První díl románové trilogie amerického spisovatele Jeffa VanderMeera, nazvaný Anihilace, zavádí čtyři hrdinky do tajemné Oblasti X. Ta sice leží na Zemi, ale dějí se v ní věci, které se vzpírají pochopení. Dílo získalo prestižní žánrovou cenu Nebula a lze jej považovat jeden z nejlepších příkladů měkké, tedy v humanitních vědách zakořeněné sci-fi.
Oba klasické scifi filmy Andreje Tarkovského Solaris (1972) a Stalker (1979) jsou natočené podle významných literárních předloh. Tarkovskij ovšem romány Solaris (1961, česky 1972) Stanisława Lema a Piknik u cesty (1972, česky 1974) bratrů Strugackých tematicky výrazně posunul. Jeho adaptace kladou filosofické otázky spojené se spiritualitou a náboženstvím. Lem a Strugačtí se ovšem tázali spíš po základních mezích racionálního poznání a vědy. V obou případech se navíc tyto problémy vynořovaly tváří v tvář setkání s mimozemskou bytostí či krajinou, které se veškeré lidské racionalitě dalece vymykají. Podobný motiv, ovšem tentokrát bez mimozemšťanů, otevírá i Jeff VanderMeer v prvním dílu své románové trilogie z Oblasti X, nazvaném Anihilace (2014, česky 2015).
Pěší túra krajinou imaginace
Zápletka Anihilace působí jako přepracování Tarkovského Stalkera. Kdesi na zemském povrchu se nachází tajuplná Oblast X, v níž se rozvíjí zcela jiné životní prostředí, než na jaké jsou lidé zvyklí ze zbytku planety. Do této oblasti se vydává expedice čtyř odbornic, kterou pak celá kniha chronologicky popisuje z pohledu jedné z nich. Členky výpravy se setkají s řadou podivných úkazů a událostí, jež jen umocňují neuchopitelnost a cizost Oblasti X, ale nikdy se jim nepodaří prakticky ničemu z toho, co prožijí, plně porozumět.
Stejně jako zmíněné romány Lemovy a Strugackých je i VanderMeerův text velmi skeptický vůči představě, že by lidský rozum měl být světlem, které dokáže prozářit všechna zákoutí vesmíru. Podobnost můžeme najít i ve způsobech, jakými Lem a VanderMeer své knihy napsali. Lem říká, že Solaris začal psát bez jakéhokoli plánu, kam by se jeho příběh měl dál ubírat. Znal pouze výchozí situaci. VanderMeer zase prý psal Anihilaci s těžkým zánětem průdušek a výsledek je podle něj „bezcílná záležitost o čtyřech ženách toulajících se divokou krajinou, která náhodou připomíná jednu mou čtrnáct mil dlouhou pěší túru na Floridě“. Přestože Lemovu knihu stvořila bezuzdná imaginace, těžko lze o ní říct, že by měla něco společného se surrealismem. Její vyznění je, stejně jako u Strugackých, čistě negativní. V době, kdy science fiction byla plná optimistických příběhů o lidstvu dobývajícím cizí planety a uzavírajícím společenství s mimozemskými bytostmi, přinášela Solaris střízlivější, pochybovačný hlas.
Opojení z fikce
U Anihilace už není tak jisté, že se surrealismem vůbec nekoketuje. VanderMeer se prosadil jako jeden z autorů hnutí new weird, které je založené na svobodném mísení různých fantastických subžánrů. Jeho starší román Veniss Underground (2003, česky 2006) tento princip rozvinul do velkolepé fantasmagorie, spočívající ve vršení bizarních futuristických výjevů. VanderMeer tu, podobně jako další autor new weird fiction China Miéville, používá novotvary, které nevysvětluje, případně popisuje fantaskní předměty, jejichž principy nám ale zatajuje. Román zkrátka působí, jako by byl napsán pro obyvatele světa, v němž se odehrává. Trilogie z Oblasti X je podobně fantasmagorická, ovšem s tím rozdílem, že děje, které kniha popisuje, nejsou srozumitelné ani těm, kdo se jich přímo účastní. Oproti Lemovi a Strugackým je ale z Veniss Underground a Anihilace patrné mnohem větší opojení z popisů těchto nepochopitelných jevů. Starší z nich je na tomto opojení přímo založená a v novější je líčení podivností spojených s Oblastí X jádrem přízračné, hrozivé atmosféry celého díla. Na rozdíl od Lema a Strugackých jsou VanderMeerovy texty surreálné v tom, že v nějaké míře stojí na rozvolněné hře imaginace.
To je důležité i pro pozici Anihilace v současné science fiction. Málokterý jiný román do takové míry stvrzuje odklon od „tvrdé“ scifi, vycházející z exaktních věd a technologického pokroku. VanderMeerova science fiction (nebo ještě lépe speculative fiction) je naproti tomu hluboce zakořeněná v humanitních naukách a jimi pěstovaném kritickém myšlení, které neváhá zpochybňovat i základy samotných tvrdých věd. Anihilace vlastně jen mluví otevřeně o skepsi, kterou dnes sdílí celá řada spisovatelů tohoto žánru. Autoři humanitní fantastiky, VanderMeera nevyjímaje, ale zároveň netvoří žádnou psychologickou nebo esejistickou „velkou“ literaturu. Hrdinka VanderMeerova románu se rozhodně nemůže pyšnit příliš propracovanou osobností. Scifi je stále zaměřena ven, mimo člověka. Lidští hrdinové v ní vystupují stále hlavně kvůli tomu, aby spolu se čtenáři mohli zakoušet údiv ze světa. Na rozdíl od tvrdé scifi to už ale není údiv z vědy a technologie, ale spíš z neproniknutelné záhady a z imaginace.
Jeff VanderMeer: Anihilace. Přeložil Petr Kotrle. Argo, Praha 2015, 180 stran.