Lesy plné podivných lišek a pomstychtivých vlkodlaků, děti mluvící s delfíny, lidé měnící se v motýly a ptáky, neurčitá úzkost z budoucnosti. To jsou věci, které se prohánějí podvědomím autorů současné finské fantastické literatury. Alespoň by se tak mohlo zdát na základě povídkové antologie Lesní lišky.
Při čtení povídkové antologie Lesní lišky, shromažďující autory současné finské literární fantastiky, je třeba si nejprve položit otázku, co to vlastně fantastická literatura je. Vybrané povídky sedmi současných finských autorů mají ilustrovat žánr Finnish Weird, tedy „finského podivna“. Ten byl definován finskou spisovatelkou Johannou Sinisalo a má spočívat především v rozvolnění znaků klasické tvrdé scifi či fantasy a posunu ke spekulativním formám nebo magickému realismu. Samotný název této autorské školy pak navozuje asociaci s mnohem známějším žánrem New Weird, jehož typickými představiteli jsou například China Miéville či Jeff VanderMeer. Jejich podivno zosobněné radikálními dekonstrukcemi žánru, hypnotickými fikčními světy a košatými lovecraftovskými děsy ovšem ve Finsku nalezneme jen stěží. Povídky zastoupené v antologii se drží relativně konvenčních rámců fantastické literatury, jaké bychom v Česku našli například v dílech Michala Ajvaze či Jáchyma Topola.
Esoterika, dystopie a hon na lišku
Sama Johanna Sinisalo ve své povídce Transit zachycuje tragické setkání opilého zlodějíčka se záhadnou autistickou dívkou, o generaci starší Leena Krohnová zase existenciální meditaci stárnoucí ženy posedlé esoterikou a okultními vědami. Asi nejlepším vystižením oné finské podivnosti je pak titulní povídka Lesní lišky od Maarita Verronena, vyprávějící o postupujícím šílenství vesnických outsiderů posedlých lovem bájné černé lišky. S výjimkou klasické dystopické scifi v povídce Pasiho Ilmariho Jääskeläinena a folklorní balady Anne Leinonenové jsou všechny zastoupené texty celkem přímočarými metaforami existenciálních úzkostí, samoty a vykořenění, které lze s trochou zjednodušení a stereotypizace spojit s tamními společenskými fenomény a finskou kulturou jako takovou.
Verronenovi lovci utíkají do lesů před nepochopením a nudou malé vesnice, hrdina povídky Jyrkiho Vainonena je zase tajemným motýlem vězněným ve skleněném pokoji v bytě šíleného sběratele. Lidé často nacházejí zrcadlo svého utrpení a zmatení mezi zvířaty, ať už to jsou ptáci, motýli, delfíni či děsivé bytosti narozené v močálech. Jen málokdy však autoři sáhnou až na dřeň hororu či spekulativní fikce a většinou se drží v mantinelech jednoduchých kafkovských zamyšlení.
Znepokojivé překlady
Lesní lišky jsou zajímavým průřezem finskou fantastikou od začátku devadesátých let 20. století až do současnosti, ale skladbou vybraných povídek se drží velmi uniformního stylového rámce. Znatelnou vadou jinak kvalitních a originálních textů je velmi kolísavá a rozpačitá úroveň překladu, jenž některé povídky stahuje na stylistickou úroveň fanouškovské tvorby. Na vině je pravděpodobně fakt, že antologie vznikla v rámci překladatelského semináře studentů finštiny na UK, a je tudíž nutné ji chápat v pozitivním slova smyslu jako popularizační projekt, iniciovaný nadšenci pro věc. To se jí skutečně daří a může sloužit mimo jiné i jako podnět pro diskusi o možném českém vydání ucelenějších textů zastoupených autorů, které by si čeští čtenáři jistě zasloužili.
Lesní lišky mohou být ale i skvělou inspirací pro hledání paralel mezi finskou a českou fantastikou, kterých bychom ve všech povídkách nalezli víc než dost. Lišky ostatně obcházejí i šumavské vesnice a k nejasnému posunu od skutečnosti ke snu často dojde v nočních parcích Helsinek i Prahy.
Autor je doktorand na FSV UK.
Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Přeložili Martina Bendová, Kateřina Janoušková, Anna Jirásková, Laura Kauppinenová, Tomáš Pavelka, Soňa Wojnarová a Eliška Zoubková. Pistorius & Olšanská, Praha 2016, 128 stran.