Návrat posledního skauta

První film režíroval Shane Black až v roce 2005, do té doby se věnoval psaní scénářů. Černohumorná variace na zamotané chandlerovské detektivky Kiss Kiss Bang Bang dala vzpomenout na nekorektní akční komedie jako Smrtonosná zbraň (Lethal Weapon, 1987) nebo Poslední skaut (The Last Boy Scout, 1991), jejichž zásluhou Black až do krachu Posledního akčního hrdiny (Last Action Hero, 1993) a Dlouhého polibku na dobrou noc (The Long Kiss Goodnight, 1996) patřil k nejlépe placeným scenáristům Hollywoodu. Na výsluní se před třemi roky vrátil s třetím Iron Manem, jehož rekordní tržby mu po letech odkladů umožnily natočit Správné chlapy a vrátit se k žánru buddy movie, který pomáhal definovat.

Příběh filmu je oproti původnímu scénáři z roku 2001 situován na konec sedmdesátých let. Tehdy Black možná zažil něco podobného jako chlapec z úvodní scény snímku, kdy ho z nočního listování otcovým pánským časopisem vyruší náraz automobilu, který smete půlku domu a zanechá po sobě mrtvou řidičku. Shodou okolností jde o pornoherečku, jejíž přednosti nedospělý provinilec před chvílí doceňoval na lesklém papíře. Sen se stal skutečností a proměnil se v noční můru. Tato scéna přesně vystihuje zkušenost diváka Blackových filmů. Uvědomujeme si, že to, co vidíme, není správné, ale je to přesně to, po čem toužíme.

Přátelství a pornofilm

Voiceovery dvojice soukromých rádobydetektivů z Los Angeles, kteří sklízejí plody své nekompetence, hned zkraje filmu nastolují téma dvou neslučitelných pohledů, na němž je koncept buddy movie založen. Jackson Healy (Russell Crowe) netoleruje polovičatou práci a násilí na ženách. Zato násilí na mužích je pro něj stejně přirozenou součástí dne jako čištění zubů nebo krmení rybiček. To brzy pozná i Holland March (Ryan Gosling), jehož životní postoj shrnuje věta „Nikdy nebudeš šťastný“, vytetovaná na jeho ruce. Kromě alkoholu ho svým způsobem drží nad vodou ještě jeho třináctiletá dcera, zosobněné černé svědomí, jménem Holly.

Přestože první setkání obou mužů končí výměnou invektiv a spirální zlomeninou Marchova zápěstí, pátrání po zmizelé dívce je brzy přiměje spojit síly a společně čelit nájemným vrahům, zkorumpovaným politikům i mrtvým pornoproducentům. „MacGuf­finem“, propojujícím nepřeberné množství individuí a podněcujícím jednání postav, je zde příznačně kopie pornofilmu, který možná neučiní svět lepším, jak zamýšleli jeho autoři, ale celkem jistě upevní přátelství dvou povahově nekompatibilních mužů, což se u Blacka zpravidla cení výše než cokoli jiného.

Bourání čtvrté zdi

Film, zasazený do nejfilmovějšího z amerických měst – začínající záběrem skrze poničený nápis „Hollywood“ –, nám i bez výrazné výpomoci ironického mimoobrazového komentáře dává jasně najevo, že jeho fikční svět je odvozen primárně od jiných fikčních světů. Pokřivené rodinné vztahy, ničení přírody nebo zneužívání mocenského postavení zde neslouží k moralistnímu portrétování odvrácené tváře Ameriky, ale k propojování odkazů na seriózní noirové filmy jako Čínská čtvrť (Chinatown, 1974) nebo L. A. – Přísně tajné (L. A. Confidential, 1997) a k utváření retrofetišistického časoprostoru kožených bund, pornoknírů a brýlí „pilotek“.

Pro toho, komu by nebylo jasné, že Black svým mixem klasického slapsticku a hardboiled detektivek nehodlá nic vážného sdělovat, nechá tvůrce svůj postoj shrnout jednou z postav – ovšem v replice, která se navenek vztahuje k situaci, v níž se dotyčný nachází, nikoli k povaze fikčního světa či pravidlům žánru. Dvojímu typu čtení, odvíjejícímu se od poučenosti diváka, je otevřena většina dialogů, kterými si March a Healy krátí čas během cest za svědky a podezřelými. Bourání čtvrté zdi, tedy komunikace postav přímo s diváky, je ovšem decentnější než v Kiss Kiss Bang Bang a postavy nejsou natolik nad věcí, aby nám jejich osud byl zcela lhostejný.

Bez kontroly nad situací

Zlidštění dvou cynických nihilistů tradičně iniciují ženy, především Holly. Dívka, ztvárněná vynikající Angourie Riceovou, tvoří přesvědčivé emocionální jádro filmu a dodává jiskřivou dynamiku i těm scénám, které nejsou založené na bravurně načasovaných slovních výměnách ústřední dvojice. Povýšení prepubescentní dívky na plnohodnotnou parťačku dvou ostřílených borců zároveň oslabuje – podobně jako v Posledním skautovi – námitky vůči misogynnímu zacházení s ženskými postavami, jež Blackovi hrdinové chápou především jako okrasné objekty sloužící ke stvrzování své převahy.

Pro Healyho a Marche je sice ochranitelský postoj k ženám ctností zanikající éry, ale oproti protagonistům melancholických westernů jejich přímočarou kovbojskou maskulinitu oslabuje neustálé ztrácení kontroly nad situací. Nové stopy objevují náhodou, plány jim nevycházejí, jejich hypotézy selhávají a lidé kolem nich umírají se samozřejmostí, která je z morálního hlediska šokující, ale z hlediska současných žánrovek nečekaná a mnohdy vtipná. Tyto zdánlivé kompoziční nedostatky a nahodilé zvraty jsou ve skutečnosti sevřeným, ač rytmicky ne zcela vyladěným systémem navracejících se motivů, slovních narážek a průběžně gradovaných running gagů, pěkně kontrastujících s konverzačním podkladem filmu.

Jen díky perfektní znalosti hollywoodských klišé a konvencí nás Black může stále znovu situovat do pozice toho, kdo se mylně domnívá, že ví, co bude následovat. Povědomé situa­ce zakončuje nečekaným způsobem nebo je dovádí do absurdních důsledků, bolestivých pro postavy a zábavných pro diváka. Popsanou taktiku nepoužívá poprvé. Vlastně ji společně s většinou uplatněných motivů recykluje již nějakých třicet let. Přesto je jeho výběr největších hitů nesmírně osvěžujícím návratem do dob, kdy ještě všichni hrdinové neměli superschopnosti, vysokou sociální inteligenci ani záruku, že jejich přičiněním nikdo zbytečně nezemře.

Autor je filmový publicista.