Úpadek evropské civilizace, jehož jsme nechtěnými svědky, budou jednou historikové (pokud tedy i nově nastupující civilizace tuto odbornost zachovají) vykládat jako příběh scestné víry v utilitarismus. Jako se Římané kdysi opájeli funkčností olověného potrubí a bezstarostností výkonu moci vložené do rukou pretoriánské gardy, opájíme se i my redukcí složitosti světa na kritérium bezprostředního užitku. Vracíme se k jednoduchému binárně opozičnímu myšlení primitivních společenství: trojčlenkovou složitost vztahování se ke světu jsme si zredukovali na dvojčlenku „má dáti – dal“.
Opět je čas státních maturit a opět masmédia přinášejí zprávy o tom, jak je špatně nastavenými testy nebohým adeptům odepřeno právo na certifikát středoškolské vzdělanosti. Vloni se jistý imbecil proslavil zpochybněním nutnosti znát postavu jménem Jidáš: „Mají vůbec právo ptát se mě na náboženství? Vždyť přece nemusím být zrovna křesťan a číst Bibli.“ Mám právo znát jen to, co je součástí mého světa, jako by tím říkal. Časem se jistě ukáže komerční potenciál, který takové uvažování skýtá: namísto všeobecné maturity vznikne egomaturita, při níž každý uchazeč zadá parametry toho, co je mu vlastní, a na míru ušitá sada otázek ověří, že svůj svět zná velmi dobře.
Letos se nechtěným hrdinou stal epizeuxis. Není to důležitá dovednost ani znalost, hlásá do médií Oldřich Botlík. Nechá se sice pro potřeby článku otitulovat jako didaktik, ale vzděláním je matematik. Opakuji: je matematik. Figury založené na opakování jsou totiž pro poezii klíčové nejen tím, že odkazují na někdejší magické funkce, že utvářejí rytmus básně, ale také proto, že zvýrazňují opakované slovo a zároveň upozorňují na nepřirozenost, umělost a básnickost promluvy. Kdyby se pan Botlík držel svého vzdělanostního kopyta, zpochybnil by četnost výskytů dané figury v české poezii 19. a raného 20. století, jež je v digitalizované podobě přístupná na webu Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jeho argumentace je ovšem jiná, a to povýtce utilitární: protože neuspěly takřka dvě třetiny maturantů, není dle pana Botlíka smysluplné a účelné se na epizeuxis ptát. Takové otázky „zbytečně vyhazují od maturity žáky některých škol“.
Pan Botlík ovšem médiím jen naservíroval to, co – poněkud bez povšimnutí – vypracoval Ondřej Šteffl. Ten v článku nazvaném Je Epizeuxis k něčemu dobrá? na webu Česká škola už o čtrnáct dnů dříve zdémonizoval nebohou figuru užitím velkého písmene, ale hlavně vyrobil argument, který je dokonale patafyzický: takřka nikdo (po právu) neví, co je to epizeuxis, ale „na druhé straně snad každý (s výjimkou některých češtinářů) chápe, že to je znalost zbytná, ba okrajová“. Čili to, co neznáme, je okrajové a vzdělanost budeme budovat jen z toho, co už beztak všichni víme. Neboť, jak vyvozuje pan Šteffl: „Většina maturantů je z odborných škol, a k čemu že epizeuxis takové kosmetičce, že?“
Pánové Šteffl i Botlík jsou podnikateli v oblasti vzdělávání, tudíž jim nebudeme účtovat ani gramatické chyby. Až své kritérium „k čemu je mi to dobré?“ prosadí, zmizí i pravidla pro psaní velkých písmen (velké E dosud trčelo jako chyba v názvu Štefflova článku) či pro stavbu věty (chybějící sloveso v poslední citované větě). Zajímavé ovšem je, že se do debaty o neužitečnosti pojmu epizeuxis zapojí i ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR Karel Oliva. Podotkne, že není literární vědec, nicméně úsudek má. Podle jeho slov je určitě potřeba děti a studenty upozornit na to, že tento jev lze v básních najít. „Ale není třeba jim kvůli tomu do hlavy vtloukat specializovaný termín, který uslyší jednou ve vyučování a poté po něm už v životě nevzdechnou,“ doplnil jazykovědec Oliva. Já sice nejsem jazykovědec, ale se stejnou logikou se lze těšit na časy, kdy se bude větný rozbor učit stylem, že ve větách bývá takové to slovíčko, že se něco děje – tím, že se tomu říká sloveso, žáky ale už taky zatěžovat nebudeme. Každý bude mluvit tak, jak mu zobák narostl, a rozprava pak aspoň zabere mnohem víc času a bude mnohem napínavější luštit, kdo o čem vlastně mluví.
Je fakt, že v ukázkových testech, jež nabízí společnost, kterou zmínění podnikatelé ve vzdělávání reprezentují, epizeuxis nenajdeme. V oddíle Člověk a společnost je však úryvek o tom, že vláda chtěla zvýšit daň na tabák, ale tabákové společnosti jí poskytly analýzu dokazující, že stát z kouření profituje, a proto daň nezvýšila. A testovací otázka se ptá: „Zastánce kterého etického směru by pravděpodobně v souladu s analýzou tabákové firmy argumentoval tak, že pro společnost jako celek je ponechání nižší daně prospěšné?“ Správná odpověď zní: zastánce utilitarismu. A to se jistě hodí i té zmíněné kosmetičce.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.