„… lidem umírá srdce a stává se z něj motor přežití,“ píše čtrnáctileté děvče a pokračuje: „v klíně držím trosky světa, které krvácí jako postřelené jehně. Nikdo ho se mnou nedrží, všichni odešli.“
Tak on to jehně nikdo ani držet nemůže, děvče, protože máme jiné starosti. Přímočařejší z nás mávají atrapami šibenic venku na ulici a ti komplikovanější uvnitř hlavy. Šibenice však chce z hlavy ven, takže se v rozhovoru se známým spisovatelem dočteme, že pokud někdo použije namísto „nesouhlasím s tebou“ slovní spojení „mám výhrady“, je to aparátčík a on v jeho výroku cítí, cituji, „záškub oprátky“. Taková hypersenzitivita a hysteričnost je u umělce nezbytná. Jen nevím, za co by českého mainstreamového spisovatele našich časů, poctivého účastníka televizní soutěže o nejlepší knížky, chtěl někdo pověsit. Třeba se jeho lačná touha vyplní. Ale bohužel to nebude, jak se snad domnívá, pro jeho angažovanost. Ta už je v povinné výbavě každého kavárníka, který je zároveň kulturním aktivistou, což se vyznačuje tím, že vám jednou za rok prodá předražený kroasánek na dlažbě Krymské ulice, nazve to festivalem, a to vše s manýrou obchodního řetězce označujícího změnu ceny a posun v regále za akci a markýrujícího tak životní pohyb.
To jehně taky držet nemůžeme, poněvadž všichni kromě vaření rozumíme i všemu ostatnímu a rozvíjíme kritického ducha (neplést s kritickým myšlením) jako o závod (který běháme v zataraseném městě pro profit americké firmy s maratony). Emancipovali jsme se od nekritičnosti úplně, což nás naštěstí nezbavuje závazku neemancipovat se od měšťácké mentality. Pak může blogger nejčtenější nebulvární kloaky vyjádřit své obavy z toho, že jeho dceru mravně ohrozí poezie pracující s poetikou sexuálního zhnusení, které si spolu se svou ženou při snídani vyloží jako sexuální méněcennost, naštěstí se ale dozvíme o odjezdu jeho dcerky Mici mimo dosah mravní zkázy na výlet s Fandou, který nejspíš souloží na misionáře, plnohodnotně a hezky. Někdo nás naučil vyjádřit názor, který nikoho nezajímá, a to měl, myslím, v úmyslu. Mám příjemný pocit, že nejvíce rozumíme psychologii a pak hned umění. Je tu zřejmá a pěkná cyklická tendence, v jejímž duchu se budou analyzovat a kriticky pojednávat už pouze analytické a kritické počiny. Namísto „Národ sobě“ dáme na portál „Doktorandi doktorandům“, ale na druhé straně musíme odlehčit, protože církevní slavnosti mohou být kromě řádného podojení městské kasy také pěkný mejdan, na kterém si přiťukává vykrmená šarlatová bestie s vyhublou Agátou Hanychovou. Dříve bych napsal, že si ťukají přes propast, a tu bych navrch přesněji charakterizoval, jenže žádná propast není, jednoduše proto, že žádná nikdy nebyla, jen já jsem idiot, který si myslel, že koryta mají nějakou alternativu, jenže koryta jsou mělké propasti žraní, nic jiného ve světě před mediálním obzorem není.
A tak až se zase nějaký katolizovaný parazit z kulturní rubriky (s profesními kořeny v rudé brněnské Rovnosti) otře v nadržené lačnosti mě intelektuálně deklasovat o moje bývalé povolání hrobníka, má vědět, že mé tři stovky vykopaných hrobů čekají jen a jen na něj. A že bych je za nic nevyměnil. Snad pouze za autorství veršů: „Jano z hory jede,/ krivé drevo veze./ Hajný sa ho pýtá,/ nač to drevo bude./ Drevo javorové,/ na huslenky nové./ Huslí naděláme,/ draho poprodáme./ Huslí nadělali,/ draho poprodali.“ Chtěl bych totiž slovo husle vyměnit za slovo šibenice, a měl jsem to udělat už před pětadvaceti lety. Moje dcera nemusela psát o krvácejícím jehněti světa a já nemusel dojít k poznání, že největší výzvou dneška, včerejška i zítřka bylo a je nad řečí svých činů držet hubu.