Autorita

Bioložčiny vlasy byly dlouhé a tmavohnědé, skoro až černé, než jí je ostříhali. Měla tmavé, husté obočí, zelené oči, maličko křivý nos (jednou si ho zlomila, když spadla na skály) a vysoké lícní kosti, které svědčily o silném asijském dědictví z jedné strany rodiny. Její popraskané rty byly překvapivě plné na to, že se stáhly do takového zamračení. Nevěřil těm očím a musel si to zkontrolovat, aby si potvrdil, že před expedicí neměly jinou barvu.

Přestože seděla u stolu, nějakým způsobem z ní vyzařoval pocit fyzické síly. Přispíval k tomu hřbítek silných svalů v místě, kde se její krk sbíhal s rameny. Prozatím byly všechny provedené testy na rakovinu a jiné abnormality negativní. Šéf si nedokázal vzpomenout, co měla ve složce, ale zdálo se mu, že je možná stejně vysoká jako on. Drželi ji ve východním křídle budovy už dva týdny a jediné, co mohla dělat, bylo jíst a cvičit.

Než se bioložka na expedici vydala, absolvovala intenzivní trénink v přežití a používání zbraní v zařízení Centrály, které bylo k tomu účelu určené. Na základě kritérií, která Šéfovi doteď připadala tajemná, dokonce až podezřelá, do ní nalili polopravdy, které vedení Jižní Zóny považovalo za užitečné. Zpracovali ji, aby byla náchylnější k hypnotické sugesci.

Psycholožka/ředitelka dostala k dispozici několik hypnotických podnětů – slov, která měla v určitých kombinacích určité účinky. Myšlenka, která Šéfovi proběhla hlavou, když se za ním zavřely dveře: Měla ředitelka něco společného se zatemněním jejich vzpomínek, když ještě byli v Oblasti X?

Posadil se na židli proti bioložce. Věděl, že přes polarizované sklo ho pozoruje přinejmenším Grace. Odborníci již bioložku vyslechli, ale Šéf byl svým způsobem také odborník a potřeboval přímý kontakt. Struktura rozhovoru tváří v tvář měla v sobě něco, co přepisům výslechů a videozáznamům chybělo.

Podlaha pod jeho botami byla špinavá, skoro až lepkavá. Zářivky na stropě v nepravidelných intervalech blikaly a stůl a židle navozovaly dojem jídelny někde na střední škole. V nose cítil nakyslý kovový pach nekvalitního čisticího prostředku, skoro jako kazící se med. Nedalo se říct, že by místnost vzbuzovala důvěru v Jižní Zónu. Místnost, která měla sloužit jako prostor pro podávání hlášení – nebo měla jako prostor pro podávání hlášení vypadat –, měla být útulnější než ta, s níž se odjakživa a na věčné časy počítalo pro výslechy, při kterých se předpokládal možný odpor.

Když teď Šéf seděl naproti bioložce, měla v sobě něco, co mu bránilo podívat se jí přímo do očí. Ale vždycky byl těsně před výslechem nervózní, vždycky měl pocit, jako by se ten jasný záblesk světla při průletu oblohou zastavil a slétl mu k rameni, jako matka, která ho osobně pozoruje. Pravda byla, že ho matka občas opravdu chodila kontrolovat. Mohla se dostat k videozáznamu. Takže to nebyla paranoia nebo jen tak nějaký pocit. Byla to součást jeho možné reality.

Někdy pomohlo nervozitu využít a dosáhnout toho, aby se osoba proti němu uvolnila. Odkašlal si tedy, váhavě se napil vody ze sklenice, kterou si přinesl s sebou, a pohrál si s její složkou, kterou položil na stůl mezi ně, spolu s dálkovým ovládáním televize nalevo od něho. Aby se zachovaly podmínky, za nichž byla nalezena, a v podstatě se zajistilo, že nezíská vzpomínky uměle, zástupkyně ředitele nařídila, aby nedostala žádné informace ze svých osobních materiálů. Šéfovi to připadalo kruté, ale souhlasil s Grace. Chtěl, aby složka mezi nimi vypadala jako možná odměna pro některé budoucí setkání, i když zatím nevěděl, jestli jí ji poskytne.

Šéf se představil svým pravým jménem, informoval ji, že „rozhovor“ se nahrává, a požádal ji, aby pro záznam uvedla své jméno.

 „Říkejte mi Ptačí duše,“ odpověděla. Nezazněl v jejím monotónním hlasu osten vzdoru?

Zvedl k ní oči. Okamžitě propadl zmatku a pohledem zase uhnul. Že by na něj nějak používala hypnotickou sugesci? Byl to první nápad, který rychle zavrhl.

„Ptačí duše?“

„Nebo vůbec nijak.“

Přikývl. Poznal, kdy má něco nechat plavat. Tím termínem se mohl zabývat později. Mlhavě si vybavil, že v její složce něco bylo. Možná.

„Ptačí duše,“ řekl, aby si to vyzkoušel nahlas. Ta slova mu v ústech chutnala škrobeně, nepřirozeně. „Z expedice si na nic nevzpomínáte?“

„Už jsem to řekla ostatním. Byla to nedotčená divočina.“ Zdálo se mu, že v jejím hlase zaslechl ironický tón, ale nebyl si jistý.

„Jak dobře jste se poznala s lingvistkou – během výcviku?“ zeptal se.

„Dobře ne. Byla velice hovorná. Nedokázala zůstat chvíli zticha. Byla…“ Bioložka se odmlčela. Šéf potlačil radost. Byla to otázka, kterou nečekala. Ani trochu.

„Byla co?“ Vybídl ji. Předchozí vyslýchající použil standardní metodu: vytvořit atmosféru vzájemného porozumění, předložit fakta a z toho vybudovat vztah. Aniž tím něčeho dosáhl.

„Nevzpomínám si.“

„Já myslím, že si vzpomínáte.“ A jestli si vzpomínáš na to, tak…

„Ne.“

Nápadně pomalu otevřel složku a nahlédl do existujících přepisů rozhovorů. Nechal vykouknout okraj sponkou sepnutých stránek, na kterých byly její základní statistiky.

„Dobrá. Tak mi řekněte něco o bodlácích.“

„O bodlácích?“ Její výmluvná obočí mu prozradila, co si o té otázce myslí.

„Ano. K bodlákům jste se vyjádřila velice konkrétně. Proč?“ Byl z toho pořád zmatený, z množství podrobností o bodlácích v rozhovoru z předchozího týdne, když do Jižní Zóny dorazila. Znovu ho to dovedlo k zamyšlení nad hypnotickými podněty. Dovedlo ho to k úvaze o slovech používaných jako ochranné houští.

Bioložka pokrčila rameny. „Nevím.“

Přečetl jí z přepisu: „‚Bodláky tam mají květy levandulové barvy a rostou v přechodovém prostoru mezi lesem a bažinou. Nedá se jim vyhnout. Vábí k sobě různý hmyz a bzukot a jas, které je obklopují, dodávají Oblasti X dojem průmyslu, skoro jako by to bylo lidské velkoměsto.‘ A v podobném duchu to pokračuje, ale já nebudu.“

Znovu pokrčila rameny.

Teď napoprvé se Šéf nechtěl zdržovat na jednom místě, ale poletovat nad krajinou, mapovat rozsah území, kterému se s ní chtěl věnovat. Proto postoupil dál.

„Co si pamatujete o svém manželovi?“

„Jak to souvisí?“

„Souvisí s čím?“ udeřil na ni.

Nedostal odpověď, a tak ji pobídl znovu: „Co si pamatujete o svém manželovi?“

„Že jsem nějakého měla. Pár vzpomínek z doby, než jsem tam odešla, stejně jako na lingvistku.“ Chytrý tah, spojit to, pokusit se vzbudit zdání, jako by to k sobě patřilo. Mlhavost, ne ostrost.

„Věděla jste, že se vrátil, jako vy?“ zeptal se. „Že byl dezorientovaný, jako vy?“

„Já nejsem dezorientovaná,“ utrhla se na něho a naklonila se dopředu. Šéf se zaklonil. Neměl strach, ale na okamžik ho napadlo, že by ho mít měl. Snímky mozku byly normální. Byla podniknuta veškerá opatření pro vyloučení všeho, co by třeba jen vzdáleně připomínalo invazní druhy. Nebo „cizí organismy“, jak to vyjádřila Grace, která před ním ani teď nedokázala říct nic, co by se vzdáleně podobalo slovu vetřelec. Jestli se dalo o zdravotním stavu Ptačí duše něco říct, tak to, že teď byla zdravější než před odchodem; toxiny, které v sobě dnes má většina lidí, existovaly v ní a ostatních v mnohem menším množství, než bylo obvyklé.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ řekl. Přitom věděl, že je to pravda a ona skutečně je dezorientovaná. Bez ohledu na to, co jí v paměti zůstalo a co ne, bioložka, kterou poznal z přepisů pocházejících z doby před expedicí, by na sobě nedala tak rychle znát podráždění. Proč ji tak popudil?

Vzal dálkový ovladač, který ležel vedle složky, a dvakrát ho zmáčkl. Plochá televize na stěně nalevo od nich se šuměním ožila a ukázala rozpixelovaný, neostrý obraz bioložky, jak stojí na prázdné parcele, skoro stejně nehybná jako asfalt nebo cihly v budově před ní. Celá scéna byla utopená v jedovaté zeleni monochromatické bezpečnostní kamery.

„Proč ta prázdná parcela? Proč jsme vás našli právě tam?“

Lhostejný pohled a žádná odpověď. Nechal video běžet dál. Opakování v pozadí někdy na tázaného zapůsobilo. Jenže zpravidla video ukazovalo podezřelého, jak odkládá tašku nebo něco hází do popelnice.

„První den v Oblasti X,“ řekl Šéf. „Pěší přesun do základního tábora. Co se stalo?“

„Nic zvláštního.“

Šéf neměl děti, ale představoval si, že víceméně podobné odpovědi by dostal od puberťáka, kterého by se zeptal, co dělal ten den ve škole. Možná nebylo špatné se na chvíli vrátit.

„Ale na bodláky jste si vzpomněla velice, převelice dobře,“ řekl.

„Nechápu, proč pořád mluvíte o bodlácích.“

„Protože to, co jste o nich řekla, naznačuje, že si některé své postřehy z expedice pamatujete.“

Odmlka, během níž Šéf poznal, že bioložka se na něho dívá. Chtěl jí to oplatit, ale něco ho varovalo, aby to nedělal. Něco v něm vyvolalo pocit, že by ho mohl ovládnout sen, jak padá do hlubin.

„Proč jsem tady vězněná?“ zeptala se a on ucítil, že je znovu bezpečné podívat se jí do očí, jako by nějaký okamžik nebezpečí pominul.

„Nejste vězněná. Toto je součást vašeho podávání hlášení.“

„Ale odejít nemůžu.“

„Zatím ne,“ připustil. „Ale budete moci.“ I kdyby to mělo být jen do dalšího zařízení; mohlo trvat ještě dva nebo tři roky, pokud půjde všechno dobře, než některé z navrátilců vypustí zpátky do světa. Jejich právní postavení spadalo do té šedé oblasti, která je často svévolně definována jako ohrožení národní bezpečnosti.

„Nepovažuji to za pravděpodobné,“ řekla.

Rozhodl se zkusit to znovu. „Tak co by bylo důležité, když ne bodláky?“ otázal se. „Na co se vás mám zeptat?“

„To je snad vaše práce, ne?“

„Co je moje práce?“ Ale velice dobře věděl, jak to myslí.

„Řídit Jižní Zónu.“

„Vy víte, co je Jižní Zóna?“

„Vím.“

„Co druhý den v základním táboře? Kdy se začaly dít divné věci?“ Začaly se dít? Musel předpokládat, že ano.

„Nevzpomínám si.“

Šéf se naklonil dopředu. „Můžu vás zhypnotizovat. Mám právo to udělat. Umím to.“

„Na mě hypnóza nepůsobí,“ odvětila. Její tón prozrazoval znechucení jeho hrozbou.

„Jak to víte?“ Okamžik dezorientace. Prozradila něco, co prozradit nechtěla, nebo si vzpomněla na něco, co jí předtím vypadlo? Poznala rozdíl?

„Prostě to vím.“

„Abychom v tom měli jasno: mohli bychom vás znovu vystavit tréninku podmíněných reflexů a pak zhypnotizovat.“ Bylo to všechno blafování, protože to bylo logisticky náročnější. Aby toho Šéf dosáhl, musel by ji poslat do Centrály a ona by v tom chřtánu zmizela navěky. Možná by se dostal ke zprávám, ale už nikdy by neměl přímý kontakt. Navíc ji nijak zvlášť nechtěl znovu vystavit tréninku podmíněných reflexů.

„Jestli to uděláte, tak se –“ Podařilo se jí zadržet se na pokraji něčeho, co znělo jako slovo zabiju.

Šéf se rozhodl nevěnovat tomu pozornost. Byl adresátem dostatečného množství hrozeb, aby poznal, které má brát vážně.

„Jak jste získala odolnost vůči hypnóze?“

„Vy jste odolný vůči hypnóze?“ Vzdorná.

„Proč jste byla na té prázdné parcele? Ostatní dvě našli, když hledaly své blízké.“

Žádná odpověď.

Možná bylo prozatím řečeno dost. Možná to stačilo.

Šéf vypnul televizi, vzal ze stolu složku, kývl jí na pozdrav a přešel ke dveřím.

Když tam byl, když byly dveře otevřené a zdálo se, že dovnitř vpouštějí víc stínů, než by měly, otočil se a znovu se na bioložku podíval. Cítil přitom na sobě pohled zástupkyně ředitele, která na něho hleděla opodál z chodby.

Položil otázku, kterou měl v plánu od začátku, dodatek k úvodnímu jednání. „Co z věcí, které jste dělala v Oblasti X, si pamatujete naposledy?“

Nečekaná odpověď se na něho vyřítila jako nějaký útok, když se světlo setká s tmou. „Topila se. Topila jsem se.“

002: Úpravy

 „Stačí, když zavřeš oči, a vybavíš si mě,“ řekl Šéfovi jeho otec před třemi lety na místě, které nebylo daleko od místa, kde byl teď, umírající, který se snažil utěšit živého. Jenže když to Šéf udělal a oči zavřel, zmizelo všechno kromě snu, jak padá, a jizev nahromaděných z minulých úkolů. Proč to bioložka řekla? Proč řekla, že se topí? Vyvedlo ho to z rovnováhy, ale zároveň to v něm vzbudilo zvláštní pocit, že spolu sdílejí tajemství. Jako by mu vnikla do hlavy, viděla jeho sen, a teď byli spolu svázaní. Bránil se tomu, nechtěl být propojený s lidmi, které musí vyslýchat. Chtěl poletovat nahoře. Musel si sám zvolit, kdy se střemhlav snese, a ne se nechat stáhnout k zemi vůlí někoho jiného.

Když otevřel oči, stál v zadní části budovy ve tvaru U, která sloužila jako hlavní sídlo Jižní Zóny. Oblouková část byla obrácená dopředu, ještě před ní byla cesta a parkoviště. Vrstvený, na sebe nakupený beton budovy postavené ve stylu, který byl dnes už starý několik desítek let, připomínal památník nebo smetiště – nedokázal se rozhodnout. Výstupky a škvíry působily matoucím dojmem; díky střeše, která lehce přečnívala zbytek, jako by celek fungoval hůř, jako performance nebo abstraktní socha v měřítku, jež je sice velkolepé, ale zároveň otupující. Aby to bylo ještě horší, prostor, který si otevřená ramena U osobovala, byl upraven na nádvoří, z něhož se otevíral výhled na jezero, lemované hustým starým lesem. Břehy jezera byla sežehnuté do černa, jako by je kdysi někdo zapálil, a tmavou, brakickou vodou se brodily zubožené suky dýchacích kořenů. Světlo, které se jezerem rozlévalo, bylo klaustrofobicky šedivé, jiné a výrazně odlišné než modrá obloha nad ním.

I ono bylo kdysi nové, možná někdy v období křídy, a budova tady nejspíš stála v nějaké podobě už tenkrát, reverzním inženýrstvím posunutá tak daleko do minulosti, že při pohledu z oken bylo možné spatřit vážky o velikosti supů.

U, které je tisklo k sobě, nepodněcovalo k žádné velké důvěře; spíš než symbol štěstí to připomínalo symbol neúplnosti. Neúplné myšlení. Neúplné závěry. Neúplné zprávy. Dveře na koncích U, které mnozí používali jako zkratku na druhou stranu, potvrzovaly prohru představivosti. A propastná bažina dělala celou dobu to, co bažiny dělají, svým způsobem stejně dokonalá, jak byla Jižní Zóna nedokonalá.

Všude vládl takový klid, že když se výjevem mihl datel, bylo to stejně křiklavé jako akustický třesk F­16.

Nalevo od U a jezera – z místa, kde stál, tak tak viditelná – se mezi stromy proplétala cesta k neviditelné hranici, za níž se rozkládala Oblast X. Jen padesát kilometrů zpevněné cesty a pak dalších pětadvacet nezpevněné, s celkem deseti kontrolními stanovišti, kde mají rozkaz střílet po vás ostrými, pokud tam nemáte co dělat, a ploty, ostnatým drátem, zákopy, jámami a dalšími bažinami, možná dokonce vládou vycvičenými koloniemi vrcholových predátorů, geneticky upravenými jedovatými lesními plody a kladivy, kterými se můžete praštit do hlavy…, ale v jistých ohledech vrtalo Šéfovi hlavou od chvíle, kdy absolvoval instruktáž: Proč? Protože se to v takových situacích dělá? Že se tam nepouštějí lidi? Prostudoval si zprávy. Když člověk dorazil k hranici „nepovoleným způsobem“ a překročil ji jinak než dveřmi, už ho nikdy nikdo nespatřil. Kolik lidí to udělalo, aniž si jich někdo všiml? Jak by se o tom v Jižní Zóně vůbec dozvěděli? Jednou nebo dvakrát se nějaký investigativní novinář dostal tak blízko, že se mu podařilo zvenčí vyfotografovat zařízení, která měla Jižní Zóna na hranici, ale i v takovém případě to v představách veřejnosti jedině podpořilo oficiální verzi o ekologické katastrofě, jejíž následky se budou odstraňovat století.

Ozvaly se kroky kolem kamenných stolů na betonovém nádvoří, kde malé bílé dlaždice soupeřily se čtverci hrudkovité hlíny, do které byly v nepravidelných rozestupech vraženy tulipány…, znal ten krok, který měl v sobě navíc charakteristický tichý šouravý zvuk. Zástupkyně ředitele kdysi působila jako agent v terénu; při jednom úkolu se něco stalo a ona si poranila nohu. Uvnitř budovy to dokázala maskovat, ale na zrádných vyspárovaných dlaždicích ne. Nebyla pro něj výhoda, že to ví, protože byl náchylný s ní cítit. „Pokaždé když řekneš ‚v terénu‘, představím si všechny vás špióny, jak běháte po poli s pšenicí,“ řekl jednou otec jeho matce.

Grace za ním přišla na jeho žádost, aby mu pomohla rozhlížet se po bažině, až spolu budou hovořit o Oblasti X. Napadlo ho, že změna prostředí – opuštění útrob té betonové rakve – by mohla její animozitu zmírnit. To bylo předtím, než si uvědomil, jak pekelná a prehistorická krajina to ve skutečnosti je, a teď také prehysterická. Podívej na tu komáří orgii, Grace, a zkus ke mně být milá.

 „Vyslechl jste jenom bioložku. Pořád nechápu proč.“ Řekla to ještě dřív, než stačil vyslat třeba jen náznak zahajovacího gambitu…, a veškeré jeho odhodlání, že si bude hrát na diplomata, stane se nějak jejím kolegou, ne nepřítelem – i kdyby omylem nebo obrazným bodnutím do ledvin –, se rozplynulo ve vlhkém vzduchu.

Vysvětlil jí své myšlenkové procesy. Zatím se v ní nevyznal, ale nezdálo se, že by to na ni udělalo dojem.

„Působilo to někdy během výcviku, jako by něco skrývala?“ zeptal se.

„Odbočení. Vy si myslíte, že něco skrývá.“

„Vlastně ještě nevím. Mohu se mýlit.“

„Máme zkušenější vyšetřovatele, než jste vy.“

„To je nejspíš pravda.“

„Měli bychom ji poslat do Centrály.“

Šéf se při té představě zachvěl.

„Ne,“ řekl až trochu moc důrazně. V dalším zlomku sekundy se začal obávat, aby zástupkyně ředitele neuhodla, že mu na osudu bioložky záleží.

„Antropoložku a kartografku jsem už poslala pryč.“

V nose ho zašimral pach rozkladu veškeré té rostlinné hmoty, která pomalu hnije pod hladinou bažiny, ucítil nemotorné želvy a zakrnělé ryby, jak se prodírají slepenými vrstvami. Nevěřil si natolik, aby se k ní otočil čelem. Nevěřil si, že by dokázal něco říct, a tak tam stál, vykolejený svým překvapením.

Grace vesele navázala: „Řekl jste, že nejsou k ničemu, tak jsem je poslala do Centrály.“

„Kdo vám k tomu dal oprávnění?“

„Vy jste mi dal oprávnění. Jasně jste mi dal najevo, že to chcete. Jestli jste to myslel nějak jinak, omlouvám se.“

Uvnitř Šéfa došlo k malému seismickému posunu, nepostřehnutelnému zachvění.

Byly pryč. Získat zpátky je nemohl. Musel to pustit z hlavy, musel se uspokojit tou lží, že mu Grace prokázala laskavost, zjednodušila mu práci. Jak velký vlastně měla v Centrále vliv?

„Pokud si to rozmyslím, vždycky si můžu přečíst přepisy,“ řekl. Pokusil se nasadit milý tón. Vyslechnou je zrovna tak, a on jí ­poskytl prostor, když řekl, že s nimi mluvit nechce.

Pozorně si prohlížela jeho tvář, pátrala po nějaké známce toho, že se přiblížila zásahu do černého.

Pokusil se usmát a potlačil svůj hněv úvahou, že kdyby mu zástupkyně ředitele chtěla uškodit doopravdy, našla by si způsob, jak dostat pryč také bioložku. Bylo to jenom varování. Ale teď musel zase on vzít něco Grace. Ne proto, aby srovnal účty, ale proto, aby nebyla v pokušení vzít mu něco dalšího. Nemohl si dovolit ztratit také bioložku. Zatím ne.

Z anglického originálu Authority (Farrar, Straus and Giroux, New York 2014) vybral a přeložil Petr Kotrle.