Lukáš Marvan
Záblesky svobody
Druhé město 2015, 164 s.
Odejít ze světa naší každodennosti do exotiky zeměpisné i duchovní představuje radikální krok, k němuž se jen málokdo odhodlá. Lukáš Marvan (1962) zamířil do buddhistického kláštera v Thajsku, stal se ctihodným mnichem Mantakusalou a vytěžil ze své zkušenosti několik knih. Ta poslední tematizuje obtíže návratu a opětovného zařazení do života, tedy strasti pracovní i osobní. Jádro věci spočívá ve skutečnosti, že mysl duchovního adepta byla osvobozena jen částečně, a nemůže si tedy být ničím jistý, protože souboj s egem je věčný. Autor upřímně odkrývá vlastní pochyby i tragikomický souboj dvou buddhistických frakcí, které si navzájem nadávají do sviní; sám Mistr nakonec Marvana orazítkuje jako „blba z Ústí“. Čtivě napsaná kniha spíše než o peripetiích českého buddhismu vypráví o nesnadném a klopýtavém hledání vyrovnané moudrosti. V dojemném závěru dokáže Marvan rozpoznat pravého mistra ve svém otci a stává se svědkem jeho proměny a pokroku. Hodnoty, k nimž Marvan směřuje, mají vposledku spíše psychoterapeutický rozměr: jde mu o „soucitné, přijímající, trpělivé poznávání lidského prožívání, takového, jaké opravdu je, a postupné přirozené probouzení moudrosti tohoto života“. I kapička poznání je schopná rozpustit svět přeludného sobectví, věří autor.
Jiří Zizler
David Cronenberg
Konzumárium
Přeložil Robert Tschorn
Argo 2015, 280 s.
Románový debut kanadského filmového režiséra Davida Cronenberga je zároveň dílem začátečníka i zkušeného tvůrce. Můžeme v něm zahlédnout témata, která provázejí celou jeho filmografii, vliv spisovatelů, jejichž texty adaptoval, ať už je to William S. Burroughs, J. G. Ballard nebo Don DeLillo. Na druhou stranu ale nelze přehlédnout ani znaky začátečnické prózy. Konzumárium je evidentně text nesený obsedantními fantaziemi spíš než vyprávěcí strukturou. To ostatně platí i pro Burroughsovy a Ballardovy prózy, ale i pro nejosobitější filmy samotného Cronenberga. Na rozdíl od nich ale Konzumárium sráží množství naivních nebo rozpačitých motivů. Příběh páru publicistů rozplétajících případ filosofa, který údajně snědl vlastní manželku, se až příliš snaží být současný, cynický, provokativní a společenskokritický. Ve výsledku ale působí jako dráždivá, až pornografická fantazie někoho, kdo současnost pozoruje spíš zpovzdálí. Francouzský filosof vystupuje jako dekadentní promiskuitní estét, souložící se svými studentkami a studenty, dvojice novinářů je posedlá informačními technologiemi, filmový festival v Cannes promítá propagandistický snímek ze Severní Koreje a tak dále. Konzumárium balancuje na hraně chtěné imaginativní grotesknosti a nechtěné absurdní přestřelenosti. Je to text, který se příliš nechává unést tokem bizarní fantazie a nedbá na to, že i bezuzdná imaginace potřebuje autocenzuru, aby nepůsobila banálně nebo hloupě.
Antonín Tesař
Jan Mervart
Kultura v karanténě
Nakladatelství Lidové noviny 2015, 176 s.
Hlavním námětem historické studie Jana Mervarta Kultura v karanténě je aktivita československých uměleckých a kulturních svazů v kritickém období let 1968–1969. V mnoha ohledech autor vykročil za hranice běžně přijímaných výkladových vzorců posrpnového období. Na základě studia archivního materiálu poukázal na částečnou kontinuitu činnosti uměleckých svazů v počátcích normalizace s předsrpnovou reformní etapou. Jejich konsolidace – ve smyslu politických čistek a přihlášení se k nově nastolenému husákovskému kursu – pak podle Mervarta probíhala do značné míry zevnitř. Autor sleduje i nejrůznější strategie, pomocí nichž si jednotlivé svazy pokoušely udržet část svých výsad z období, kdy stály v popředí reformního proudu. Významným přínosem Mervartovy práce jsou obecnější úvahy o rozporné roli české inteligence v šedesátých letech a jejím podílu na ztroskotání pokusu o obnovený socialismus. Opírá se přitom i o Gramsciho pojetí kulturní hegemonie jakožto prostoru zprostředkování mezi státem a občanskou sférou. Reformní proces šedesátých let byl podle Mervarta jedinečnou příležitostí pro propojení státu, kulturní obce i sociálních a hospodářských zájmů, která nebyla zničena pouze srpnovou invazí, ale také ,,drobečkovou politikou“ oficiálních představitelů kultury. Mervart tak předkládá nové náhledy na politiku období normalizace i polistopadového vývoje, který stále čeká na zevrubnější historické zhodnocení.
Vojtěch Čurda
Martin Škabraha
Sokrates vrací úder. Eseje z let 2004–2015
Novela Bohemica 2015, 274 s.
Institut společenských věd stojí na představě, že společnost lze „vědecky poznat“ a převést do abstraktních kategorií. U každého vědeckého poznání pak ovšem hrozí, že vytvoří do sebe zapadající systém myšlenek s uzavřenou soustavou problémů a možných řešení, čímž přemění svět v poušť logických úvah a nás učiní jejich zajatcem. Výsledkem je zformování chaotické současnosti do známé krajiny, v níž ale stejně nevíme, co si počít. Kniha esejů Martina Škabrahy, publikovaných během posledních deseti let v nejrůznějších tištěných i internetových periodikách, se této myšlenkové sebesterilizaci vzpírá. Na základě konkrétních mediálních kauz, jako vystěhování obyvatel ostravského Přednádraží či diskuse kolem vybudování americké protiraketové základny v Česku, se zabývá vztahem filosofie a veřejného prostoru, budoucností levice, xenofobií nebo multikulturalismem. Autorův drápavý styl uvažování strhává příkrov „známého“ a dává čtenáři pocítit setkání s něčím úplně novým tam, kde by to vůbec nečekal. Filosof objevuje svět v prvé řadě jako místo údivu. Naplňuje tak smysl filosofie, který spočívá ve snaze osvobodit lidskou zkušenost od strnulosti. Záměrně provokující teze, o nichž čtenář s jistotou neví, zda nejsou jen rétorickou figurou, ho mají přivést ke kořenu věci. V tomto tradičním smyslu je Škabraha radikálním myslitelem.
Václav Rameš
Joy
Režie David O. Russell, USA, 2015, 124 min.
Premiéra v ČR 7. 1. 2016
Nový film Davida O. Russella Joy, následující po nezvládnuté špionážní komedii Špinavý trik, sklízí v zahraničí rozpačité recenze. Částečně oprávněně. Příběh ženy v domácnosti, která se díky vynálezu speciálního druhu mopu na vytírání podlahy stala úspěšnou byznysmenkou, však stojí za pozornost především díky tomu, že konečně nabízí něco, co se opravdu dá považovat za emancipační vyprávění. Na rozdíl od domněle feministických fantazií o amazonkách, jaké přinášejí filmy jako Mad Max nebo Star Wars, se tu odvíjí příběh ukazující, jak se utlačovaná a upozaďovaná žena dokáže prosadit na úkor těch, kdo ji původně sráželi k zemi. Příznačné navíc je, že utlačovateli tu jsou příslušníci její vlastní rodiny. Stylově i žánrově poněkud rozháraný snímek je sice popelkovská fantazie, nicméně její hodnota spočívá v tom, že ukazuje hrdinku, která se vlastními silami opakovaně dostává z problémů, do nichž ji znovu a znovu přivádí její okolí. Na rubu tohoto sympatického příběhu ale zároveň stojí kříšení amerického snu o tom, že silné osobnosti se vždycky prosadí. Přestože film je celkem hořkou přehlídkou příkladů, jak korporace válcují podnikavého ducha, nakonec nechá protagonistku stanout v čele jedné z nich. Jde o kariérní drama, jehož happy endem je dosažení postavení, které umožňuje rozhodovat o budoucnosti druhých, hůře zaopatřených jedinců.
Antonín Tesař
Victor Marx, Mikael Tofvesson
A New Sweden
Galerie Die Aktualität des Schönen, Liberec, 25. 11. 2015 – 8. 1. 2016
V liberecké galerii zaměřené na současné umění (a překvapivě situované do obchodního centra Plaza) můžeme momentálně vidět pozoruhodnou výstavu autorského tandemu Victor Marx a Mikael Tofvesson, sledující nyní obzvlášť aktuální téma globálního mísení kultur. Zejména v souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí sílí nejen v české společnosti populistické hlasy volající po návratu k tradičním evropským hodnotám a dochází ke stigmatizaci všech muslimů jako rizikových osob. Pod vlivem hysterických reakcí se téma současné vlny migrace silně dehumanizovalo a stalo se vítaným impulsem ke zviditelnění pro nejrůznější demagogy. Umělecká intervence Marxe a Tofvessona spočívá ve stavbě mešity v prostoru galerie. V detailech této stavby pak lze nalézt další významové roviny, a sice odkazy na prvky tradiční švédské architektury. Autorské mixování vizuálních stereotypů je možné vnímat jako širší reflexi stavu současné švédské společnosti – úspěšný multikulturní dialog tu funguje už po řadu let a je zřejmé, že v tomto kontextu je nesmyslné uvažovat v kategoriích novodobého nacionalismu. Prolínání náboženských tradic či odlišných vizuálních kódů se zdá být přirozeným stavem švédské společnosti. Výstava A New Sweden, kurátorovaná Lexou Peroutkou, mimo jiné ukazuje obnovený zájem galerie DADS, již nyní vede umělec Jan Stolín, o angažované umělecké projekty.
Matouš Karel Zavadil
Věra Ondrašíková a kolektiv
Guide
Ponec, Praha, premiéra 3. 12. 2015
Bojíme se udělat další krok, přemýšlíme, kam došlápneme, a marně žádáme své starší já o radu. Ve virtuálních i nevirtuálních vztazích s lidmi kolem ztrácíme pojem o tom, kým jsme, a postupně se stáváme oběťmi neuróz či apatie. Právě hledáním pevných bodů a průvodců životem se zabývá nové představení tanečnice a choreografky Věry Ondrašíkové Guide. V průběhu potemnělého, exupéryovsky laděného hledání základů sebe sama se setkává tanečník Jaro Ondruš se svým starším já v podání herce Miloslava Mejzlíka. Postavy se prolínají, splývají, ale zároveň i mnohdy ostře kontrastují, čímž se ilustruje proces stárnutí a sebeodcizení. Mejzlíkovo celkem vlažné zapojení však trochu vyvolává pochyby, jaké místo v inscenaci vlastně sehrává. Scéna Dana Gregora, založená především na práci se světlem (plamen svíčky, paprsek na kouřem vytvořené mořské hladině), diváka vtahuje do děje natolik, až se téměř stává jeho součástí. Ondruš se díky Gregorovu scénografickému konceptu pohybuje v jakési virtuální realitě, v níž tvoří cizí, ale přesto velmi žádoucí lidský prvek. Premiéra se sice bohužel potýkala s určitými technickými problémy, kvůli kterým bylo potřeba na chvíli přerušit tok celého představení, Guide se nicméně jeví jako inscenace se vzrušujícím potenciálem – dokáže diváka lapit a provést ho svým vlastním vesmírem.
Jakub Novák
Stanisław Lem
Solaris
CD, Tympanum 2015
Nahrávka klasického vědeckofantastického románu Stanisława Lema, načteného Richardem Honzovičem původně pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana, posloužila za základ pozoruhodného experimentu. Filosoficky laděný příběh o setkání s druhem života, který je lidskému myšlení principiálně naprosto nesrozumitelný, dostal díky autorské dvojici Needles (Jonáš Rosůlek a Adam Boháč) nový život. K „dialogu“ s hlasem svého již zesnulého otce byla přizvána Renata Volfová – což svým způsobem parafrázuje jeden z ústředních motivů literárního díla: hlavnímu hrdinovi Solaris se zjevuje dávno mrtvá přítelkyně. Kolem takto vzniklé osy Needles rozestavěli architekturu zvuků, ruchů, vynořujících se a vzápětí se ztrácejících melodických útržků… Svým „soundtrackem“ elektronici nanesli na devítihodinovou četbu další vrstvy, které při poslechu neodvádějí od děje, ale naopak povzbuzují soustředění a imaginaci. Nový zvuk se s původním Honzovičovým hlasem prolíná, místy jej překrývá, moduluje (tam, kde napomáhá rozlišit promluvy postav) – zkrátka povyšuje řadovou četbu na invenční dílo, které může dále inspirovat. Edice Solaris ještě není definitivním vzorem příštích audioknih jako žánru, rozhodně však otevírá cestu novým směrem, ukazuje nové možnosti, jak by se mohla teprve rozvíjet další práce, která by stvrdila zvukovou knihu jako samostatnou uměleckou kategorii. Přístup Needles také naznačuje, jak lze zacházet s takzvanými klasickými, zakonzervovanými nahrávkami. A nejen mluveného slova.
Michal Jurza