koncepční hiphopové desky nicméně nejsou žádnou novinkou. Rapová vokální forma má velmi blízko k vyprávění, a tak alba se skladbami propojenými příběhem nacházíme už na začátku devadesátých let. Desky A Prince Among Thieves od Prince Paula, Mr. Hood od K.M.D. či De La Soul Is Dead klasiků uvědomělého rapu De La Soul (všechny shodně vydané v roce 1991) jsou příklady ambiciózních projektů, které chtěly překročit hranice klasického písňového formátu a nabídnout něco mnohem komplexnějšího. Nahrávky jako Dr. Octagonecologyst (1996) od Dr. Octagona alias Koola Keitha či eponymní debut Deltron 3030 (2000) dále posouvaly hranice hip hopu, jednalo se však výhradně o alternativní projekty s malým komerčním dopadem. Také ambiciózní psychedelická koláž Electric Circus (2002) rappera Commona sice vyšla na velkém labelu, ale setkala se s komerčním i kritickým neúspěchem.

Dvojalbum Speakerboxxx / The Love Below (2004) atlantského dua OutKast bylo jako první rapová deska oceněno cenou Grammy za album roku, a přitom hlavně druhá polovina v režii Andreho 3000 se nese v duchu experimentů s jazzem či drum’n’bassem. O věhlas desky se ale postaraly hlavně úspěšné singly Hey Ya! a The Way You Move.

Za průnik uměleckých ambicí do mainstrea­mového rapu je tedy zodpovědný až Kanye West, jehož albová trilogie o dospívání a ztrácení iluzí College Dropout, Late Registration a Graduation (2004–2007) ukázala, že mainstreamový hip hop je připraven vzdálit se stereotypům spojeným s násilnickým gangsta rapem. Na uvedených nahrávkách se prolínaly hiphopové beaty se smyčcovými party nebo experimentální elektronikou, neméně důležitá ale byla existenciální témata. Ta inspirovala vlnu emo rapu, reprezentovanou například narativním albem Lupe Fiasco’s The Cool (2007) rappera Lupa Fiaska, ale i veterána Jay­Z, který na desce American Gangster (2007) vypráví v písních děj stejnojmenného filmu Ridleyho Scotta. Westovo páté album My Beautiful Dark Twisted Fantasy (2010) je pak milníkem proghopového maximalismu. Nahráváno bylo s kolektivem beatmakerů ve vyhaslé haitské sopce a je napěchováno odkazy k tomu, co chicagský rapper považuje za vysokou hudební kulturu – mimo jiné je to také sampl King Crimson v tracku Power. Aby toho nebylo málo, desku doprovázel Westem režírovaný pětatřicetiminutový film Runaway, pojednávající o lásce muže a ženy­fénixe.

Hiphopová opera

Dalším vrcholem proghopové vlny bylo al­­bum Good Kid, M.A.A.D City (2012) kalifornské rapové hvězdy Kendricka Lamara. Deska vypráví příběh jednoho bláznivého dne v životě začínajícího rappera, který se snaží vymanit ze spirály násilí rozpoutaného pouliční válkou gangů. Zlomové okamžiky jeho hiphopové odysey sledujeme skrze jednotlivé písně, v nichž Lamar ztvárnil většinu postav – od umírajícího parťáka Davea, zasaženého při přestřelce, přes hlas svého svědomí až po maminku, která se mu snaží dovolat na mobil a ozývá se v mezihrách z telefonního záznamníku. Lamar na tuto svoji „hiphoperu“ navázal letošní deskou To Pimp a Butterfly, kde však místo příběhu sleduje abstraktnější téma lásky a víry. Jinak se ovšem nikterak neomezuje – chvíli rapuje jako puberťák, chvíli jako stařec, koketuje s jazzem a neosoulem a jako pojící linka se pak deskou vine báseň, k níž se postupně přidávají další verše.

Zatímco progrockové skupiny kdysi utekly od politických témat předchozí dekády do fantaskních světů draků a skřetů, proghopoví rappeři ze stereotypu pouliční každodennosti prchají k vnitřním světům vlastních emocí. Torontský rapper Drake například svůj letošní mixtape If You’re Reading This It’s Too Late pojal jako sebevrahův dopis na rozloučenou. S progresivním rockem spojuje prog hop také naprostá absence humoru – jeho vážná témata a hluboká emotivní pnutí postrádají byť jen náznak ironie či pochybnosti. Oba žánry jsou navíc ve své podstatě velmi konzervativní. Pod pláštěm experimentů a fúzí se totiž často skrývá přitakání tradičním hudebním hodnotám minulosti, sdíleným žánrovými fanoušky. Pro kapely ze začátku sedmdesátých let to byla vážná hudba a bop, Kendrick Lamar a další rappeři se obracejí k jazzu a soulu šedesátých let, který je v dnešní černé hudbě považovaný za vrchol autenticity.

Fúze a lpění na minulosti v sobě ovšem skrývají předzvěst úpadku – divoká energie mladého žánru, který spontánně posouval své hranice, je nahrazena racionální kalkulací progresivity, koncepty a velkými uměleckými ambicemi. Tento přístup se musí nutně vyčerpat, protože pop se vždy napájel spíše z dionýských zdrojů myšlení než z těch apollinských.

Autor je hudební publicista.