Dokonale přirozená ves

Jdu od Přibyslavi nahoru k Modlíkovu. Na horizontu občas mezi stromy prosvítá věž borovského kostela, tam výš, na hřebeni, kde se Vysočina pomalu láme do Železných hor. Jdu kolem takřečeného Servítova kříže, který už pamatuje skoro sto padesát let, přes modlíkovský potok a nakonec po Dlouhým provaze, kolem sviští auta dnešní venkovské maloburžoazie, přibližně v každém druhém vidím známou tvář. A jako obvykle jdu s čubou Rózou, jdu z přibyslavského lokálu, ve kterém jistý agent Slavík, nedávno sezdaný, horoval pro věc socialismu a družstevních zemědělských celků. Jako žák filosofa Michaela Hausera nejspíš ví, o čem mluví, to se hned pozná, když se na něj sesypou mladí voličové Kalouskovi, všichni ti správní kluci, co tvrdě makají na svém živobytí a rozrážejí krystaly problémů klínem selského rozumu – Slavík drtí každý jejich útok vtipem, šermuje standardní výzbrojí marxistického učence a směrem ke mně pronáší temné vize, pod stolem podsunuje mi knihy a naopak zas je ode mě bere zpět do batohu.

Jdu tedy s Rózou, kolem auta, nad námi revoluční prapor Karla Havlíčka, rozeného přes les, přehoupnu se přes poslední terénní vlnu a scházím z cesty, abych měl výhled na dolní konec vsi a na sedm holubů vykružujících široká kola mezi lesy. Za potokem V koutech se pes splaší a vystřelí přes pole k Borovině, chvíli ho nechám, ať peláší, ať vystřikuje bláto, neboť zajíci se lépe množí, když je občas pes prožene, pak hvízdnu, neboť dál, na kraji Tašně, stojí posed a v něm by taky mohl sedět třebas mladej Nýček se svou krásnou puškou a hlídat si revír. Hvízdnu, Róza se stáčí a běží zpátky, zeširoka se tlemíc podařenému vtípku, který jsme tu na zvěř společnou myslí ušili. A Nýček skutečně vychází z lesa, kýve prstem a hned se ptá, jestli už nějakýho zajíce zakousla, a já s čistým svědomím odpovídám, nikoli, mistře, Nýček si stáhne maskáčový klobouk hlouběji do čela, výstražně pokýve prstem, ale v duchu ví, že takový pohyb, takové přeběhnutí z jednoho kouta pole do druhého je všeobecnému životu k užitku. Prohodíme pár slov a Nýček vyráží ostrým krokem k dalším štacím své každodenní pochůzky.

Na ulici, do které se vchází rovnou od Tašně, tedy na ulici, která navazuje na polní cestu a tato polní cesta pak dále vyúsťuje do lesa směrem na západ, k Žižkovu poli, do míst, která kdysi vykoupil redaktor Národní politiky Dr. Julius Grégr, aby tu později vznikl pomník Janu Žižkovi a celému husitství, na této krajní ulici, nedaleko od mého domu, se dozvídám od sousedky Barvířové, že do obecní knihovny dnes přivezli auto plné knih a že od té doby, co máme výměnu knih na starosti my jakožto krajská knihovna, čtenářství v obci vzkvétá. Hned jsem si vzpomněl, kterak mě kolegyně Irena zastavila dopoledne na schodech a povídá, Jakube, dnes jedeme k vám do Modlíkova, hned nahoře hromady leží svazek o chovu slepic a hlouběji pak najdeš i pár poznámek k chovu ovcí, to všechno bys měl přečíst, abys na chvíli vyšel z bludných kruhů. Musel jsem se tomu pousmát. Jistě, kdybych prohrábl ty tři metráky svazků, objevil bych i posledního Viewegha, pak taky možná Tučkovou, dvě lepší věci v záplavě paperbackových detektivek, onoho neřádu, jímž se bezpochyby potlačuje revoluční síla proletariátu a přispívá k nadvládě globálního kapitálu. Plné auto knih, povídáte, paní Barvířová? Tak to byste si měla ve středu zajít mezi ty svazky, vždyť čekáte druhé dítě a kolegyně vám do té fůry jistě přibalily rady zkušených rodiček! A zbytek cesty už dojdu v sousedčině společnosti až k brance a poslouchám, že manžel kdeco udělá, ale knihu za celou dobu, co jsou spolu, nepřečetl žádnou. Autentické eso, tahle paní, a její muž jakbysmet!

Je-li přirozenost něco, co teprve čeká na ztvárnění, co má býti povýšeno na text, zachyceno jako literatura, pak si jen stěží představíme hlubší přirozenost než vesnický živel. Vesnice je absolutně antiliterární, vesnice je neustále se opakující dějiště dokonale předvídatelných scén, vesnice je zdrojem řečí produkovaných na pozadí jednoho a téhož schématu, vesnice je dokonale zacyklený stroj, který zmnožuje jen sám sebe. Vesnice a její lidé mají své absolutní potřeby, generačně přesně odlišené. Dlouhá léta ustalovaný řetěz povinností a zábav, střídání piva a rumu v modlíkovském klubu, pravidelně v neděli, středu a pátek, od rána do večera rozsvícená okna zámečnické dílny, intervaly, v nichž se rozeznívají hlásné trouby vykupitelů králičích kožek, nedělní střílení kachen a sobotní ozbrojené invaze do lesů – a zcela na okraji tohoto zacykleného dění stojí uskřípnutá knihovna, místo, které pomalu dožívá éru socialistického vzdělávání lidu. Pane Vaníčku, přijďte nám probrat knihy, volá na mě občas starosta a já se hledím z této nemilé povinnosti vykroutit, neboť papírové bedny naředěných Gottwaldových spisů a roztřepané svazky Vlasty Javořické znám už téměř nazpaměť, stejně jako obličeje, které potkávám každý den na silnici. Knihovna je místo, které tu zůstalo jakoby omylem z minulého století, čekajíc na prvního mladého starostu, který ho zefektivizuje tak, aby už neexistovalo vůbec, aby zmizelo v rytmu blikání televizních obrazovek.

Ráno: Nastupuju ranní cestu autobusem. Po sté odpovídám na otázku zvědavých bab a hlásím místo výstupu. Přibyslav! Jako by bylo možné jet i někam jinam. Nabíráme rychlost, Dlouhý provaz, Servítův kříž, Přibyslavský most, rozlehlé parkoviště před válcovnou nerezových trubek, pak kolem hřbitova a konečně náměstí. Není to tak dlouho, co tu Ondřej Buddeus vykonal odvážný řez, kdy rozpůlil čas na to, co je každý den a co se stane pouze jedinkrát v historii města. Koupil si v domácích potřebách ramínko a jen tak si na ceduli stanoviště autobusů pověsil sako. Pochopitelně, když autobus po půlhodině přijel, rychle jsme do něj skočili a ramínko zapomněli venku. Večer jsem ho vyzvedl, nenašel se nikdo, koho by napadlo ho vzít a odnést domů. Vždyť tam musí viset už odnepaměti!

Nakonec nezbývá než přirozený chod Modlíkova znovu a znovu přerušovat nepochopitelným couráním se psama po lese, plašit holuby slaměným kloboukem naraženým na zlomené násadce od hrábí, nesbírat popadané ovoce ze stromů, vypouštět kohouta do vsi navzdory obecním předpisům, před půlnocí pronikat lesem s rozsvícenou lampou na čele, nesmyslně tahat tam a zpátky štosy knih, které nakonec nikdo nečte, hovořit v souvětích, když už se ostatní spokojí s holou větou – jen takové drobnosti zde vykonají onu subverzivní práci cizorodého elementu, nepřizpůsobivého zahrádkáře, který chrání kopřivy kvůli larvám motýlů. Opačná cesta směřuje pouze k tomu, co všichni ostatní považují za přirozené.

Večer znovu beru za kliku u branky. Mrholí, zemědělci už to spakovali, zaorali zelené hnojivo a zmizeli ve chlívech, přes louku k Tašni, odkud nejspíš zase upírá soustředěný pohled Nýček. Od Kozího rohu jde fronta, stáčím se do údolí Plačku, transferuju Starý Modlíkov a starou cestu a hrubě hulákám na psice, aby věděly, že tu nejsou samy. Na loukách sedí poklop podzimních mlh – paní Barvířovou nejspíš potkám až za půl roku, někdy zjara, až to všechno pomine a až na ulici začnou matky křičet na své děti. Automatické dveře garáže nás dokonale odseknou, zima tu má odnepaměti docela jiný rytmus. Venkovská maloburžoazie se na šest měsíců pohodlně usadí u kamen.