Národněsocialistická hudební scéna se ve světě začala formovat v sedmdesátých letech 20. století. Šlo o reakci na taktiku levicového hnutí, které za pomoci hudby získávalo mladé příznivce. Neonacistické kapely se tehdy chopily především stylu oi punk. V Česku se tyto skupiny po úspěšných devadesátých letech postupně stáhly do ilegality.
Za duchovního otce white power music můžeme považovat Iana Stuarta Donaldsona, britského aktivistu a do jisté míry i sociálního inženýra Britské národní strany, který stál u zrodu původně punkové skupiny Skrewdriver. Ta si záhy vydobyla pozici kultovního uskupení a zůstává modlou, kterou uctívají i dnešní neonacistické kapely. V Československu začaly vznikat první rasisticky a nacionalisticky orientované kapely až na počátku devadesátých let. Příznivci nové subkultury se rekrutovali především z řad předlistopadových punkerů, z nichž část už dříve oslovil z punku odvozený styl oi.
Braník Power
Poněkud pitoreskní tuzemskou verzí Donaldsona se na počátku devadesátých let stal frontman kapely Orlík, dnes etablovaný multipomatenec Daniel Landa. Orlík, stejně jako další pražská skupina Braník, se zpočátku vyjadřoval otevřeně rasisticky a za pomoci jednoduchých textů se snažil usouvztažňovat problémy tehdejšího divokého kapitalismu s hrozbami přistěhovalectví a kriminalitou národnostních menšin. Legendární akcí byl festival v jihomoravském městečku Bzenec v létě 1991, kde obě jmenované formace vystoupily – spolu se Třemi sestrami, Valašskou ligou a slovenským Krátkým procesem – a vyvolaly značný zájem mládeže. To je patrné z dokumentu Live in Bzenec a obecná obliba se odrazila i v nákladech desek. Již v roce 1993 ale vznikl první precedent, když bylo z popudu někdejšího člena Orlíku, baskytaristy Šimona Budského zakázáno šíření desky Braníku Power, vydané v roce 1991 „pobočkou firmy Monitor“ a proslulé otevřeně rasistickými texty. Kritice ovšem čelil také Orlík. Obě skupiny následně zanikly a pro českou oi scénu zůstaly jen jakousi vzpomínkou na lepší časy.
Podobnou – nicméně v neonacistickém hnutí podstatně silnější – pozici si v té době získal také slovenský Krátký proces, skupina herce a dabéra Rasťo Rogela, která se později transformovala do ještě radikálnější formace Juden Mord. Ta už ovšem nereprezentovala rebelující mládí, ale skutečnou myšlenku neonacismu. Zatím se pod povrchem začaly formovat první náznaky skutečné neonacistické hudební scény i v Česku. Tentokrát už nešlo ani tak o dědictví punkové subkultury, jako spíše o kulturní paralelu k vznikajícím jasně politicky vymezeným organizacím a pobočkám mezinárodních fašistických struktur. Především se jednalo o Bohemia Hammer Skins či domácí odnož Blood and Honor. Právě pod jejich hlavičkou v první polovině devadesátých let vznikaly první domácí striktně neonacistické skupiny jako Vlajka, Buldok, Conflict 88 nebo Agrese 95. Součást scény tvořily i méně propracované projekty jako Útok, My Lai, S.A.D., Biely odpor a další.
Se zdviženou pravicí
V rámci vznikající sítě neonacistických buněk se hudba stala nejen nástrojem propagace ideologie, ale také vhodným prostředkem k získávání financí a pěstování mezinárodních kontaktů s neofašisty z celého světa. Ukázkovým příkladem byly koncerty pořádané východočeskou buňkou Bohemia Hammerskins ve Velkém Dřevíči nedaleko Hronova, kam se sjížděla tehdejší špička světové white power scény. Koncerty kapel typu britských No Remorse povzbudily neonacisty k pořadatelské aktivitě, jež vyvrcholila v druhé polovině devadesátých let, kdy se konalo v Česku asi nejvíce neonacistických hudebních vystoupení. Koncerty pro půltisícovku novodobých fašistů, kteří stáli v hledišti se zdviženou pravicí, nebyly výjimkou.
Hudební scéna se dále formovala pod vlivem politické struktury neonacistického hnutí a podle toho se také měnily vyjadřovací prostředky a povaha vystoupení. Vlivem represí ze strany státu a policie, které podnítili občanští aktivisté, se koncerty staly jakousi demonstrací odporu – hnutí se radikalizovalo a současně se uchýlilo k používání nejrůznějších kamufláží a metafor. Dříve otevřeně rasistické texty a oslavy nacistických pohlavárů a špiček SS se postupně vytrácejí ve změti jinotajů. Z bomberů, triček a mikin mizí hákové kříže a symboly apartheidu a nahrazují je různé šifrované symboly, z nichž nejoblíbenější bylo zřejmě číslo 18, označující abecední pořadí iniciál Adolfa Hitlera.
V hudbě se zároveň stále více projevovaly vlivy metalu, který má blízko k ponurým tématům a okultismu. Pohanství je přitom vykládáno jako striktně germánská mytologie a na scéně se objevuje zcela nový styl – národněsocialistický black metal (NSBM). Ten reprezentují nejen severské kapely jako Bursum, ale například i ukrajinští Noctura Mortum, němečtí Absurd či američtí Lake of Blood.
Folk, dechovka, underground
V posledních zhruba patnácti letech zažívá neonacistická hudební scéna – jež dříve stála na kultovních kapelách No Remorse, Rahowa, Brutal Attack, Skullhead, Landser či Kolovrat – stále větší stylovou roztříštěnost. Původní jednoduchý styl oi, vycházející v zásadě z punk rocku, nahrazuje metal a hardcore, ale také country, folk a další hudební styly, nevyjímaje ani původně černošský rap. Na scéně se tak začínají objevovat hudební bizarnosti různé úrovně, které se prostřednictvím nacionálněsocialistických témat etablují na neonacistické scéně. Příkladem je švédská písničkářka Saga či Prussian Blue, teenagerské dívčí duo opředené snad nejbizarnějším příběhem v hudební historii. Dvojčata Lynx Vaughan a Lamb Lennon Gaedeovy – děti kalifornských aktivistů ověšených hákovými kříži, jejichž dědeček si údajně nechal zaregistrovat svastiku jako cejch svého dobytka – se dostala dokonce do celonárodního vysílání televize ABC. Přitom se netají rasismem a sympatiemi k neonacismu a jsou přímo svázána s americkou neonacistickou organizací National Vanguard.
Další podivností, nad níž zůstává rozum stát, je pak například německá neonacistická dechovka Zillertaler Türkenjäger, která na melodie bavorských lidovek zpívá o rasové čistotě a spravedlivém světě národního socialismu. Českou paralelou je vedle plzeňské neonacistické zábavové kapely Ortel snad jen Landova reinterpretace tvorby Karla Kryla. Podobně jako v případě líbivých textů Ortelu je totiž Landův hudebněpopulární počin odstrašujícím příkladem plíživé indoktrinace společnosti myšlenkou vlastenectví, do níž se pak na pozadí Krylových textů vkrádají pojmy jako „nepřizpůsobiví“ a podobně.
V posledních letech je česká neonacistická hudební scéna v útlumu. Částečně to snad lze připsat protiextremistické politice státu a vnitřním rozporům v nacionálněsocialistickém hnutí, ale také může jít o projev toho, že se neonacistické organizace již naučily fungovat v ilegalitě. Otázkou je, do jaké míry tím neonacistická scéna získává punc jediného skutečného undergroundu, a tedy alternativy pro mladé lidi hledající způsob, jak se vymezit vůči establishmentu. Hrozba nového vzestupu postfašismu je stále aktuální – i když to třeba nebude v rytmu oi punku. Jak totiž praví sibiřské přísloví: „Naděje umírá poslední, ale nakonec stejně umře.“
Autor je publicista.