španělská občanská válka

Před osmdesáti lety, 17. července 1936, povstala fašistická armáda pod vedením generála Franka proti španělské republice a začala jedna z nejkrvavějších občanských válek v historii. Frankova diktatura skončila v roce 1975. Přesto se ve Španělsku stále jedná o citlivé téma, s nímž se tamní společnost ani literatura doposud nedokázaly úplně vyrovnat. Občanská válka přitom byla a je umělci hojně reflektována. Básník Pablo Neruda dokonce prohlásil, že „v intelektuálních dějinách neexistovalo pro básníky nic tak plodného jako španělská válka“. Jenže porážkou republikánů skončilo také jedno období literární historie. A snad tím začal i zánik historických avantgard, jak tvrdí ve svém eseji Michal Špína. Španělský literární historik David Becerra Mayor kritizuje současnou španělskou literární módu románů zasazených do kulis občanské války a tvrdí, že se tak „konflikt depolitizuje a navzdory zdání je s ním zacházeno jako s něčím, co s naší současností nemá takřka nic společného“. V tomto čísle se na španělskou občanskou válku zaměřujeme především z hlediska jejích stop v literatuře, ale nevyhýbáme se ani společenským aspektům. Ondřej Slačálek a Zdeněk Rous píší o španělském anarchistickém hnutí i o jeho roli v občanské válce, Jiří Nedvěd se věnuje československým interbrigadistům, Radek Buben shrnuje současnou polemiku historiků a nezapomínáme ani na přímého účastníka bojů George Orwella. Jde o téma historické, a přece aktuální – podobně jako verše nejznámější oběti frankismu básníka Federika Garcíi Lorky pojednávající o omezenosti lidí posedlých mocí: „neurčitá, temná věda,/ věda pistolí a střelby/ je v ty mozky uzamčena“.